žít pro vlastní sny?

 Nebe bylo jako hladina temných vod a měsíc na ní klouzal jako bójka lapající po vzduchu. Tíha dopadla až na zem, na nás dva. Tys tam nebyl, nestál jsi vedle mě, a jen pošetilý přítel táhl mě od centra víru, v kterém jsem nejspíš stála.

 Tma, ... když člověk zavře oči, uslyší to zoufalství, jako tenktát v lese. Člověk čeká lítost v soudný den a hrůza probudit by měla svědomí, ale oni tam stáli a plakali nad sebou. Oplakávali svůj život, oplakávali svou smrt, každý hrdě nesl svou dobrotu i pýchu. Jen já plakala nad svou pošetilou myšlenkou, že život je mi dán tlukotem mého srdce.