Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSeid
28. 12. 2006
0
0
755
Autor
[Cze]Eccy
Seid
Vítr foukal a pohrával si se zrnky písku mezi oblázky. Přes kamenité hradby se pomalu vyhouplo slunce a líně spalovalo zemi pod sebou. První paprsky dopadly i na Seida. Neměl slunce rád, musel odhodit oblečení a chodit rozpraskanými chodidly po rozžhavených uhlících. Také to znamenalo, že se jeho vyrážka na zádech zhorší a on bude muset celý den odolávat představě si ji podrbat. Kůži na nohou měl od celodenního putování rozdrásanou od kamenů a z jeho nových kalhot zbyly jen cáry látky. Sehnul se a vzal jedno torzo nohavice do ruky. "Lewisky…! Zatraceně, vydělával jsem na ně celý měsíc." Setřel si první kapku potu z čela a zívl. Chlad noci už dávno vyklidil pole vedru a on se rozhodl, že se vydá na cestu. Pečlivě složil košili a smotal si z ní provizorní turban. Nasadil si ho na hlavu a chvíli přecházel z místa na místo jako pyšný šejk. "Služebníci: Teď mi připravte jasmínovou koupel! Ať má správnou teplotu. Nemehlo, dávej pozor na ten olej. Jestli ho vyliješ, spráskám tě jako psa. Rozumíš? A teď hybaj do práce nebo dneska nedostaneš najíst!" V duchu se uchechtl a protáhl se. Opřel se rukama o záda a uslyšel křupnutí mezi lopatkami. Na suchou zem upadlo dalších pár kapek potu. Vzduch okolo Seida se začal nepříjemně vlnit a věštil další velmi horký den.
V dálce se ozvalo zadunění. Seid se zastavil a zmateně se otáčel na místě. Snažil se najít zdroj toho podivného zvuku. Napínal uši i oči, ale přes kamenitou pláň neměl šanci cokoli zahlédnout. Chvíli přešlapoval na místě a pak se rozhodl jít dál. Poslední hodiny měl neodbytný pocit, že ho někdo pozoruje. Neustále otáčel hlavu za záda a vrhal pohledy přes rameno. Nikdy ale nikoho nezahlédl. Uvědomoval si, že tu nikdo kromě něj být nemůže a vždy se nervózně zasmál své naivitě. Sliboval si, že už hlavu otáčet nebude a vzápětí se znova ohlédl. Připadal si jako blázen… Přál si, aby tahle noční můra co nejdřív skončila. Ani vlastně nevěděl kam jde. Nevzpomínal si, jak se dostal na zem. Poslední, na co si vzpomněl, byl vzrůstající hukot, panický křik ostatních a jeho drmolivé modlitby. Pak trhání jakoby z jednoho světa do druhého a výbuch. "Heh, a tak jsem tu… vyblitý uprostřed rozžhavené pece." Zastyděl se a v duchu Ho odprosil. Chvíli dumal nad tím, co řekl a pak se znechuceně ušklíbl. Přežil jako jediný. Přeci mu Alláh nepožehnal jen kvůli tomu aby tu umřel. Monotónně udělal krok… "Připadám si jako stroj na klíček. Budu tu chodit dokud neumřu." Při téhle představě ho zamrazilo. Nechtěl ještě umřít. Měl v Bagdádu ženu, která před čtyřmi měsíci porodila jeho první dítě. Psal jí, že co nejdřív pojede domů. Po čtvrt roce si co nejrychleji vybral svou dovolenou a zamluvil si první let. Strašně chtěl vidět svojí dcerku, pochovat jí a polechtat na bříšku. V duchu si představil, jak se malá Maria rozhihňá na celé kolo, jeho žena se bude smát, obejme ho a políbí na tvář. Usmál se a šel po žhavé poušti dál.
Po vysušené krajině se proháněl vítr a rozfoukával oblaka prachu usazeného mezi kameny. Oslepoval ho a slunce mu rozpalovala záda doruda. Hotová ďáblova pec. Kdyby věděl, že ho osud zavede sem, tak by taxikáři nenadával, že jede moc pomalu. Starý pán zápasil s volantem a on na něj křičel jako pominutý. Když konečně přijeli na letiště, zaplatil mu na cent přesně a ani se neohlédl. Stařec se na něj smutně podíval a poděkoval. On mu jen odsekl… teď by chtěl, aby mu starý pán odpustil. Povzdechl si, podíval se na svůj vyčerpaný stín a ploužil se dál. Po několika chvílích, které mu připadaly jako léta, obrátil svoje myšlenky ke slunci. Zářící zlatá maska se šklebila z oblohy a přinesla mu další utrpení na zádech. Opatrně je poškrábal a podíval se na svoje prsty. Byly na nich zbytky strupů a krve. Odplivl si na zem. Rty měl celé rozbolavělé a necitlivé. Utřel si rukou sliny a ucítil chuť železa. Podíval se na špinavé prsty a uviděl na nich další krev. Rozzuřil se a vykřikl: "Nic jsem nikdy nikomu neudělal, nechci trpět. Nenávidím tenhle svět a tuhle poušť. Nesnáším tu příchuť plísně a žumpy na patře. Nenávidím Tě." Přikrčil se a čekal Boží trest. Sežehnutí bleskem, otrávení hadem nebo alespoň spadnutím cihly na hlavu. Nic se ale nestalo. Vrávoravě se napřímil, zakašlal a prudce oddechoval. Znovu odplivl… sliny smíchané s krví. Ani se neobtěžoval je z brady utřít a vydal se dál na prašnou cestu. Díval se pod nohy a prováděl mechanické pohyby. Krok, krok, krok, zakopnutí, krok dál… kymácel se ze strany na stranu a otíral si z očí pot. Turban se mu svezl na stranu a po několika dalších krocích spadl na zem. Seid se díval, jak padá na zem. Hypnoticky se na něj zadíval. Košile nacucaná potem se rozvinula a padla se žuchnutím na zem. Rozvířila prach na dvě stopy okolo. Zdálky mohla připomínat torzo. Torzo mladého muže, který nezvládl cestu. V dálce se ozvalo zarachocení, Seid mu ale nevěnoval nejmenší pozornost. Zlostně do ní kopnul. Místo toho, aby látka odlétla po kamenech dál, přisála se mu na nohu. Seid zavrávoral a spadl na zem. Cítil, jak si rozkousl ret a jak mu z něj prýští krev do pusy. Divoce těkal očima okolo sebe, kleknul si a zalil ho pocit samoty a smutku. S potem na tvářích se mu mísily slzy velké jako hrachy. Nahlas brečel a utíral je špinavou rukou. Snažil se je setřít, ale místo toho si jen rozmazával špínu po tvářích. Začala se mu točit hlava, vrávoravě vstal a vydal se dál po cestě. Nepřestával myslet na tvář svojí ženy. Představoval si jí, jak drží jeho malé děcko v náručí a jak na něj čeká ve dveřích otcova domu. Jednou rukou mává, běží k němu a ukazuje mu Mariu. Tahle představa mu vykouzlila na tváři úsměv. Nedával pozor a znovu upadl. Tentokrát a dost bolestivěji. Viděl před očima rudé skvrny a cítil tupou bolest na břiše. Zavřel oči a pomalu se překulil na záda. Ohmatal si hruď a břicho dokud nenalezl kámen ostrý jako jehla zabodnutý v jeho těle. Prsty si představoval jaký je. Přesně jako jehla nebo jako háček na prut. Ušklíbl se a rozpraskanými rty dodal: "Jestli je tohle první steh panenky voodoo, tak je pěkně ubohej." Bolest mu ale vyhnala z obličeje škleb a nahradil ho výraz utrpení. Semknul čelisti, pevně obepnul prsty okolo kamene prsty a vytrhl ho z břicha ven. Zařval. V dálce se ozvalo zarachocení. Začal sípat a cítil těžkost na hrudi. Opatrně se obrátil a kleknul si. Podrbal se na zádech a podíval se na břicho. Tekl z něj pramínek krve, ale nevypadalo to vážně. Shrnul si umolousané vlasy za uši a podíval se před sebe. V dálce se vlnil vzduch. Měl pocit, že vidí palmový les. Uprostřed zářivě modré jezírko a okolo něj stála skupinka lidí. Rychle se postavil na nohy a klopýtavě se rozeběhl. Strašně se mu točila hlava. Měl pocit, že leze jako krab, jen doleva nebo doprava, ale nikdy ne rovně. Oázu přerušovaně viděl přes tenkou bleděmodrou krvavou stěnu. Z chodidel, z břicha a ze rtů mu prýštila krev. Doběhnul k prvním stromům a podlomila se mu kolena. Spadl strmě na trávník a ztratil vědomí. V dálce zazněl zvuk padajících sudů.
Když se probral, ucítil na sobě něčí ruce. Hladily ho po hlavě a česaly jeho vlasy. Podíval se nahoru a spatřil tvář krásné ženy. Byla snědá, modré křišťálové oči se zavrtávali do jeho a plné rty konejšivě šeptaly starý příběh. Nevzpomínal si, jak dlouho ho už neslyšel. Jeho starší sestra mu ho vyprávěla před spaním nebo když si odřel koleno při hraní s kamarády. Její prsty mu přitom vískaly vlasy. Podíval se ještě jednou do jejích očí. Byla to ona…. "Ty jsi Annah! Ale, ale to přeci nemůžeš být ty. Ty,… ty,… ty jsi, jsi mrtvá." Dívka se usmála a odhalila mu její bělostný chrup. "Jsem přeci tvoje sestra, copak mě nepoznáváš? "Ne, nejsi, viděl jsem tě jak…" "Jak co?" "Jak tě přejelo auto…" "Přežila jsem a jen díky šťastné náhodě tě opět vidím drahý bratře." "Tvoje tělo bylo na několik kusů… já…. já… NE, ODEJDI PŘÍZRAKU!" Seid vyskočil na nohy a zavrávoral. "Jak jsem tu dlouho? Jak dlouho už spím?" Annah složila ruce do klína a tiše čekala. Slunce se klonilo k obzoru a kolem se protahovaly stíny palem. "Voda je tamtím směrem": zašeptala Annah a ukázala rukou. "Ne, lžeš, chceš, abych bral do rukou místo vody prach a udusil se." "Ne, opravdu je tam celé jezero." NEVĚŘÍM TI!" "Jestli si myslíš, že tu jsem od toho, abych tě zabila, tak si jednej jak chceš sám." Seid přerývavě zašeptal: "Vypadni. "Dobře, běž si, kam uznáš zavhodné.": odpověděla Annah a postavila se na nohy. Sepnula si stříbrnou sponkou dlouhé černé vlasy a urovnala si sukni. "Dělej si co chceš": a odešla mezi palmy. Brzy zmizela Seidovi v porostu. Seid se rozhlížel okolo sebe a zjistil, že už není na kraji pouště, ale uprostřed palmového háje. Ohlédl se a spatřil pramen vody. Dlouhé oválné jezírko ho zvalo k napití. Došel k němu a zadíval se do jeho hlubin. Okolo něj se proháněl vlahý větřík a lehce čeřil hladinu. Celý ten výjev mu připadal jako z nějaké špatně napsané divadelní hry. Opatrně se naklonil nad travnatým břehem a na samotném dně spatřil obličej své milované manželky. Upřeně na něj upírala svoje oči a lehce pohybovala rty. Ústa k němu tiše promlouvala. Kleknul si nad modravou hloubku, napnul uši a poslouchal. "Seide, můj milovaný, toužím tě zase spatřit. Musíš to překonat, musíš se vrátit zpátky. Maria tě chce vidět, podívej." Obličej na chvíli zmizel a ve vodě se zrcadlilo malé batole. Sedělo na zemi a natahovala k němu svoje baculaté ručky. Mělo Seidovy nádherné hnědé oči, pokoušelo se vstát a rozeběhnout se k němu. Jeho žena zvedla batole do náruče a pokračovala: "Seide, tvému dítěti jsou už čtyři měsíce a ještě nepoznalo svého tátu." Seid se tiše rozplakal. "Oběma se nám po tobě strašně stýská, potřebujeme tě. Musíš se napít, ztratil jsi hodně už sil a bez vody daleko nedojdeš. Prosím, Seide… tolik tě prosím, napij se, napij se a pojď k nám." Seid sklonil hlavu nad hladinu, nabral do rukou vodu a přiložil si ji ke rtům. Rychle jí vypil… Voda byla studená a čerstvá. Na dně jezera se tvář usmála. Seid bezmyšlenkovitě pil. Strčil hlavu do vody a pil jako zvíře. Začal hlasitě chlemtat. Nořil se do vody a omýval si ruce, obličej a hruď. Ozvalo se znovu zarachocení.
Břeh nevydržel nápor jeho těla a smekl se do vody. Seid začal překvapivě křičet. Plácal okolo sebe rukama a snažil se dostat na břeh. Místo toho, aby se k němu přibližoval, tak ho proud táhnul daleko od něj. Tvář pod ním se smála v šílených křečích. Pomalu se měnila v umrlcovu masku a vesele vykřikovala: "POJĎ K NÁM, MÁME TĚ RÁDI SEIDE, POJĎ K NÁM, BUDE TI S NÁMI DOBŘE, POJĎ K NÁM A BUDE TI VESELO, POJĎ UŽ PROSÍM TĚ K NÁM…". Vír pomalu stahoval Seida doprostřed jezera. Nemilosrdně si s ním hrál a tahal ho do hlubin. Seid panicky kopal nohama a snažil se dostat nad hladinu. Rychle ztrácel dech, jeho vlasy mu překážely v orientaci. Divoce lapal po kyslíku. Plíce mu hořely jako kovářské měchy. Připadalo mu, že brzy vybouchnou, roztrhají ho a rozmetají jeho vnitřnosti do vody. Mariini ruce ho chytily a přitáhly ke dnu. "Budeš si tu se mnou hrát… navěky." Seidův poslední vdech byl plný prachu&.
Za mnoho let našli dohola obrané vysušené kosti zahrabané mezi kameny. Z dálky mohly připomínat jen několik náhodně položených kamenů. Ale když pozorovatelé přistoupili na vzdálenost několika kroků, naskytl se jim děsivý pohled. Hrudní koš zpola zasypaný oblázky, lebka byla vklíněna mezi vybělené kosti a byla vypadala jako ohlazený šedivý balvan. Oční důlky plné prachu neslyšně křičeli svoje výčitky do prázdna. Vítr se proháněl okolo skeletu a dotvářel smutnou scenérii. Nikdo z nich nevěděl čí bylo, nikdo netušil, jak se tam dostalo. Vyhrabali mezi kameny mělkou jámu, opatrně do ní vložili ostatky a navrch nahrnuli kameny. Pak malou mohylu opustili.
Epilog
Na stůl dopadly kostky. Postava s bílým plnovousem se zazubila. Bůh hodil dvě lebky, podal kostky Alláhovi a usmál se: "Vyhrál jsem". Alláh se zachmuřil a podíval se na zmenšenou poušť pod sebou. Vzal mrtvou figurku Seida, rozlomil ji a hodil na hromadu k ostatním. Chvíli se mlčky dívali na plán až Alláh řekl: "Tentokrát jsi vyhrál, ale to nebude trvat napořád, příště vyhraji já." Bůh samolibě prohlásil: "Ta oáza, tam se to zvrtlo. Neměl jsi mu jí dopřát, tam ho to zničilo." Alláh se zamračil, vzal do rukou miniaturní oázu a uklidil jí do zásuvky. Vrhl na Boha rozzlobený pohled: "Kdybys neměl takové štěstí a kostky nepadaly jak sis přál, tak ještě žije." Bůh mávl rukou a znuděně prohlásil: "To není o štěstí, jsem mocnější, příště vyhraji znovu". "Ale nevyhraješ." "Ale vyhraji": trval na svém Bůh. Oba se měřili pohledem a navzájem odhadovali svoje síly. Po chvíli se Alláh podrbal na hlavě a řekl: "Stejně nevyhraješ, teď přeruším tvoji řadu výher, podívej." Ukázal kamsi nad Sibiř a hodil kostkami. Nad sněhem se zřítilo letadlo a roztavilo led kolem sebe. Ze zlomeného trupu se vyřítili hořící lidé, křičeli a jeden po druhém padali mrtví do sněhu. Dlouho se nic nedělo. Za několik minut jedno začernalé torzo opatrně pohnulo rukou a zvedlo hlavu. Muž, určitě křesťan; "Dávej pozor, málem jsi je všechny zabil.": hnidopišsky řekl Bůh. "Nojo, nerafej pořád, koukni, vždyť se jeden hýbe.": řekl Alláh, udělal z rukou mlýnek a točil prstama. "Fajn": řekl Bůh, zamračil se a hodil kostkami.
V pustině divoce foukal vítr a rychle hasil plameny trosek. Sníh se usazoval na výčnělcích letadla a pohřbíval spoušť pod sebou. Nad plání se ozvalo zarachocení. Odrazu výbuchu od vzdálených horských štítů? Nebo zvuk padajícího příkrovu sněhu z hor? Nebo hození kostek?
Vítr foukal a pohrával si se zrnky písku mezi oblázky. Přes kamenité hradby se pomalu vyhouplo slunce a líně spalovalo zemi pod sebou. První paprsky dopadly i na Seida. Neměl slunce rád, musel odhodit oblečení a chodit rozpraskanými chodidly po rozžhavených uhlících. Také to znamenalo, že se jeho vyrážka na zádech zhorší a on bude muset celý den odolávat představě si ji podrbat. Kůži na nohou měl od celodenního putování rozdrásanou od kamenů a z jeho nových kalhot zbyly jen cáry látky. Sehnul se a vzal jedno torzo nohavice do ruky. "Lewisky…! Zatraceně, vydělával jsem na ně celý měsíc." Setřel si první kapku potu z čela a zívl. Chlad noci už dávno vyklidil pole vedru a on se rozhodl, že se vydá na cestu. Pečlivě složil košili a smotal si z ní provizorní turban. Nasadil si ho na hlavu a chvíli přecházel z místa na místo jako pyšný šejk. "Služebníci: Teď mi připravte jasmínovou koupel! Ať má správnou teplotu. Nemehlo, dávej pozor na ten olej. Jestli ho vyliješ, spráskám tě jako psa. Rozumíš? A teď hybaj do práce nebo dneska nedostaneš najíst!" V duchu se uchechtl a protáhl se. Opřel se rukama o záda a uslyšel křupnutí mezi lopatkami. Na suchou zem upadlo dalších pár kapek potu. Vzduch okolo Seida se začal nepříjemně vlnit a věštil další velmi horký den.
V dálce se ozvalo zadunění. Seid se zastavil a zmateně se otáčel na místě. Snažil se najít zdroj toho podivného zvuku. Napínal uši i oči, ale přes kamenitou pláň neměl šanci cokoli zahlédnout. Chvíli přešlapoval na místě a pak se rozhodl jít dál. Poslední hodiny měl neodbytný pocit, že ho někdo pozoruje. Neustále otáčel hlavu za záda a vrhal pohledy přes rameno. Nikdy ale nikoho nezahlédl. Uvědomoval si, že tu nikdo kromě něj být nemůže a vždy se nervózně zasmál své naivitě. Sliboval si, že už hlavu otáčet nebude a vzápětí se znova ohlédl. Připadal si jako blázen… Přál si, aby tahle noční můra co nejdřív skončila. Ani vlastně nevěděl kam jde. Nevzpomínal si, jak se dostal na zem. Poslední, na co si vzpomněl, byl vzrůstající hukot, panický křik ostatních a jeho drmolivé modlitby. Pak trhání jakoby z jednoho světa do druhého a výbuch. "Heh, a tak jsem tu… vyblitý uprostřed rozžhavené pece." Zastyděl se a v duchu Ho odprosil. Chvíli dumal nad tím, co řekl a pak se znechuceně ušklíbl. Přežil jako jediný. Přeci mu Alláh nepožehnal jen kvůli tomu aby tu umřel. Monotónně udělal krok… "Připadám si jako stroj na klíček. Budu tu chodit dokud neumřu." Při téhle představě ho zamrazilo. Nechtěl ještě umřít. Měl v Bagdádu ženu, která před čtyřmi měsíci porodila jeho první dítě. Psal jí, že co nejdřív pojede domů. Po čtvrt roce si co nejrychleji vybral svou dovolenou a zamluvil si první let. Strašně chtěl vidět svojí dcerku, pochovat jí a polechtat na bříšku. V duchu si představil, jak se malá Maria rozhihňá na celé kolo, jeho žena se bude smát, obejme ho a políbí na tvář. Usmál se a šel po žhavé poušti dál.
Po vysušené krajině se proháněl vítr a rozfoukával oblaka prachu usazeného mezi kameny. Oslepoval ho a slunce mu rozpalovala záda doruda. Hotová ďáblova pec. Kdyby věděl, že ho osud zavede sem, tak by taxikáři nenadával, že jede moc pomalu. Starý pán zápasil s volantem a on na něj křičel jako pominutý. Když konečně přijeli na letiště, zaplatil mu na cent přesně a ani se neohlédl. Stařec se na něj smutně podíval a poděkoval. On mu jen odsekl… teď by chtěl, aby mu starý pán odpustil. Povzdechl si, podíval se na svůj vyčerpaný stín a ploužil se dál. Po několika chvílích, které mu připadaly jako léta, obrátil svoje myšlenky ke slunci. Zářící zlatá maska se šklebila z oblohy a přinesla mu další utrpení na zádech. Opatrně je poškrábal a podíval se na svoje prsty. Byly na nich zbytky strupů a krve. Odplivl si na zem. Rty měl celé rozbolavělé a necitlivé. Utřel si rukou sliny a ucítil chuť železa. Podíval se na špinavé prsty a uviděl na nich další krev. Rozzuřil se a vykřikl: "Nic jsem nikdy nikomu neudělal, nechci trpět. Nenávidím tenhle svět a tuhle poušť. Nesnáším tu příchuť plísně a žumpy na patře. Nenávidím Tě." Přikrčil se a čekal Boží trest. Sežehnutí bleskem, otrávení hadem nebo alespoň spadnutím cihly na hlavu. Nic se ale nestalo. Vrávoravě se napřímil, zakašlal a prudce oddechoval. Znovu odplivl… sliny smíchané s krví. Ani se neobtěžoval je z brady utřít a vydal se dál na prašnou cestu. Díval se pod nohy a prováděl mechanické pohyby. Krok, krok, krok, zakopnutí, krok dál… kymácel se ze strany na stranu a otíral si z očí pot. Turban se mu svezl na stranu a po několika dalších krocích spadl na zem. Seid se díval, jak padá na zem. Hypnoticky se na něj zadíval. Košile nacucaná potem se rozvinula a padla se žuchnutím na zem. Rozvířila prach na dvě stopy okolo. Zdálky mohla připomínat torzo. Torzo mladého muže, který nezvládl cestu. V dálce se ozvalo zarachocení, Seid mu ale nevěnoval nejmenší pozornost. Zlostně do ní kopnul. Místo toho, aby látka odlétla po kamenech dál, přisála se mu na nohu. Seid zavrávoral a spadl na zem. Cítil, jak si rozkousl ret a jak mu z něj prýští krev do pusy. Divoce těkal očima okolo sebe, kleknul si a zalil ho pocit samoty a smutku. S potem na tvářích se mu mísily slzy velké jako hrachy. Nahlas brečel a utíral je špinavou rukou. Snažil se je setřít, ale místo toho si jen rozmazával špínu po tvářích. Začala se mu točit hlava, vrávoravě vstal a vydal se dál po cestě. Nepřestával myslet na tvář svojí ženy. Představoval si jí, jak drží jeho malé děcko v náručí a jak na něj čeká ve dveřích otcova domu. Jednou rukou mává, běží k němu a ukazuje mu Mariu. Tahle představa mu vykouzlila na tváři úsměv. Nedával pozor a znovu upadl. Tentokrát a dost bolestivěji. Viděl před očima rudé skvrny a cítil tupou bolest na břiše. Zavřel oči a pomalu se překulil na záda. Ohmatal si hruď a břicho dokud nenalezl kámen ostrý jako jehla zabodnutý v jeho těle. Prsty si představoval jaký je. Přesně jako jehla nebo jako háček na prut. Ušklíbl se a rozpraskanými rty dodal: "Jestli je tohle první steh panenky voodoo, tak je pěkně ubohej." Bolest mu ale vyhnala z obličeje škleb a nahradil ho výraz utrpení. Semknul čelisti, pevně obepnul prsty okolo kamene prsty a vytrhl ho z břicha ven. Zařval. V dálce se ozvalo zarachocení. Začal sípat a cítil těžkost na hrudi. Opatrně se obrátil a kleknul si. Podrbal se na zádech a podíval se na břicho. Tekl z něj pramínek krve, ale nevypadalo to vážně. Shrnul si umolousané vlasy za uši a podíval se před sebe. V dálce se vlnil vzduch. Měl pocit, že vidí palmový les. Uprostřed zářivě modré jezírko a okolo něj stála skupinka lidí. Rychle se postavil na nohy a klopýtavě se rozeběhl. Strašně se mu točila hlava. Měl pocit, že leze jako krab, jen doleva nebo doprava, ale nikdy ne rovně. Oázu přerušovaně viděl přes tenkou bleděmodrou krvavou stěnu. Z chodidel, z břicha a ze rtů mu prýštila krev. Doběhnul k prvním stromům a podlomila se mu kolena. Spadl strmě na trávník a ztratil vědomí. V dálce zazněl zvuk padajících sudů.
Když se probral, ucítil na sobě něčí ruce. Hladily ho po hlavě a česaly jeho vlasy. Podíval se nahoru a spatřil tvář krásné ženy. Byla snědá, modré křišťálové oči se zavrtávali do jeho a plné rty konejšivě šeptaly starý příběh. Nevzpomínal si, jak dlouho ho už neslyšel. Jeho starší sestra mu ho vyprávěla před spaním nebo když si odřel koleno při hraní s kamarády. Její prsty mu přitom vískaly vlasy. Podíval se ještě jednou do jejích očí. Byla to ona…. "Ty jsi Annah! Ale, ale to přeci nemůžeš být ty. Ty,… ty,… ty jsi, jsi mrtvá." Dívka se usmála a odhalila mu její bělostný chrup. "Jsem přeci tvoje sestra, copak mě nepoznáváš? "Ne, nejsi, viděl jsem tě jak…" "Jak co?" "Jak tě přejelo auto…" "Přežila jsem a jen díky šťastné náhodě tě opět vidím drahý bratře." "Tvoje tělo bylo na několik kusů… já…. já… NE, ODEJDI PŘÍZRAKU!" Seid vyskočil na nohy a zavrávoral. "Jak jsem tu dlouho? Jak dlouho už spím?" Annah složila ruce do klína a tiše čekala. Slunce se klonilo k obzoru a kolem se protahovaly stíny palem. "Voda je tamtím směrem": zašeptala Annah a ukázala rukou. "Ne, lžeš, chceš, abych bral do rukou místo vody prach a udusil se." "Ne, opravdu je tam celé jezero." NEVĚŘÍM TI!" "Jestli si myslíš, že tu jsem od toho, abych tě zabila, tak si jednej jak chceš sám." Seid přerývavě zašeptal: "Vypadni. "Dobře, běž si, kam uznáš zavhodné.": odpověděla Annah a postavila se na nohy. Sepnula si stříbrnou sponkou dlouhé černé vlasy a urovnala si sukni. "Dělej si co chceš": a odešla mezi palmy. Brzy zmizela Seidovi v porostu. Seid se rozhlížel okolo sebe a zjistil, že už není na kraji pouště, ale uprostřed palmového háje. Ohlédl se a spatřil pramen vody. Dlouhé oválné jezírko ho zvalo k napití. Došel k němu a zadíval se do jeho hlubin. Okolo něj se proháněl vlahý větřík a lehce čeřil hladinu. Celý ten výjev mu připadal jako z nějaké špatně napsané divadelní hry. Opatrně se naklonil nad travnatým břehem a na samotném dně spatřil obličej své milované manželky. Upřeně na něj upírala svoje oči a lehce pohybovala rty. Ústa k němu tiše promlouvala. Kleknul si nad modravou hloubku, napnul uši a poslouchal. "Seide, můj milovaný, toužím tě zase spatřit. Musíš to překonat, musíš se vrátit zpátky. Maria tě chce vidět, podívej." Obličej na chvíli zmizel a ve vodě se zrcadlilo malé batole. Sedělo na zemi a natahovala k němu svoje baculaté ručky. Mělo Seidovy nádherné hnědé oči, pokoušelo se vstát a rozeběhnout se k němu. Jeho žena zvedla batole do náruče a pokračovala: "Seide, tvému dítěti jsou už čtyři měsíce a ještě nepoznalo svého tátu." Seid se tiše rozplakal. "Oběma se nám po tobě strašně stýská, potřebujeme tě. Musíš se napít, ztratil jsi hodně už sil a bez vody daleko nedojdeš. Prosím, Seide… tolik tě prosím, napij se, napij se a pojď k nám." Seid sklonil hlavu nad hladinu, nabral do rukou vodu a přiložil si ji ke rtům. Rychle jí vypil… Voda byla studená a čerstvá. Na dně jezera se tvář usmála. Seid bezmyšlenkovitě pil. Strčil hlavu do vody a pil jako zvíře. Začal hlasitě chlemtat. Nořil se do vody a omýval si ruce, obličej a hruď. Ozvalo se znovu zarachocení.
Břeh nevydržel nápor jeho těla a smekl se do vody. Seid začal překvapivě křičet. Plácal okolo sebe rukama a snažil se dostat na břeh. Místo toho, aby se k němu přibližoval, tak ho proud táhnul daleko od něj. Tvář pod ním se smála v šílených křečích. Pomalu se měnila v umrlcovu masku a vesele vykřikovala: "POJĎ K NÁM, MÁME TĚ RÁDI SEIDE, POJĎ K NÁM, BUDE TI S NÁMI DOBŘE, POJĎ K NÁM A BUDE TI VESELO, POJĎ UŽ PROSÍM TĚ K NÁM…". Vír pomalu stahoval Seida doprostřed jezera. Nemilosrdně si s ním hrál a tahal ho do hlubin. Seid panicky kopal nohama a snažil se dostat nad hladinu. Rychle ztrácel dech, jeho vlasy mu překážely v orientaci. Divoce lapal po kyslíku. Plíce mu hořely jako kovářské měchy. Připadalo mu, že brzy vybouchnou, roztrhají ho a rozmetají jeho vnitřnosti do vody. Mariini ruce ho chytily a přitáhly ke dnu. "Budeš si tu se mnou hrát… navěky." Seidův poslední vdech byl plný prachu&.
Za mnoho let našli dohola obrané vysušené kosti zahrabané mezi kameny. Z dálky mohly připomínat jen několik náhodně položených kamenů. Ale když pozorovatelé přistoupili na vzdálenost několika kroků, naskytl se jim děsivý pohled. Hrudní koš zpola zasypaný oblázky, lebka byla vklíněna mezi vybělené kosti a byla vypadala jako ohlazený šedivý balvan. Oční důlky plné prachu neslyšně křičeli svoje výčitky do prázdna. Vítr se proháněl okolo skeletu a dotvářel smutnou scenérii. Nikdo z nich nevěděl čí bylo, nikdo netušil, jak se tam dostalo. Vyhrabali mezi kameny mělkou jámu, opatrně do ní vložili ostatky a navrch nahrnuli kameny. Pak malou mohylu opustili.
Epilog
Na stůl dopadly kostky. Postava s bílým plnovousem se zazubila. Bůh hodil dvě lebky, podal kostky Alláhovi a usmál se: "Vyhrál jsem". Alláh se zachmuřil a podíval se na zmenšenou poušť pod sebou. Vzal mrtvou figurku Seida, rozlomil ji a hodil na hromadu k ostatním. Chvíli se mlčky dívali na plán až Alláh řekl: "Tentokrát jsi vyhrál, ale to nebude trvat napořád, příště vyhraji já." Bůh samolibě prohlásil: "Ta oáza, tam se to zvrtlo. Neměl jsi mu jí dopřát, tam ho to zničilo." Alláh se zamračil, vzal do rukou miniaturní oázu a uklidil jí do zásuvky. Vrhl na Boha rozzlobený pohled: "Kdybys neměl takové štěstí a kostky nepadaly jak sis přál, tak ještě žije." Bůh mávl rukou a znuděně prohlásil: "To není o štěstí, jsem mocnější, příště vyhraji znovu". "Ale nevyhraješ." "Ale vyhraji": trval na svém Bůh. Oba se měřili pohledem a navzájem odhadovali svoje síly. Po chvíli se Alláh podrbal na hlavě a řekl: "Stejně nevyhraješ, teď přeruším tvoji řadu výher, podívej." Ukázal kamsi nad Sibiř a hodil kostkami. Nad sněhem se zřítilo letadlo a roztavilo led kolem sebe. Ze zlomeného trupu se vyřítili hořící lidé, křičeli a jeden po druhém padali mrtví do sněhu. Dlouho se nic nedělo. Za několik minut jedno začernalé torzo opatrně pohnulo rukou a zvedlo hlavu. Muž, určitě křesťan; "Dávej pozor, málem jsi je všechny zabil.": hnidopišsky řekl Bůh. "Nojo, nerafej pořád, koukni, vždyť se jeden hýbe.": řekl Alláh, udělal z rukou mlýnek a točil prstama. "Fajn": řekl Bůh, zamračil se a hodil kostkami.
V pustině divoce foukal vítr a rychle hasil plameny trosek. Sníh se usazoval na výčnělcích letadla a pohřbíval spoušť pod sebou. Nad plání se ozvalo zarachocení. Odrazu výbuchu od vzdálených horských štítů? Nebo zvuk padajícího příkrovu sněhu z hor? Nebo hození kostek?