A nejen tohle

Příběh vyprávěný, drmolený, anamnestický, nostalgický, vymyšlený, pravdivý, jiný, přibarvený, na který můžete i nemusíte být pyšní... Nemusíte, ale můžete! Jste.

Teď ale bez nesmyslně uznávaných norem a přetvářky. Příběh člověka, který vozí své děti do školy, v práci je vždy včas, až na pár nevinných flámů bezděčně stráží teplo rodinného krbu, vlídně a pokorně jde světlem zaplavenou ulicí proti vůli jdoucích zamořenou svou vlídností, ryzí čistotou, zaslouženou únavou, která energií čiší, přímá, rozdává - sám pro sebe z toho nemá nic stejně tak jako všechno.

Psal se rok iksetnáctsetiksiksetsátiks a studentka 1. ročníku 4letého gymnázia s vervou vstoupila do řad veslařek Tělovýchovné jednoty mně a snad i vám známého královského města.

Tréninky, ve kterých přísně dodržujete prostor mezi hladinou nad ale raději pod svými možnostmi. Strava, která vám tak chutná. Barva vína, které tak rádi pijete. Voda, kterou se necháváte večer co večer hladit, místy jí dokonce dovolíte proměnu v tisíce špendlíkových hlaviček. Vylezete z vany a při pohledu na papírového pavouka sysyfofsky zápasícího v několikanásobném 360-ti stupňovém víru máte místo šoku z okamžiku šok z právě odeznělé, a už nikdy víc vzpomínané jako příjemné, partnerské koupele.

Z listů papíru v tvrdých deskách máte spíše taktilní požitky.

A při pomyšlení na lidskou pohlcenost chtíčem a touhou na trase za opojností vítězství obsah plastové láhve zpěnivší magnesiem (z)vracíte vejpůl ohnuti přes plot na neudržovaný  trávník základní školy. Sluha se stane při zanedbání jediné jeho potřebné podmínky vaším pánem v latexovém kombiné v uších důtky.

A až si tě Bill Gates konečně všimne, všechny jeho “úspory“ půjdou na pěší túru s trasou za zády cedule se zelenou šipkou na pravé straně s nápisem „Cíl je tvůj chleba“.