Jak jsem spasil svět (4)

Démoni třetího řádu obvykle tráví svůj volný čas mezi lidmi. Vlastně my ani volný čas nemáme, protože verbíři verbují neustále, i když třeba zrovna sedí v putyce a nalévají se kořalkou. Z toho důvodu jsme také jediní z podsvětí, kteří tráví většinu času v obyčejných lidských tělech z masa a kostí. Pochopitelně to neznamená, že jsme smrtelní. Ale spousta lidských zpátečníků si po sepsání smlouvy potrpí na pevný stisk ruky, a snad uznáte, že k tomu je tělo zapotřebí. Mimoto to má ještě i jiné výhody. Kupříkladu ten zmíněný chlast. Potom, co jsem Allena vydávil ve stanici Peklo, jsem se sebral a vrátil se nahoru. Potřeboval jsem si trochu spravit chuť. Nemyslete si, i my máme svědomí. To jenom ti béčkaři z pátého řádu jsou schopni škodit ber kde ber bez špetky lítosti. Jsou to bezprizorní zabedněnci, kteří sice byli dost dobří, aby neskončili jako hajzpapír na pekelných záchodcích, ale už příliš neschopní, než aby pro nás mohli pracovat. Prostě klasický démonický puch, co se zmůže tak akorát na strašení malých dětí a hloupoučkých nanynek. Popíjel jsem drink a koukal na televizní zprávy, kde ukazovali záběry z dnešního leteckého neštěstí. Žurnalističtí mrchožrouti se rojili kolem hořících trosek boeingu a tahali srdceryvné zpovědi z pozůstalých. Ovšem Peklo je veliké. Všichni tihle a jim podobní komerční novináři, kterým není ani bolest těchto lidí natolik svatá – tfuj -, aby neotravovali, tam už mají své místečko. To mě hřálo u mého ztrouchnivělého, pekelnického srdíčka tak, že jsem si hned objednal další rundu. Zdejší číšník, takový nenápadný větroplach v krátkých kalhotách a o tři čísla větší vestě, patřil k nám. To byste nevěřili, kolik lidí se dá nachytat v putyce. Trochu se namažou a hned by vám byli schopni podepsat i vlastní ortel smrti. S utěrkou v jedné a kávovou sklenkou v druhé ruce se ke mně přitočil a řekl: „Slyšel jsem, žes dneska zase pěkně řádil.“ Pokrčil jsem rameny. Řádil? Co tím myslí? Jen jsem dělal svou práci. „Tak jako vždycky, znáš to.“ Pokýval hlavou a uložil otřenou sklenici do regálu. „Šéf se vztekal. Ta druhá letuška už měla místo v Pekle, a tys jí odeslal nahoru.“ Rozhlédl jsem se kolem. Ten chlapík u baru byl nějak divný. Vzadu byly obsazené jen tři stoly. U prvního, u toho nejblíže k nám seděl starší pár, hádal bych tak kolem sedmdesátky, a vzájemně si vrkal zaláskované archaismy. „To vím. Už jsem s ním mluvil,“ řekl jsem. „Však on se z toho neposere.“ U stolu vedle kulečníku posedávali dva kluci. Jestli tihle byli plnoletí, tak já jsem archanděl – tfuj – Gabriel – tfuj . Jenomže s tímhle Labell nikdy potíže neměl. Byli tiše jako dvě puťky a vědomi si toho, že jinde by seděli o limonádě, o překot do sebe lili hektolitry piva. Ani jejich plíce nezahálely. U posledního stolu, až vzadu u hracích automatů, které Labell pošteloval tak, že co pamatuji, nedaly ani pěťák, hlučel pětihlavý hlouček chlapů v montérkách s nápisy S&S (ať už to znamená cokoliv) na zádech. Labell natočil pivo a odnesl ho tomu podivnému samotáři až na druhý konec baru. Za okamžik se vrátil. „Má pod bundou automat,“ pošeptal mi. „Dneska nad ránem přijde domů a prostřelí si hlavu.“ „Hmmm, docela ho chápu.“ „Nemusíš se namáhat, už jsem to sním sepsal,“ řekl Labell s úšklebkem. Za chvilku si to přikvačil Mechal. Dobrý kluk, tenhle ďáblův pohunek, jenom kdyby pořád nekecal. Zasedl vedle a beze slova do sebe nalil zbytek piva po nějakém nešťastníkovi, který hostinský ještě nestačil uklidit. Asi měl žízeň. „Šmankot, já měl žízeň,“ vypadlo z něj potom a vrhl na Labella psí pohled. „Žádná krev,“ řekl hospoda. „Tyhle móresy si nech. Copak seš nějakej smradlavej upír či co?“ „Ale notak, kamarádíčku…“ Labell praštil utěrkou o pult. „Buďto si dáš normální pití, jako každej jinej normální satanáš nebo táhni!“ „Ale já nejsem normální satanáš!“ protestoval Mechal. „Ne to nejsi,“ řekl jsem dobrácky. Mechal byl trochu pozadu, takže nepochopil a jen se vděčně zakřenil. Labell před něj postavil pivo a Mechal vzpurně zabučel cosi, co dík připomínalo opravdu jen vzdáleně. Se zuby skřípajícími o sklo se napil. „Tak povídej,“ řekl jsem, aby řeč nestála. „Jakou báchorku sis přinesl na dnešek?“ „To mi nebudete věřit, kluci,“ začal a já mu jeho domněnku s ochotou odkýval. Ne, tohle mu určitě věřit nebudeme. „Viděli jste včerejší tablo?“ Přikývl jsem sám, neboť Labell se musel vzdálit. „Jasně. Byla tam nějaká holka… myslím Elvíra nebo Elena…“ „Andrea.“ „Jo, Andrea.“ „A víš proč tam byla?“ Pochopitelně že jsem věděl proč tam byla. Na tablo přišel každý, kdo už moc dlouho tahal starého za ocas. Nebo za nos nebo za fusekli nebo za rohy nebo za co chcete. To jsou právě ti chytráčci, co ustavičně pokoušejí peklo a přitom jsou dost chránění zaklínadly a kouzly, takže na ně nemůžeme. Jednoduše nás zneužívají, hajzlíci. „No asi víš,“ pokračoval. „Holky si dneska zase udělaly dýchánek.“ Mechal se ušklíbl. „Zase kruh, zase sklenice a zase otevřely brány předpeklí. Zajímalo by mě, kdy jim to někdo řekne. No, to je jedno. Tak tedy zase otevřely brány. Brekela to pěkně ofouklo. Museli byste ho vidět. Ošmirglovalo mu to nos o dobrých půl metru – ten fujavec myslím. Starej mě vyslal nahoru, ať jim to jako zarazím, protože Brekel si byl stěžovat, že prý si už dosáhne na špičku. Hodil jsem se do gala a šel.“ Mechal se odmlčel a loknul si piva. „Všechno bylo jako vždycky. Rodiče byli z domu a parchanťata si udělala mejdlo. Zase spousta chlastu, nějaká marihuana a hromada erotických pomůcek opodál. Myslím, že vím, co měly holky v plánu potom. To co vždycky. Ta vrťprdelka vyvolávala jakási pochybná zaklínada, a aby jí kámošky uvěřily, tak si na ně rovnou odpovídala. Byla to fraška o to víc, že ani jedna z nich netušila, že mají spojení doopravdy. Jenomže ne se záhrobím, že? Ptala se na takové ty přiblblé věci jako jaké to tam na druhé straně je, co se tam pořád dělá, co je čeká v budoucnu a tak. Dělala, že je v transu a že je medium. Chrchlala a vrčela a prskala. Bylo to nechutné. No prostě komediantka.“ Mechal se znovu napil a vyžebral ode mě cigaretu. Sotva jsem mu zapálil, pokračoval. „Holky byly trochu paf, když jsem se před nimi objevil,“ řekl a zahihňal se. „Ale znáte tu dnešní mládež. Bleskurychle se oklepaly a začaly být drzé. Chvíli to už vypadalo fakticky bledě, protože jsem nevěděl jak se mám bránit.“ Mechal vrtěl hlavou a pořád se pochechtával. „Věřil bys tomu, že všechny tři chtěli se mnou mít děcko?“ Jen jsem pokrčil rameny, protože ač jsem mu pochopitelně nevěřil, nechtěl jsem ho ranit. „No vážně. Patnáctileté holky by chtěli fracka s čertem mého formátu… no to je drzost! Nicméně jsem naoko souhlasil. Jen abych je dostal z kruhu. A jak byly prdelky venku…“ Vrzly dveře a do zešeřené hospodské díry vešel anděl – tfuj. Myslím to metaforicky samozřejmě. Mechal sklapl, až to bylo slyšet, a vzápětí zase hubu překvapením otevřel. Byla to dívenka, ale vypadala skvostně. Blonďaté vlásky, modré oči, štíhlounká a se džbánkem. Nemohlo jí být víc než šestnáct. To jí asi poslal papínek pro desert po masném obědě. „Prosím, dvě,“ zašvitořila hlasem nebeských zvonečků –tfuj – proč jenom říkám takové věci? Dědci v montérkách trochu ztichli a bylo na nich vidět, jak nenávidí svůj věk a ty dva chlapečky vedle. Ba ani starý pán nemohl z děvčete spustit oči. Bábinka mu to však nezazlívala. Měla pochopení. Už jenom proto, že dědek se stejně mohl už jen dívat. „Dvě co?“ zeptal se Labell nezdvořile. Trochu znervózněla. Evidentně nebyla zvyklá na takové holomky jakým je tenhle nevychovaný, drzý, sprostý a hloupý hospodský z Pekla. „Tato mladá dáma chce dvě piva, lotře!“ řekl jsem rychle a oblažil dívenku tou nejpravděpodobnější napodobeninou milého úsměvu, jaké jsem byl schopen. „Předpokládám, že dvanáctistupňová, že?“ Jen přikývla. „Posílá vás pan tatínek?“ položil jsem jí tu nejidiotštější otázku, jakou kdy Peklo stvořilo. Kupodivu přikývla. Všiml jsem si, že v dlani nervózně žmoulá bankovku. Z toho Labell nebude mít radost. Lidi, kteří takhle zachází s penězi on střílí – obrazně řečeno. Labell vzal džbán a bleskurychle jej naplnil dvěma ohavnými podmíráky. Docela chápu, proč je v Pekle a ne v Nebi - tfuj. Jeden z mládenců, posílen alkoholem, se osmělil a přiblížil se k baru. Ten druhý zůstal sedět a dost nápadně dělal nenápadného. „Ahoj, Leni,“ řekl kluk. „Ahoj, Petře,“ řekla. „Nebyl jsi ve škole.“ Docvaklo mi, že se znají. Sice jen hádám, ale řekl bych, že ze školy. „Nebylo mi dobře, víš?“ „Aha. A teď už ti dobře je?“ „Jo, už je to dobrý. Vyšli jsme si s Vencou na jedno.“ Ohlédla se na druhého výrostka a mávla mu na pozdrav. Venca byl blahem bez sebe. Jeho hranatá, rváčská tvář se na vteřinku roztekla jako hrst bláta na sopouchu Etny. Viděl jsem, jak je Labell zvědavý, co se bude dít, a tak stále dotáčí džbánek pěnou. Jestli to takhle půjde dál, začne mu přetékat. A to on si nikdy neodpustí. Mechal byl ještě stále příliš v šoku, než aby mohl reagovat. Jen seděl a čuměl. Nakonec musím říct, že mě to také zajímalo. Na těchhle prvních krůčcích lásky je vždycky něco podivuhodně čistého. I pro pekelníka je příjemné být u toho, protože je to vážně jen jednou za čas, a protože jsme na tom svým způsobem stejně jako ten dědeček vedle u stolu. „Slyšela jsem, že ses přihlásil k nám do sboru.“ Mechal vyprskl smíchy, ale rychle to zamaskoval v kýchnutí. Labell se musel kousat do toho svého zpuchřelého, hadího jazyka. „Jo, přihlásil. Třídní říkala, že mám zajímavý hlas.“ Ten zastydlý puberťák zuřivě mutoval. Jeho hlas možná byl zajímavý, ovšem tak nanejvýš pro deratizační četu. Nebylo pochyb proč se tam přihlásil. „Tak to se tam často uvidíme, viď?“ řekla s líbezným úsměvem. „Můžeme si třeba zazpívat duet, co ty na to? Mechal se celý rozklepal. A kašlal a kašlal a kašlal. „Dvě dvacet,“ řekl Labell, když mu pivo konečně přeteklo a nervy jakbysmet. Dívenka mu podala pomuchlanou pětieurovku. Ani se nepokoušel hledat drobné, jak měl ve zvyku. Prostě jí na pult vztekle vysázel dvě osmdesát a byl rád, když zmizela. Její laní chůzi provázelo patnáct párů lačných očí. „Uvidíme se v pátek na zkoušce!“ zvolal za ní kluk. „Už zítra ve škole.“ „Co bych za to dal…“ nadhodil, sotva za ní zapadly dveře, a to neměl říkat. Labell, ten šizunk a lotr, okamžitě zareagoval. V očích mu blýsklo, jeho tváří proběhl rozeklaný úsměv. Chytil odcházejícího mládence za rukáv a medově řekl: „Copak bys za to dal?“ „Labelli, nechej ho na pokoji,“ pokusil jsem se mu vymluvit jeho ošklivý nápad. „Ty mlč,“ řekl. „A ty mi řekni, co bys za ní dal. Co bys dal za deset nebo dvacet let lásky a oddanosti, kdy by tě milovala v dobrém i ve zlém, opatrovala v nemoci i ve zdraví?“ Podezřele si ho měřil. Doufal jsem, že to vezme jako žert a rychle se vypaří, ale ten pitomý pubescent odpověděl přesně tak jako všichni ti pitomci před ním.“ „Upsal bych duši ďáblu,“ řekl trochu pobledlý ve tváři. Labell se rychle rozhlédl a smlouva ležela na stole. Z kapsičky vytáhl ostré redisperko na násadce. „Podepiš,“ řekl prostě, a ten idiot bez rozmyslu podepsal - vlastní krví. „Mlčet, kluku. Jasné?“ „Rozumím.“ „Žádosti bude vyhověno do tří dnů,“ pokračoval Labell, schovávaje žhavou smlouvičku do záňadří. A teď sypej za kamarádem, přinesu vám něco na oslavu.“ Kluk si nás ještě chvilku měřil. Nejspíš vůbec nepochopil, co udělal. Raději jsem mlčel. Labell otevřel láhev levného šampusu a odnesl jí k jejich stolu. Na zpáteční cestě si šťastně mnul ruce. „Pánové,“ povídá, „ten kluk je blb. To děvče by si ho za pár let beztak vzalo.“ „Tak to kecáš,“ řekl Mechal. „Takovou věc nemůžeš vědět.“ „Ale můžu. Na tyhle věci já mám nos.“ „Stejně to nebylo nutné,“ řekl jsem, načež se na mě oba podívali jako na nějaký obzvláště odporný hmyzí exemplář. „Už tyhle řeči nechci slyšet,“ pravil Mechal. „Ten příběh vám dopovím jindy. A ty se dej dohromady, kamaráde. Žvaníš jako bělouš.“ Nato se sebral a bez zaplacení odešel.

---