BEZ DEŠTĚ

   Příboj vytesaný větrným sochařem,
   vlnky pod palbou sluneční spouště.

   Slunečnímu fotografu však netřese se ruka
   když zastavil čas na přelomu,
   ve vrcholném okamžiku,
   kdy není cesty dále
   a zpátky je jen pád
   co všechno s sebou svane.

   Co všechno? (ptá se a klesá do písku dní.
   Má snad tu moc zvrhnout pohár času?
   Má. Ten její úsměv. Neb právě tak činí,
   a usmívá se, i když to ví.
   Protože chce být hezká
   na tomto mezivěčném fotu,
   jenž nám zůstane po zbytek dní,
   než zvrhlý pohár vsaje se
   vstříc chladnoucímu světu.
   Však ještě troška zbývá,
   než se ledy hnou, než se vlna stáhne,
   než rozplyne se moje malá mořská víla,
   nejistá,
   jako hranice obzoru, jen opar halí ji,
   a přesto ztrácí se, stín na dosah ruky,
   a taje, taje pod tíhou okamžiku.)

   Všechno. (zní její slova z posledních
   a se smutným chvěním naplňuje kapky rosy duhou.
   V bludišti světla teď tápám potmě,
   beznadějně, a odevzdaně.
   Poslední, poslední paprsky mi totiž
   protekly mezi prsty - to slzy utkané,
   utkané z duhové rosy.
   A s poslední
   i poslední dotek
   na dálku jen, a přeci zblízka,
   se v porozumění proplétají naše prsty,
   na rozloučenou.)

   Chceš? (uniklo neodvratně mezi jejími rty z karmínu.
   A vědělo, že nemá znít.
   A neznělo.
   Jen jako balzám naše ztišilo rány
   od střepů bortícího se času
   do proudu nevědomí.
   Chci, a ona to ví,
   ale ostrůvek naděje, jenž jím není, se nezvětšuje.
   Chce, ale pohár bezedný není,
   už všechno navždy končí,
   a čas, co není, teď mizí rychleji.
   Rychleji než dříve, jež je nyní,
   a tady,
   uprostřed času,
   uprostřed nás.)

   Nezapomeň. Nezapomeň. (v ozvěnu naše hlasy setkaly se,
   jenže jak nesmyslně, zbytečně zní.
   Přes pohár do dna zapomnění
   neutopíme stesk nad ztrátou lhostejnosti,
   stesk a krásu.
   Jen poslední splynutí očí,
   dokonalost věčnosti.
   A pak poslední nápor chladu,
   a pak už jen pád,
   bezedný,
   úplný.
   A nic víc než poslední okamžik,
   navždy.
   Pláč?
   Kéž by,
   však to jen sochař spoután marností
   snáší své zničené dílo..)

   Prší.