Vícerozměrná elegie aneb odyssea všedního dne

Ach jo.

Tak deklamoval svoji existenci

první ranní vzdech,

než vzápětí rozplynul se

do nicoty,

kde bude dál rezonovat

mezi prostory a časy

až do skonání světů

všech.

Bystrý pozorovatel

si možná povšimnul,

že verš mi nebyl

úplně volný.

Ostatně jako i

v jiných momentech

před násilným nahrazením

pozdně večerního nihilismu

euforií všedního dne.

Posilněny mantrou

bezejmenných členů společnosti

"Musím, tedy jsem!"

vykročily mé nohy

z postele

přímo za dobrodružstvím.

A to je opravdu pravda,

protože to říkali

v televizi.

Ale proč to ksakru zní

tak arytmicky asonantně,

až to neprojde

ani mým osobním detektorem lži?

Vždyť i ta věta v uvozovkách

je nějak špatně.

Ale proč se namáhat s přemýšlením.

A vůbec,

opovažte se tomu nevěřit!

Tak tedy,

vstal jsem s úsměvem na rtech

asi na čtvrtý pokus

(hlavně ten úsměv mi dal zabrat)

především rázně a s elánem

v přijatelných mezích

a už jsem se nemohl dočkat

dalšího vstávání.

Nebo spíš té fáze před tím.

Nicméně

faktem bohužel zůstalo,

že den teprve začal.

Ovšem já,

s kuráží sobě vlastní,

jsem tuto krutou

a skrz naskrz

nepříjemnou pravdu

hrdinně popřel.

Následně dokonale šťastný,

že spím

a že všechna ta

skličující nevyhnutelnost

je jen nějakou

pošahanou noční můrou,

začal jsem fungovat,

myslet i cítit

přijatelně průměrně.

Nu což,

zažil jsem už i horší probuzení.

Možná.

Možná bych mohl být trochu

pozitivnější.

Ale stejně,

nijak zvlášť mě to

nedeprimuje.

Třeba to nic neznamená.

Třeba to něco znamená.

Hm.

Asi brnknu psychiatrovi

pro další diazepam.

Jo jo,

spánková deprivace,

to nejni žádná

sranda.

Tak, a odteď už jedině vpřed!

Pro začátek z domu ven,

vstříc povinnostem!

Ne, ani ten rým to nerozradostnil,

furt v tom cosi skřípe.

Nejspíš půjde o nějaký problém

s obsahem sdělení.

Nebo o ten problém,

že jsem to já,

kdo půjde...

Měl bych se radši zaměřit

na nepodstatné detaily.

Jako například na ty dva,

co v láskyplném obětí

tak vehementně

poznávají cizí jazyky.

Zvláštní,

najednou mě napadá,

je to láska?

No já nevím,

slyšel jsem o ní něco

v německých filmech.

Ale ruku na srdce,

z těch se toho o lásce

moc nedozvíte.

Myslím, tedy jsem.

To je ono!

To je ta věta z uvozovek!

Takhle se však tváří

poněkud výhružněji,

neboť připouští možnost,

že nejsem.

A co kdybych zkusil být

i podle této definice?

A není to jen výrok blázna,

který zemřel příliš dávno,

než aby cokoli doopravdy věděl?

Nevím.

Ale myslím,

že to můžu risknout.

A vida,

slibný začátek.

Taky myslím,

že v myšlení

jsem konečně našel

ztracený smysl všeho.

I sebe.