Šli ulicí aneb příchod sebevraždy

Šli ulicí, tichou možná až moc. Na jejich ramena se sápala černá noc. Lampy už svítily, ale bylo znát, že to není dlouho, co se začali pokoušet zastrašit tmu. Jejich světlo totiž stále zesilovalo. Šli tiše, klid rušily jen ozvěny vlastních kroků. Moc prázdná ulice a ti dva byli moc tiší. Klidný krok a klidná chůze, kroky ubíhaly dál…Na zemi zůstaly stopy a v nich se střídaly dvě tváře. On a ona. Jeden celek, ale pořád byli dva. Procházeli okolo průčelí domů, okolo klik, okolo dveří, okolo čísel popisných. Ona na ně vždy neklidně pohlédla, jako by odpočítávaly zbývající čas. On hleděl do země a snažil se počítat dlažební kostky. Zdálo by se, že se bavil. Pravda, ale byla přesný opak. Zaháněl strach a myšlenky, co se vynořovali jak trosky po právě potopené lodi.

            Došli až na roh ulice. Hodiny nad nimi neúprosně odpočítávaly čas, co ještě zbýval dnešnímu dni a naší dvojici. Stáli. Jeho lehké políbení bylo jak vánek. Sotva se objevilo, hned zmizelo. Její rty vyloudili lehký úsměv. Naznačení pozdravu. Dvě ozvěny, co jdou si vlastním směrem. Možná zaskočeny, (možná rády), krátkým loučením.

            Dvě hlavy, dva životy, dvě lásky, dvě tváře, dva mozky, dvě ozvěny, dva kroky…

            Zastavila se u dveří s klikou vysoko a číslem 6, krásný novogotický dům.Okna ve tmě. S notnou dávkou zabrala za kliku a dveře trošičku pootevřela, víc ani její hubená postava nepotřebovala. Lehounce vplula za dveře. Ulice zůstala sama, jen se svým vánkem a bludičkou z pouličního osvětlení. Se svými hvězdami, se svými stromy a se svými tichými okny..

            On pokračoval dál. Stále počítal a stále se mu nedařilo přestat myslet na všechny ty divné věci, co se mu v posledních hodinách přihodily. Prošel třemi náměstíčky a třemi dlouhými ulicemi. Noc ho zcela pohltila. Osvětlení bylo strohé. Nikoho nepotkal, ani nechtěl. Chtěl být sám. Pohlcen samotou, která jako mráz pronikala až do morku kosti. Myslel na ni. Chtěl zapomenout, ale nešlo to. Zapomínat umí jedině čas. Ten jediný jde dál a na nic se nedívá. Nemá soucit.

            Došel až ke svému domu. Byt v druhém patře. Cesta už moc dobře známá. Odemknout, tiše vyběhnout schodiště. Přidržet se nádherného zábradlí. Znovu odemknout. Byl doma. Spadla z něj všechna tíha. Cítil se lehčí, volnější. Trvalo to, ale jen chvíli. Zanedlouho si začal vše  opět uvědomovat. Ona! Konec! Proč? Vzal si láhev vína, knihu Charlese Baudelaira a šel si lehnout. Nepřevlékl se, nezul se, nemyslel na to, nebylo proč..Ulehl do postele, nalil si skleničku, otevřel knihu a začal číst verše, které v něm začali vyvolávat ještě větší depresi. Stále pil. Za chvíli šel pro další láhev a zanedlouho pro další a další. Moc pil. Verše počaly splývat, čas se zastavil, on se vznášel s knihou v ruce nad postelí a díval se na sebe sama, jak pije jednu sklenku za druhou. Udělalo se mu nevolno při pohledu na trosku vlastního Já. To Já  se svíjelo ve vlastním alkoholovém opojení, četlo verše, co již nedávaly smysl. Ty verše byly pronášeny divnou řečí. Zesilovalo hlas, až nakonec verše křičelo z plných plic na celý byt. Všude znělo:    

                                 Všechny vás zabiji
                                 A pak sním
                                 Začal bych tebou, zda-li smím!
                                 Smím! Proč se vlastně ptám?

                     
                                 Moje milované ženy,
                                 Budete blaženy
                                 Až se rozfňukám!
                                 Zbytky dám kočkám!!

                                  
                                 Konec! Konec! Konec!
                                 Zhasněte budu spát,
                                 V klidu si létat,
                                 A přitom se šíleně chechtat!!

Verše stále opakovalo až do totálního chaosu. Zničehonic ozvalo se zaťukání. Proplul bytem a zanechal své křičící já  v ložnici. Pomalu otevřel dveře. Nic! Nikdo tam nebyl, nikdo nic nechtěl! Zase sám! Čekal ji a místo toho prázdná chodba se zdobeným zábradlím. Co z toho? Víc už nic!

„Nic! Nic! Blouzním nebo jsem smutný? Sním nebo jsem mrtvý? Proč to ticho? Jako by nestačila samota, ta děvka, co podbízí se, protože ví, že ji neodmítnu. Proč to ticho??? Zblázním se, proboha já se zblázním.“ Zabouchl dveře, odhodil knihu, z které se rozlétly listy, jak mouchy odehnané z tlejícího těla.

            S těží dolétl do ložnice, chtěl se alespoň uklidnit pohledem na sebe sama. Ale i to mu bylo odepřeno. V pokoji zůstala jen rozlitá láhev, rozbitá sklenička, roztrhaná kniha a otevřené okno, které křičelo do noci tesknivé piety.

            Vyplul z okna a dole zahlédl zkřížené ruce a nohy na rudém podkladu. Zcela ohromen. Nechápal nic! Co se to stalo? Rozplakal se…Začalo pršet a on stoupal víš a víš. Zmizel.

            Déšť zanesl krev daleko od místa, kde ležely krví přilepené listy na nebohém těle. Ráno přijel fiakr smrti a byl konec..Konec života, konec lásky, konec myšlenek, konec ozvěny, konec krokům…..Stalo se, co muselo!