Slzy v uších

SLZY V UŠÍCH

Štíhlé dívčí prsty do počítačové klávesnice rozvážně naťukávají několik písmen. Po ukončení se zvedne ukazováček pravé ruky a pomalým pohybem zmáčkne klávesu Enter. Vzápětí se pravá ruka přesune vedle myši a začne nervózně roztáčet průhledný skleněný kamínek světle modré barvy. Na monitoru naskočí láskoměr, který věští 85 % úspěchu na lásku mezi Simonou a Vojtou. Ruka pevně stiskne kamínek.

„Neměla bys už jít do školy?!“ zařve odkudsi s bytu nepříjemný ženský hlas. Simona hodí tašku na rameno, podívá se z okna na zasněženou zahradu a na venkovní teploměr, který ukazuje hodnotu pod bodem mrazu. Kolem krku si omotá šálu, nandá si rukavice a popadne čepici.

„Snad nepudeš do takovýho mrazu bez čepice?!“ zastaví matka Simonu v chodbě. Ta jen zvedne ruku držící čepici a zmizí za dveřmi.

„Búúú!“ zní za ní ještě hlas matky.

„Bú.“ řekne si Simona spíše pro sebe a nasadí si čepici. Je to drobná nenápadná tmavovlasá brunetka s modrýma očima.

Simona uřícená běží školní chodbou a pár kroků před třídou 3.A zvolní. Z hlavy si sundá čepici a začne si dlouho upravovat tmavé polodlouhé vlasy, zhluboka se nadechne. Ve třídě se již u oken baví hloučky lidí. Ozve se zvuk otvíraných dveří. Několik hlav se otočí tím směrem a nadšeně začnou zdravit přicházející Lucii. Chvíli po ní vstupuje Simona, ale setká se jen s vlažným přivítáním. Se skloněnou hlavu prochází uličkou mezi lavicemi a sedne si do poslední lavice u okna. Sundá si bundu,odloží ji na opěradlo židle a posadí se. Z batohu vytáhne sešit a začne  si do něj kreslit. Stále však od sešitu zvedá hlavu a smutně pozoruje spolužáka Vojtu sedícího dvě lavice před ní. Prsty roztáčí skleněný kamínek. Začne zvonit, Simona znovu skloní hlavu a do sešitu nakreslí další rybičku.    

            Zvonek zvoní a ze školy vychází hlasitě se bavící hloučky teenagerů.

„Tak dneska v osm, Renčo, jo?“ volá skupinka kluků za odcházející Renatou.

„No jasný, takovou akcičku si nenechám ujít, tak ciao!“ řekne Renata zvesela, otočí se a odchází. Kolem kluků  se pomalu šourá Simona a smutně pozoruje sněhem se třpytící okolí a dlouhé rampouchy visící ze střechy školy. Daleko před sebou uvidí Vojtu, kterak zachází za blok domů. Simona přidá do kroku a zmizí za blokem domů druhou stranou, aby se s ním „náhodně setkala“. Na rohu u samoobsluhy je o chvíli dřív než Vojta, ale Simona pomalu pokračuje v cestě a nepočká na něj.

„Simčo!“ zavolá na ní Vojta jménem a ona se v očekávání zarazí, zkousne spodní ret a s hraným překvapením se na něj otočí.

„Jé, ahoj Vojto. Taky deš do města?“ zeptá se tichým hlasem.

„Hm, chceš cígo?“ vytáhne z kapsy bundy krabičku Startek a natáhne ji k Simoně.

„Ne, děkuju, já nekouřím.“, odmítne a sklopí oči. Vojta pokrčí rameny, vytáhne cigaretu a zapalovač a zastaví se, aby si zapálil. Simona proti němu rozpačitě stojí a v ruce žmoulá kamínek. Když se na ní Vojta zpod obočí zadívá svýma pomněnkově modrýma očima, zčervená se. Pokračují v cestě. Mluví spíše Vojta a Simona spíše vnímá okamžiky, když se jejich bundy o sebe otřou.

„Hele, tak já musim, čus zejtra ve škole!“ řekne Vojta v rychlosti a odpojí se od ní.

„Ahoj!“ hlesne Simona a pokračuje dál v cestě. Ještě se na něj otočí. Vojta přichází ke krásné blondýnce stojící u kašny, vášnivě ji obejme a políbí. Simona stojí jako opařená, oči se jí zalijou slzami. Chvíli ještě stojí a kouká na šťastný pár a pak s uslzenýma očima zmizí v úzké uličce. Sedne si na hromadu sněhu, podepře rukama bradu a nepřítomně kouká před sebe. Kolem projde starší pár a zvědavě ji pozoruje. Po tváři stékají třpytící se slzy, které rozehřívají sníh pod ní. Náhle se Simona zvedne a utíká pryč.

Běží na zasněžené pláni za městem u lesa. Obejme strom a pláče. Lehne si do sněhu, nabere do ruky hrst sněhu, strčí jej do pusy a začne jej cucat. Pohybuje rukama a nohama a vtiskává tak do sněhu tvar andílka. Začíná se smrákat, Simona stále leží ve sněhu a pozoruje mihotající se světýlka města. Slzy oschly, zbyla jen rozmazaná řasenka.             

Prožene se tiše bytem a padne hlavou do polštáře.

„Prosimtě, jak to vypadáš, chceš aby ti nastydly vaječníky? Kde si byla?“ matka stojí ve dveřích a opět se ptá tím svým nepříjemným tónem.

„Venku, sme se s kámošema koulovali.“ Zahuhlá do polštáře.

„Jo a koukni se, jakej máš bordel v těch šuflatech, tak to ukliď, než ti to vyhážu!“ Matka odejde, Simona po chvíli zvedne hlavu a začne ze sebe stahovat mokré oblečení. Z kapsy jí vypadne kamínek. Ve spodním prádle přijde ke kulatému akváriu, kde má malou hnědou neonku a začne ji krmit.

„Prej máte dneska nějakej třídní večírek, deš tam?“ zaječí matka přes zeď obýváku.

„Ne.“ Odpoví Simona.

„Hele, deš na ten večírek dneska?“ zařve matka znova.

„Ne nejdu!“ zakřičí Simona.

„Nemusíš tu hulákat jak na lesy.“ Přilítne po chvíli matka.

„A proč nejdeš? To nemáš kamarády?“

„Mám.“ Dívá se stále do akvária s neonkou. „Stejně se tam vždycky všichni jen vožerou.“

„Když sem byla jako ty, tak sem pořád někde lítala. No nic, jedu nakoupit, chceš něco?“

„Ne.“ Odpoví Simona tiše.

„Chceš něco koupit, se ptám?“zeptá se matka znovu.

„Ne, nechci!“ vyjede na ní Simona.

„Co na mě řveš? Uvědom si, kdo tě živí, slečinko. A umej nádobí, než se vrátím. Táta se zase vrátí pozdě z práce, tak můžeš něco uvařit. Čau!“

Simona kouká do akvária a znovu se jí po tvářích začnou koulet slzy. Všimne si kamínku na zemi, sebere jej a stiskne v dlani. Jakmile za matkou zapadnou dveře, běží ve spodním prádle přes celý byt k zadnímu oknu a když vidí, že jejich červená Felicie odjíždí, začne ze sebe za chůze shazovat spodní prádlo. Její porcelánově bílé tělo zmizí v koupelně. S pláčem se na sebe dlouho dívá do zrcadla, rozevře dlaň, položí po zrcadlo kamínek a vyjde z koupelny a v předsíni začne prohledávat tátův kabát. Najde v něm cigarety a zapalovač. Rozklepaná zimou si před zrcadlem v koupelně neznalecky zapálí a potáhne si. I přesto, že se zakucká, potáhne si znovu. Po druhém zakuckání cigaretu zoufale hodí do umyvadla a spláchne. Podívá se na sebe zrcadla a utře si uslzené oči. Zašpuntuje vanu, vylije do ní půl lahve pěny a pustí proud horké pěny. Uplakaná sleduje, jak se hladina vody zvedá a načechraná pěna jí olizuje nahé tělo. Její hlava s široce otevřenýma modrýma očima zmizí pod hladinou.    

(Simona jde s Vojtou do města a ptá se ho, jestli by nešel na kafe. Ten souhlasí. V kavárně se mlčky jeden druhému dívají do studánkově modrých očí a usmívají se. Vojta se letmo dotkne Simoniny ruky.)

Simoně začne docházet pod vodou dech a musí se vynořit. Vypadá spokojeně a uvolněně. Pročísne si vlasy a znovu se ponoří.

(Leží s Vojtou uprostřed zasněžené pláně, dělají do sněhu andělíčky. Oba se smějí. Vojta najednou přestane hýbat rukama a nohama a podívá se na Simonu. Ta se se šťastným výrazem taky zastaví, natočí k němu hlavu a její výraz zvážní)

Opět jí začne docházet dech, vynoří se, aby se nadechla, ale ihned však zmizí pod hladinou.

(Vojta se Simonou se prochází zasněženým lesem, Simona sebere ze země sníh, hodí jej Vojtovi za krk a začne utíkat. Vojta ji začne pronásledovat. Simona kličkuje mezi stromy, shazuje z nich na něj sníh. Vojta Simonu dohoní, povalí ji zády na zem. Nakloní se k ní a nesměle se políbí. Vojta najednou vezme sníh a nacpe jí ho se smíchem za bundu. Začnou se znovu honit.)

Simona se smíchem vynořuje. Strhává závěs u vany. Nahá se za sebou vlajícím závěsem vybíhá rozverně do zahrady. Závěs se zachytne na smrčku a zůstane vlát ve větru. Pod pouliční lampou právě prochází mladý muž. Simona udělá sněhovou kouli a se smíchem ji po něm hodí. Muž se otočí a Simona se svalí za keř jehličnanu.. Se záchvatem smíchu začne dělat do čerstvého sněhu andělíčka. Po chvíli se začnou pohyby rukou a nohou zvolňovat, Simona se přestává smát a znovu zesmutní. Po tvářích se jí opět řinou slzy zoufalství. Zmrzlá na kost roztřeseně běží s pláčem do domu. Proběhne v obýváku kolem malého baru. Vrátí se a do roztřesené ruky popadne láhev vodky.

Stojí před zrcadlem, otevře láhev a lokne si. Zašklebí se odporem. Znovu nakloní flašku a lokne si dvakrát. Zvedne se jí žaludek a všechno jde zpátky do umyvadla. Zoufale se na sebe ubrečená dívá do zrcadla, sebere zpod zrcadla modrý kamínek, skočí do vany, pustí pramínek horké vody a potopí se.

(„Hele, Simčo, nezapomeň na tu oslavu dneska“, volají za ní holky u školy, Simča se otočí, rozverně odpoví, že stoprocentně přijde, otočí se a pokračuje, dohoní ji spolužák, jestli by ji moh doprovodit domů).

V zámku zarachotí klíče a do domu vchází matka s taškama nákupů.

„Simono, poď mi s tim pomoct!“ zařve směrem do jejího pokoje. Simona je stále ponořená , vše vzdáleně slyší, ale neodpovídá.

„Tak slyšela si mě?“ blíží se matka do jejího pokoje. Z koupelny uslyší zvuk puštěného kohoutku a stoupne si za dveře.

„Hele dělej v tý vaně, jo? Nejseš tady jediná, taky bych se ráda vykoupala!“ zařve přes dveře na Simonu a odejde s nákupem do kuchyně. Simona je stále ponořená.

(Simona s matkou sedí u večeře, povídají si u klucích, matka je úplně jiná, než jindy, usmívá se, pro dobré slovíčko nechodí daleko.)

„Můžeš mi, prosimtě, říct, proč jsi neumyla to nádobí?!“ zařve matka znovu přes dveře.

(Matka k sobě ubrečenou Simonu láskyplně přitiskne a povídá, že pro jedno kvítí slunce nesvítí.)

„Zastav už laskavě tu vodu a vylez z vany, ti říkám!“ klepe matka na dveře

(Směje se s Vojtou, baví se v hloučku s kamarádkami, vaří s maminkou večeři, dělá s Vojtou andělíčky, je na třídní party,…)

„Tak seš, sakra, hlu..“ matka vchází do koupelny. Vana je však prázdná. Překvapeně vezme do ruky láhev vodky na zrcadle.

„Ty piješ?“ vychází z koupelny a křičí kamsi do prostor domu. Na okraji vany se pomalu dotáčí skleněný kamínek a vrhá na vanu jemné modré odlesky. Ve vaně plave červená neonka. Na zahradě na smrčku vlaje sprchový závěs. Andělíček pomalu mizí pod čerstvě napadanými sněhovými vločkami.