Nápad

Pršelo. Šel rychle, hlavu měl sklopenou a stále přemýšlel. Stále se mu to vracelo. Stále. Zas a znova. Jak to, proboha, mohl udělat?! Celý svůj život zasvětil tomu výzkumu a teď tohle! Doufal, že sní. Doufal, že se již brzy probudí, bude ve své posteli, bude mu teplo a znovu bude mít svých dvacet let. Dvacet let. Zlatých dvacet let. V dálce zahoukala lodní siréna a nad hlavou mu přeletělo hejno ptáků. Ale on nic z toho nevnímal. Stále jen přemýšlel nad tou věcí. Nad tou strašnou věcí a nad tím, co udělal. Začalo to před třiceti lety. Ležel na pláži, byl mladý, vysoký, urostlý a krásný. Alespoň mu to každý říkal. Ale on je neposlouchal. Proč taky. Prostě nechtěl. Ten den byl teplý, slunný a moře bylo neobvykle klidné. Chvíli jen tak ležel na horkém žlutém písku, ale pak ho něco donutilo vstát. Protáhl se a šel. Šel pomalu, vychutnával každý krok, prsty u nohou si pohrával se zrnkami písku, zhluboka dýchal vlhký mořský vzduch a byl rád, že je, že žije, že je zdravý a že všemi smyly může vnímat okolní svět. Moře tajemně šumělo a on byl šťastný. Byl neskonale šťastný. Ale to bylo naposledy. Naposledy, co se procházel po žlutém písku, co slyšel šumět moře, co se radoval ze života. Právě tady ho TO napadlo. Tady ho napadl ten článek, který mu stále chyběl. Konečně! Konečně mohl uskutečnit svůj veliký sen! Byl na pláži, byl mladý, vysoký, urostlý a krásný. A konečně mohl udělat to, o čem si myslel, že je to důležité, že to zachrání svět. Stále vzpomínal na ten den. Na ten proklatý, teplý a slunný den. Déšť již pomalu ustával. Vítr si hrál s jeho prošedivělými vlasy a jemu se chtělo plakat.

---