Celý život sám...

 Celý život sám, zalezlý ve svém domě byl, romány, co psal, někdo jiný žil. Na světlo boží dostal se ven, sedí tu před novináři, na tiskové konferenci a říká: „Jsem velkým slabochem."  a vypráví dál.

 ,,Nedokázal jsem žít já , psal jsem si život na papír, v představě, že žít se dá a jednou se mi splní. Můj mladší brat, inspiraci si z toho vzal, žil mé sny a chodil pro můj scénář dál. Každou neděli po obědě přišel s kopírkou a celý nadšený se těšil na dobrodružství mé, které za mě prožije a užije ve prospěch svůj. Já tam stál stránky mu podával, on neděkoval mi, jen se smál. Až na celý týden rozvrh měl, na každou vteřinu nějakou událost přichystanou, odešel a hned na mě zapomněl. Stal se slavným lovcem žen, umělcem a skladatelem, lítal letadlem na exotické ostrovy, užíval si života v Austrálii s klokany, obeplul s jachtou celý svět, dostal do rekordů, všude smál a ze sebe a svého života užíval. A já zalezlý v koutku nemohl jsem přestat psát, odmítnout ho a jen ho litovat, že nemá vlastní cíle sám, že jeho život mu musím přichystat. On nedbal mě, smál se mi, prý ubohý jsem, když nevedu venku pochdoníku jít a dívat se lidem očí. Já začal jsem ho nemít rád, ale nedokázal jsem přestat a litovat ho, že je patetický srab.

 Napsal jsem příběh, věděl jsem, že ho bude žít, ač se mu nebude vůbec líbit, udělá to, musí, je jak feťák a můj scénář je droga, kterou musí brát za každou cenu. Chtěl jsem se ho zabavit, musel jsem ho zabít. Bylo to snadné, stačilo napsat, že umí létat, skok ze skály dolů a herec mých příběhů ztratil se v nekonečnu.  Já velkou sílu v sobě vzal a před dům vyšel jsem. Ale před tím napsal jsem si den, tak jak ho chci žít a aby to nebyl  jen můj zas další sen. Šel jsem po ulici a pozdravil jsem paní , tak jsem měl napsané v mém vlastní psaní. Šel jsem dál, v kapse levou rukou jsem žmoulal  osnovu mého dne a přemýšlel, co tam bylo dál. Na pivko do hospody zajít jsem chtěl, ale předtím radost někomu udělat to byl můj hlavní cíl. Aby i někdo jiný šťastný byl. Sobeckost přemohla mě, v hospodě zvrhlo se to, deset piv, becher a rum spráskaný, jak pes došel jsem sotva před můj dům.  Přikryt tmou padám na trávník, dívám se na hvězdy, jak na mě mrkají kroutí hlavou a říkají: „Dobytek jsi! Bratra jsi zabil a sebe ožral, máš slabou vůli , jsi jen kulisa dění, jen hloupý pisálek, co fantasii má, ale nic nedělá.“ Vyšel měsíc a jen smál, až hlava mě z toho bolela. Nebo možná z toho chlastu.

 Došel jsme k závěru, že potřebuji k životu větší slabocha než jsem já, aby on příběhy mého života  mi psal a já nepřemýšlel nad tím, zda je správné je žít, prostě si užívat na něčí účet a být pro okolí král. A tak jsem skončil zde, na tiskovce a ani nevím proč, všechno tu chci říct, jaký jsem a čím jsem chtěl být. Pak půjdu ulicí a na červenou přejdu, přimo pod linku červného autobusu. Musím to tak udělat, napsané to je. Už proto aby můj pisálek mohl žít podle sebe.…"

A možná tak se to bude do nekonečna opakovat, aby slaboch mohl žít, tak si jiného najde, nebo začne vodku pít.