Ragga-style

Proč jsme zase na začátku věty?

Proč se nedržíme ocasu komety?

Proč letíme vesmírem jak splašené hejno hus?

Ten velký kus

co nám ještě zbývá do konce

se nevyplní jen tak něčím.

Oddáme se znovu křečím

dlouhého života bez lásky.

Naše ruce jsou svázány provázky.

Bolí to, ale my tu bolest snášíme.

Někdy těžce, někdy snadno.

Dostali jsme se až na dno.

Do toho hnusného šedivého bahna společnosti.

Naší stezku nevroubily vždycky jenom ctnosti.

Propadáme se stále hlouběji a hlouběji.

Zaplétáme se do svých výmyslů.

Všechno je to jenom spousta nesmyslů.

Ale s tím nic nenaděláme.

Můžeme se jenom oběsit

a potom pátrat dále

po tom, co kosí všechny královny i krále,

pátrat po poznání, proč je smrt tak krátká.

Jako když se otevřou zamčená vrátka.

Stahujeme se navzájem a to je na tom to nejsmutnější.

Je nám tesklivo a nevíme proč.

Je to jeden velký kolotoč,

nebo spíš danse macabre.

Jsme už vycvičení..prohnaní jako lišky.

Ale to není dobře.

Je to jeden z těch sporů,

co se vedou u vznešených dvorů.

Stejně tak prázdný a dokonale tragický.

Nebudeme to brát laicky,

že ne?

Všechny cesty jsou zasněžené,

to znamená, že i ty naše.

Čekáme na Mesiáše

 a on nepřichází.

Nás to snad hned nerozhází..

aspoň myslím.

Já si nic nemyslím, my totiž musíme myslet v množném čísle.

Jsme jedna duše.

Což znamená, že střelbou z kuše

bychom si nejspíš vůbec nepomohli.

Zabít se je snadné.

Tělo jenom spadne

a potom už nic.

Jenom dlouhá prázdnota

bez hranic.

Tančíme. ano, už zase tančíme.

Ale ne spolu.

Tančíme do uranových dolů,

kde budeme pracovat navěky.

a potom se náš popel rozplyne do řeky.

A potom už nebudeme,

i když cesty budou pořád zasněžené.

Pak se jednou setkají dvě malé vločky.

A začne to znovu.

Potkáme Casanovu

a všechno se vrátí na počátek.

Tančíme.

V rytmu ragga-style.