ZIMA

Je to znovu spíše scénář než normální próza. A v žádném případě to není finální verze. Dávám to sem jen tak pro zajímavost - jen taková zatěžkávající zkouška hlavní kostry příběhu. Taky že to asi brzo smažu. Doufám, že si to aspoň někdo přečte - není to zas až tak dlouhé. Celkem čtyři díly. A ještě : Omluvte těch několik vulgarizmů, kterých je v textu použito. Stejně tak jisté případné nesrovnalosti v detailech a vůbec - příběh se odehrává v prostředí, do kterého jsem nikdy nepronikl a ani jinak než literaturou proniknout nechci.

 

I

 

Noc. V tmavém pokoji souloží mladá pohledná dívka a jakýsi mladík (kolem pětadvaceti let). Dvojici osvěcuje žluté světlo z malé lampičky. Dívka leží na stole na zádech, je úplně mimo, přidržuje se kraje stolu, má lehce pootevřená ústa, zavřené oči, tiše sténá. Mladík stojí, má výraz, jakoby ho to ani nebavilo a jeho pohyby jsou skoro mechanické.

Po docela dlouhé chvíli začne někde zvonit mobil. Mladík přestane a beze změny výrazu jde ke gauči a telefon zvedne :

„Martin. Zdar. (…) Jo… jo, v pohodě… (…) Mám. Kolik…? (…) Jo, autem. U tebe…? Jo, za chvíli jsem tam… Jo, zatím.“

Položí to a začne se oblékat. Dívka přijde k němu, dotýká se ho :

„Co je ? Kam jdeš …?“

„Musím si něco zařídit…“

„Počkej. Přece teď nejdeš někam… To nemůže počkat ? Přece…“

„Obleč se. Dělej, nemám čas… Tak dělej…“

Dívka se taky začne rychle oblékat. Zdá se, že jí to překvapilo a nic moc nechápe. Martin je už oblečený a s tím stále stejným netečným výrazem hledá nějaké věci a dává si je do kapes kabátu. Dívka se snaží rychle obléct :

„Dáš mi číslo ?“

„Proč ?“

„No… abych ti mohla zavolat… Nebo chceš moje ? Dám ti moje… Zavoláš mi ?“

Martin otevře, dveře, stojí u nich, jakoby netrpělivý : „Myslím, že ne…“

„Proč ne ?“

„Nevím. Pojď už…“

„Nechceš mě znovu vidět ? Já bych možná chtěla…“

Martin ji přeruší : „Dělej…“

„Jak je jmenuješ…? Já jsem Eva…“

Martin neodpovídá. Odchází, zavřou se dveře, tma.

 

II

 

Noc, nějaký pokoj, stěny oblepené plakáty, povětšinou se skupinou Nirvana, nějaká písnička od stejné skupiny hraje v CD přehrávači, docela nahlas. Martin, v ruce svůj černý kabát, stojí uprostřed pokoje a dívá se na jiného mladíka sedícího na zemi (dlouhé vlasy, roztrhané rifle), který si se lžičkou a zapalovačem vaří dávku pervitinu. Mladík, jaksi pobaveně, říká :

„No to‘s nemusel, ty vole, kvůli mně takhle… To já bych klidně počkal.“

Martin monotónním hlasem : „Byla to kráva… Stejně jsem už při tom jenom přemýšlel, jak jí řeknu, ať vypadne.“

„Tak‘s jí mohl vzít sebou - mohli jsme to tu s ní rozjet…“ – usměje se

„Takových mařen je všude plná prdel… Pozveš je na nějakého drahého panáka nebo na drink a už ti žerou z ruky…“

Mladík natahuje dávku do stříkačky, přitom se usmívá. Martin :

„Nedáváš si toho nějak moc…?“

„Neboj… už mám přece…“ - přikládá jehlu k žíle na nártu - „něco… za sebou…“ - píchne si to. Martin to sleduje s jakýmsi náznakem skoro až jakéhosi opovržlivým ve výrazu, ale skoro neznatelným :

„Ještě se u tebe vychčiju… Chceš…?“

Mladík si pomalu lehá na zem, neodpovídá. Martin jde na záchod, močí, dívá se na další plakát Nirvany nad mísou, zadívá se (bez výrazu) na Kurta Cobaina. Pak si umývá ruce a pozoruje se chvíli v zrcadle nad umyvadlem, prohrábne si vlasy a zase se na sebe dívá bez nějaké známky emocí. Pak vezme kabát a vrací se do pokoje. Vidí, že mladík asi trochu přebral. Chvíli u něho stojí, dívá se na něho, jakoby přemýšlel, co dělat. Pak ale jde, pomalu a stále jakoby přemýšlel. Otevře venkovní dveře od bytu, projde, chce zavřít. Podívá se na dveře – zvenku není klika, ale jenom taková ta koule – pomalu přivírá dveře, dívá se na svou ruku a stále jakoby se rozhodoval. Vše je velmi pomalé. Pak přece jen dveře nezabouchne a vrátí se do bytu. Podívá se znovu na mladíka, pak hledá jeho klíče, najde je a dá mu je do kapsy. Vezme mladíka a táhne ho ven. Mladík je naprosto vláčný, nereaguje.

Martin ho naloží do svého auta, nastartuje a odjíždí. Je noc, zima, všude sníh. Martin stále jakoby přemýšlel, jestli to má vůbec dělat. Jen tiše, mezi zuby, procedí nějakou nadávku. Dívá se na hodinky.

Přijede k nemocnici, dívá se na bránu. Jakoby váhal, znovu mezi zuby procedí nějakou nadávku. Pak se znovu rozjede.

Po pár minutách v nějaké uličce z dálky uvidí pomalu protijedoucího taxíka. Zastaví a vyleze z auta, mává na taxík, aby taky zastavil.

„Dobrý den.“

„Dobrý…“

„Viděl jste Trainspotting ?“

„Cože ?“

„Trainspotting.“

„Co to je ?“

„No… to je jedno. Podívejte se – dám vám peníze a naložím vám dozadu jednoho mého známého… a vy ho zavezete do nemocnice.“ – vytáhne z peněženky nějaké bankovky – „Je to feťák – předávkoval se perníkem. Dám vám… dva tisíce. Berete to ?“

„No… Asi jo.“

 

III

 

Stále tatáž noc. Martin se vrací do svého bytu. Hodí kabát na gauč, sedne si do křesla a chvíli jen tak sedí. Pak zapne televizi, ale ani se na ni nepodívá a jde do kuchyně, něco vytáhne z ledničky a vrací se ke stolu. Sedne si, jí, dívá se úplně jiným směrem, než je televize, ze které vychází nějaké zvuky – nějaký absurdní rozhovor. Pak si všimne, že ta dívka, co tu byla, si na stole zapomněla nylonky. Usměje se.

Pak, jakoby ho už ten dialog až příliš štval, vypne televizi. Jde k oknu, zapálí si, jenom tak se dívá ven. Pak vezme mobil a v seznamu vyhledá nějakou Markétu. Volá, ale Markéta to nebere. Lehne si s cigaretou do postele, hledí do stropu.

 

IV

 

Bar, nějaká párty či diskotéka, hodně lidí, hlasitá hudba. Martin se o něčem baví s nějakými dvěma dívkami, ale kvůli hudbě si špatně rozumí. Pak posunkem dá najevo, že by měli jít ven, aby se slyšeli.

Vyjdou před bar, noc, zima, sníh. Dívkám je každé tak 15 nebo 16 let a mají na sobě krátké sukně a vyzývavá trička, je jim trochu zima. Chtějí od něho koupit drogy, trochu s ním flirtují. Chtějí jenom extázi, Martin jim ale nabídne, jestli nechtějí zkusit pervitin. Dívky o tom snad i přemýšlí.

V tom k nim přistoupí nějaký mladík (slušně oblečený, nijak nápadný) a požádá je o oheň. Martin vše rychle schová do kapsy. Zapálí mladíkovi cigaretu a ten zase odchází. Dívky zase začnou „obchodovat“, smlouvají o ceně. Martin jim znovu nabídne, že mohou zkusit pervitin. Nevšímají si mladíka, který stojí opodál a kouří.

Po chvíli k nim mladík znovu přistoupí a začne na dívky oplzle a vulgárně dotírat a snažit se je osahávat. Vše se odehraje velmi rychle. Dívky nejprve nechápou, o co jde, a opovržlivě mu dávají najevo, ať neotravuje. Když ale jedné z nich sáhne pod sukni rovnou do rozkroku, dívky se vyděsí a utíkají zpátky do baru. Mladík ještě chvíli jde za mini a pořád na ně dotírá. Martin to jenom tiše, flegmaticky pozoruje a taky si zapálí.

Mladík, pořád ještě s cigaretou v ruce, se vydýchává, přitom se směje. Martin jde pomalu k němu, klidně, docela potichu říká :

„Co jsi zač ? O co ti jde…?“

Mladík se pořád ještě vydýchává, pořád se trochu usmívá. Martin opakuje :

„O co ti, kurva, jde…? Co ?“

„O nic… fakt… Jenom jsem se chtěl trochu… pobavit.“

„Co ?“

„Já nevím… Zapomeň na to.“

Jde k němu blíž, mladík udělá krok zpět. Martin se u něho zastaví a dívá se mu do očí :

„O co ti jde ?“

Mladík mlčí. Martin si předá cigaretu z pravé ruky do levé :

„Co je ti do mě ? Co ?“

Nato Martin mladíkovi vrazí, ten uklouzne a spadne do sněhu, chytí se za obličej. Martin mu ještě kopne do břicha, ale když vidí, že se mladík nesnaží nijak bránit, pomalu odejde zpátky do baru.

 

V

 

Jiný bar či hospoda, noc, Martin se třemi kamarády (všichni také tak kolem pětadvaceti let). Piva, nějaké míchané nápoje, drahé cigarety. Martin mluví :

„Zas – už podruhé – ten stejný debil. Přišel, začal je otravovat, osahávat… a ty krávy utekly.“

Jeden z kamarádů s jakýmsi zápalem :

„Tak jsi mu měl rozbít hubu… Proč‘s mu nerozbil hubu ?“

„Rozbil… Dal jsem mu - trochu – ale nebránil se, tak jsem ho nechal. Stejně jsem si ty dvě holky pak zas našel a prodal jim to…“

„Měl‘s mu omlátit hlavu o patník. Já bych se s ním nesral – jak s tím kreténem z R-baru.“

- říká ten samý kamarád a začne se smát. Ostatní dva se na něj při tom podívají jaksi zaraženě a pak se trochu divně podívají i jeden na druhého. Martin na jeho slova ani smích nijak nereaguje a napije se piva, kamarád se pořád směje, pak prohodí, že jde na hajzl. Jde, ostatní dva jsou pořád trochu jakoby mimo. Martin si toho všimne :

„Co je vám…?“

„Nevíš, co se stalo tomu volovi z R-baru ?“

„Nevím… Co ? Rozbili jste mu hubu, ne ?“

„Hm… rozbili – teda spíš mu dal Ted do huby sám. Ale ten chudák to bohužel tak nějak nepřežil… Ten debil mu omlátil hlavu o patník – no, spíš rozmlátil.“

„Děláte si prdel…“ – Martin se usměje

„Neděláme…“ – kamarád se naopak nesměje vůbec – „Zdechl ráno v nemocnici. Nebo možná ještě během noci tam před Erkem – nevím.“

Martin se už taky neusmívá : „Hmmm… to ste teda pěkné piče – upřímně řečeno.“

„Co my…? To ten debil… Ted.“

Martin si zapaluje cigaretu : „Kolik vám dlužil…? Nebo co vám vůbec udělal…?“

„Nevim… asi deset tisíc. Byla to pičovina – o nic nešlo. A asi si taky nechával něco pro sebe. Nevím. Ale tomu debilovi ruplo v palici a rozmlátil mu hlavu. Byl ožralý jak prase - všichni jsme byli jak prasata…“

Martin zpozoruje, že se Ted vrací, zakloní se do židle a dlouze vyfoukne kouř. Ted si sedá zpátky :

„Kurva. Tady je to na piču – už mě to tu nebaví.“ - nikdo nijak nereaguje - „Zajel bych někam do nějakého hotelu a sehnal nějaké kurvy. Co ? Co říkáte…? Jestli nemáte prachy tak zvu… Co ?“

- otočí se na Martina. Martin si potáhne, pak Tedovi foukne kouř do tváře :

„Nechceš si to rozdat radši se mnou…? Jak to vypadá na hajzlech…?“

„Běž do prdele, ty starý buzerante…“ (Marin se usměje) „Ne – fakt, vy debilové – už mě to tu sere. Jedeme někam pro nějakou děvku a chlast a zajedem si do nějakého apartmánu. Co…?“

Martin znovu jaksi ironicky :

„Na to ti seru…“

„Proč ? No že jsi buzna, to víme už dávno – klidně ti seženeme nějakého mladíčka…“ (Martin se jen usměje) „Nebo jsi pořád zamilovaný do té krávy…?“ - teď se naopak rozesměje Ted - „Na tu se vyser, ty debile. Ta teď šuká s nějakým nóbl pánem. Že jo…?“ - otočí se na jednoho z kamarádů - „Ty‘s ji viděl v nějakým dědkem ve smokingu… Nebo kdo ji to viděl ?“ - otočí se zpátky k Martinovi - „Ta by se teď mohla vysrat na takového kreténa, jako jsi ty.“ - rozesměje se ještě víc - „Ta se teď nechává vydržovat od jinýho fešáka – ten jí kupuje herák – a nekrmí ji peřím, jako ty…“

Martin skrývá jakékoliv emoce, natáhne kouř do úst a pomalu si ho nechá téct nahoru po tváři. Ted se pořád směje, pak ale znovu začne :

„Tak co, kurva – to si nikdo z vás nechce zamrdat nebo co…? Jedem ?“

Jeden z kamarádů : „Tak zaplať a jedem do hajzlu…“

„Tak jedem…“

 

VI

 

Otevírají se dveře v útulně zařízeném pokoji (v bordelu), vchází spoře oděná dívka (spíš žena, tak kolem pětatřiceti let), za ní Ted a ostatní, Martin poslední. Mají každý v ruce flašku šampaňského, všichni kromě Martina se zdají být už notně opilí. Posedají si na různá křesla a na postel, Martin si stoupne k malému stolku, na který si položí flašku, opře se u zeď a dívá se na děvku, jako všichni ostatní. Hraje relativně příjemná hudba.

Pak jeden z těch dvou dosud nepředstavených položí svou flašku na zem, vstane a sedne si taky na postel. Rozepne si kalhoty, vytáhne to, naznačí děvce, aby si po čtyřech vlezla na postel a otočila se zadkem k němu. Strčí jí to tam. Zároveň si sundává kalhoty Ted a kleká si na postel před děvku, aby mu ho kouřila. Martin jen stojí bez výrazu v tváři u stěny a dívá se na ně. Druhý kamarád dopíjí svou láhev a je už taky bez kalhot, zapojuje se k ostatním dvěma.

Martin s jakýmsi nezájmem sleduje, jak jí to strkají do všech jejích tří použitelných tělesných otvorů. Ted jí to zaráží do zadku tak, že děvka chvilkama zakňučí skoro jako štěně. Najednou to Ted vytáhne a směje se, že má špičku toho hnědou od exkrementu. Směje se, jako malý kluk :

„To si slízneš, ty čublo…“

Nutí ji, aby mu ho teď znovu kouřila. Děvka nechce, v její tváři je něco mezi studem, strachem a zhnusením. Ted ji chytne za vlasy a nutí ji, aby udělala, co chce. Děvka se pořád vzpírá, Ted ji začne mlátit pěstmi do tváře. Ostatní dva mladíci s Martinem to netečně sledují. Děvka křičí.

Do pokoje vejdou dva urostlí, slušně oblečení pánové a chvilinku se rozhlížejí, co se děje. Pak jeden z nich vezme Teda a odtrhne ho od děvky. Martin se odlepí od zdi, vytáhne z kapsy několik velkých bankovek a vrazí je druhému příchozímu do ruky :

„Notak… Klid, pánové. Všechno je v pořádku – už odcházíme.“

První gorila odvádí děvku pryč, mladíci se oblékají, Ted si ještě do přikrývky od postele utírá to. Martin dá druhé gorile ještě několik bankovek, vezme svou flašku a jde pryč.

 

VII

 

Tatáž noc, skoro už nad ránem. Martin sedí ve svém bytě u okna, kouří. Dívá se dolů na zastávku, jak z tramvaje vystupují a nastupují lidi. Vezme mobil, jakoby chtěl někomu volat, ale jen tak ho drží v ruce a pak ho zase položí na stůl. Pak uhasí cigaretu, lehne si na postel a zavře oči.

 

---