Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMlha
04. 01. 2007
0
0
725
Autor
[Cze]Eccy
Mlha
Venku bylo teplo a ve večerním vzduchu byla cítit skořice. Listí pomalu padalo k zemi a tvořilo na chodnících pestrobarevný koberec. Vítr si lehce pohrával se stébly trávy a hladil kaluže po nedávnem dešti. Žížaly se zahrabávaly do země mezi tlející listí a nepozorovaně mizely chodcům z očí. Lidé vystrkovali zpod deštníků prsty, koukali na oblohu a kroutili hlavami. "Takový nahlý déšt!", pomysleli si. Sklapávali deštníky a pokračovali dál svou cestou domů z práce.
Na jednom domě se otevřela dvířek na střechu a shodila pár zatoulaných listků do ulice. Z díry vykoukla dívčí hlava, větřík ji pohladil po hlavě a pramínek vlasů jí sjel do obličeje. Netrpělivě ho dala zpátky za ucho a postavila se na stoličce na spičky chodidel. Krysa na jejím rameni se postavila na zadní a zvědavě pozorovala večerní oblohu. Dívka opřela dlaně o strešní tašky, napnula svaly a přehodila jednu nohu přes dřevěný okraj vrátek. Stolička se pod jejíma nohama překotila a spadla s tlumeným zvukem na koberec. Krysa zatnula drápky do černého svetříku a ocas obtočila okolo jejího ramena. Dívka se vyhoupla na střechu a prudce oddechovala, podívala se na stoličku a porkčila rameny: "Pak budu muset seskočit na zem, …no a co". Přešla k okraji střechy, přejela rukou několik tašek přibitých ke dřevu, posadila se a utřela špinavou ruku do kalhot. Přehodila nohy přes okraj střechy, položila ruce na červený koberec tašek a opřela si hlavu o rameno. Takhle jí připadala realita jiná, zkosená o stodvacet stupňů. "Pitomá matika, i tady mě pronásleduje, mrcha jedna": zkřivila obličej do šklebu. Snažila se odpoutat myšlenky od školy a raději se zadívala dolů na utichající ulici. Lidé pomalu opouštěli chodníky a přenechávali noci, aby je nahradila. Rudé paprsky pohadily střechy činžáků a po několika minutách slunce zapadlo za ostatní domy. Krysa opatrně položila hlavu na dívčino rameno, obtočila ocásek okolo černého svetříku a zachumlala se do něj. Zavřela očka a s pocitem bezpečí usla. Dívka otočila hlavu a láskyplně ji políbila na ouška.
Tma roztáhla nad parkem svá černá křídla a lampy se rozsvěcovaly jako svíce. Občas zdálky vetřík přinesl hlasy nenapravitelných opilců předčasně vracejících se k rodinám. "Nojo, vždyt je dneska Štědrý den": zamyslela se, "všude zavírají dřív". Jedna skupinka ožralů proklopýtala skrz stromy a zmizela za nejbližším rohem. Cestou změnili několikrát směr výpravy a jeden z nich stačil zeblít obrubník. Dívka se v duchu usmála, ale pak její obličej pokryl příkrov zachmuření: "Co to je, Vánoce bez sněhu." Pohlédla na, až na pár lístků a odpadků, vymetený noční chodník. Mlha nepozorovaně vystupovala z podzemí města, postupně spojovala svoje chapadla a halila celé město. Dívce jemně ledovatěl dech u pusy a opatrně, aby nevzbudila krysu, si objala kolena a přitáhla svetr blíž k tělu. Všude je pusto a bílo. "Nějak tak se právě cítím, ušklíbla se. Mám pocit, že jsem tu zbytečná, k ničemu a opuštěná. Tolik se snažím a stejně to nikam nevede". Myšlenky jí zabloudily ke snu, který se jí nedávno zdál. Stála sama v metru přitisknutá ke dveřím a prosila, aby se otevřely. Místo toho se však vlak pomalu rozjížděl. Koukala se na lidi stojící na kamenném nastupisti a slzy jí padaly na kabát. Měla je ráda, nechtěla je opustit, ale přesto věděla, že už je nikdy neuvidí… Nikdo z nich se nesnažil vlak zastavit, všichni měli ruce v kapsách, ani jí nemávali. Metro vjelo do tunelu, přátele, rodina i její kluk, všichni jí zmizeli z očí. Obklopila ji černota a monotónní zvuk přejížděných pražců. S hrůzou se probudila. Plakala i ve snu a na polštáři měla drobné promočené kruhy. Otřela si oči suchou rukou a celou noc už byla vzhůru. Setřela si malou studenou slzičku a potáhla nosem.
Mlha se natahovala výš a výš, už byla ve druhém patře. Nenápadně sahala chapadly, zkoumala omítku okolo sebe, a hledala alespoň malou skulinku v pevně zavřených oknech. Mlha do nich opatrně nahlížela a pozorovala šťastné rodiny za nimi. Poslouchala smích dětí trhajících zabalené dárky a jejich překvapený výskot. Pomalu přelézala od jednoho malého okna k druhému… Na chodníku se nepohnul ani živáček.
Dívka si promnula spánky a ještě více se schoulila. "Proč se mi moje noční můry musí plnit?" Zavřela oči a přiložila si ruce na uši. Soustředila se na rozkvetlou louku, kdy na ní dováděla se svojí rodinou. Téměř cítila teplo slunce na svém těle a skoro čichala vůni jetele a pampelišek okolo sebe. Průzračně modrá obloha věštila krásný slunečný den jako stvořený pro výlet. Viděla jasně obrázek mamky v květinových šatech, jak se směje a jak drží taťku za ruku. Táta měl hezký úzký obličej a hlučně se smál. Tvář mu ozařovalo slunce a on mu na oplátku daroval pohled na své zářivě bílé zuby. Ruce měl nejdříve opřené v bok, ale pak objal maminku, dal jí pusu na krk a svojí dcerku počechral po vlasech. Přesně se ale už na jeho tvář nepamatovala. Už to je docela dlouho, co ho naposledy viděla. Byla ještě hodně malá, tatínkova princezna, kdy ho viděla na posled. Čas všechny obrysy postupně smazal. Pomalu jí kanula slza. Tápavě si hledala cestičku okolo nosu a dívka ucítila na rtech chuť soli.
Mlha se mezitím vyhoupla k nejhořejším patrům budovy a již objímala skoro celý dům. Její mrazivé prsty nechávaly v omíce svoje zledovatělé vzpomínky. Dům občas zasténal a mlha vždy ještě zesílila svoje drtivé sevření.
Krysa na dívčině rameni sebou ze sna zavrtěla a lehce oddechovala dál. "Nikdy mě neměl rád... neměl nás rád obě a tak se rozhodl odejít, tak jí to řekla maminka." Nejříve tomu nechtěla věřit, ale když se táta dlouho nevracel, musela tomu uvěřit. Stejně tak její přátelé. Zmizel jeden, pak druhý… a postupně všichni. Nevěděla proč, ale měla vtíravý pocit, že její svět se pomalu a jistě zmenšoval. I její přítel odešel a také se nevrátil. Ukradl její srdce a vyssál ho do malého sušeného váčku. Vzdáleně mohl připomínat uschlou švestku. Pak ho zahodil do koše a obrátil se k ní zády. Zmizel, rozplynul se kdesi v temnotě. Ona se zhroutila na zem a vzlykala. I teď po několika týdnech se jí koulely slzy a tvořily zledovatělé potoky na sněhobílé tváři. "Nenávidím Vánoce, díky za skvělé dárky ty vousatý starý mizero!" Zadívala se na asfalt pod sebou a pomyslela si, jak by všechno mohlo být jasné a jednoduché. Houpala nohama nad propastí a ušklíbla se. V mlze se nejdříve zformovaly škvíry pro oči, poté ústa plná ledových snů a nakonec celý obličej. Mlha ješte zhoustla a tvář se usmála. Natáhla k ní desítky kloubnatých rukou, uchopila její nohy a zastavila je. Dívka pomalu zavřela oči a už se nesnažila setřít slzy z tváří. Cítila mrazivý dotyk na lýtkách. Krysa se na jejím rameni probudila a běžela v panice po ruce ze svetříku dolů k zemi. Ona ji ale sebejistě chytila a opatrně přiložila k ústům. "Všichni mě opustili, ale my dvě zůstanem spolu": zašeptala. Dala jí pusinku na bílý čumáček, přitiskla si ji k ledovému obličeji a pak se oddala měkké náruči mlhy. Mlha ji opatrně políbila do vlasů a obě je s úsměvem přijala.
Venku bylo teplo a ve večerním vzduchu byla cítit skořice. Listí pomalu padalo k zemi a tvořilo na chodnících pestrobarevný koberec. Vítr si lehce pohrával se stébly trávy a hladil kaluže po nedávnem dešti. Žížaly se zahrabávaly do země mezi tlející listí a nepozorovaně mizely chodcům z očí. Lidé vystrkovali zpod deštníků prsty, koukali na oblohu a kroutili hlavami. "Takový nahlý déšt!", pomysleli si. Sklapávali deštníky a pokračovali dál svou cestou domů z práce.
Na jednom domě se otevřela dvířek na střechu a shodila pár zatoulaných listků do ulice. Z díry vykoukla dívčí hlava, větřík ji pohladil po hlavě a pramínek vlasů jí sjel do obličeje. Netrpělivě ho dala zpátky za ucho a postavila se na stoličce na spičky chodidel. Krysa na jejím rameni se postavila na zadní a zvědavě pozorovala večerní oblohu. Dívka opřela dlaně o strešní tašky, napnula svaly a přehodila jednu nohu přes dřevěný okraj vrátek. Stolička se pod jejíma nohama překotila a spadla s tlumeným zvukem na koberec. Krysa zatnula drápky do černého svetříku a ocas obtočila okolo jejího ramena. Dívka se vyhoupla na střechu a prudce oddechovala, podívala se na stoličku a porkčila rameny: "Pak budu muset seskočit na zem, …no a co". Přešla k okraji střechy, přejela rukou několik tašek přibitých ke dřevu, posadila se a utřela špinavou ruku do kalhot. Přehodila nohy přes okraj střechy, položila ruce na červený koberec tašek a opřela si hlavu o rameno. Takhle jí připadala realita jiná, zkosená o stodvacet stupňů. "Pitomá matika, i tady mě pronásleduje, mrcha jedna": zkřivila obličej do šklebu. Snažila se odpoutat myšlenky od školy a raději se zadívala dolů na utichající ulici. Lidé pomalu opouštěli chodníky a přenechávali noci, aby je nahradila. Rudé paprsky pohadily střechy činžáků a po několika minutách slunce zapadlo za ostatní domy. Krysa opatrně položila hlavu na dívčino rameno, obtočila ocásek okolo černého svetříku a zachumlala se do něj. Zavřela očka a s pocitem bezpečí usla. Dívka otočila hlavu a láskyplně ji políbila na ouška.
Tma roztáhla nad parkem svá černá křídla a lampy se rozsvěcovaly jako svíce. Občas zdálky vetřík přinesl hlasy nenapravitelných opilců předčasně vracejících se k rodinám. "Nojo, vždyt je dneska Štědrý den": zamyslela se, "všude zavírají dřív". Jedna skupinka ožralů proklopýtala skrz stromy a zmizela za nejbližším rohem. Cestou změnili několikrát směr výpravy a jeden z nich stačil zeblít obrubník. Dívka se v duchu usmála, ale pak její obličej pokryl příkrov zachmuření: "Co to je, Vánoce bez sněhu." Pohlédla na, až na pár lístků a odpadků, vymetený noční chodník. Mlha nepozorovaně vystupovala z podzemí města, postupně spojovala svoje chapadla a halila celé město. Dívce jemně ledovatěl dech u pusy a opatrně, aby nevzbudila krysu, si objala kolena a přitáhla svetr blíž k tělu. Všude je pusto a bílo. "Nějak tak se právě cítím, ušklíbla se. Mám pocit, že jsem tu zbytečná, k ničemu a opuštěná. Tolik se snažím a stejně to nikam nevede". Myšlenky jí zabloudily ke snu, který se jí nedávno zdál. Stála sama v metru přitisknutá ke dveřím a prosila, aby se otevřely. Místo toho se však vlak pomalu rozjížděl. Koukala se na lidi stojící na kamenném nastupisti a slzy jí padaly na kabát. Měla je ráda, nechtěla je opustit, ale přesto věděla, že už je nikdy neuvidí… Nikdo z nich se nesnažil vlak zastavit, všichni měli ruce v kapsách, ani jí nemávali. Metro vjelo do tunelu, přátele, rodina i její kluk, všichni jí zmizeli z očí. Obklopila ji černota a monotónní zvuk přejížděných pražců. S hrůzou se probudila. Plakala i ve snu a na polštáři měla drobné promočené kruhy. Otřela si oči suchou rukou a celou noc už byla vzhůru. Setřela si malou studenou slzičku a potáhla nosem.
Mlha se natahovala výš a výš, už byla ve druhém patře. Nenápadně sahala chapadly, zkoumala omítku okolo sebe, a hledala alespoň malou skulinku v pevně zavřených oknech. Mlha do nich opatrně nahlížela a pozorovala šťastné rodiny za nimi. Poslouchala smích dětí trhajících zabalené dárky a jejich překvapený výskot. Pomalu přelézala od jednoho malého okna k druhému… Na chodníku se nepohnul ani živáček.
Dívka si promnula spánky a ještě více se schoulila. "Proč se mi moje noční můry musí plnit?" Zavřela oči a přiložila si ruce na uši. Soustředila se na rozkvetlou louku, kdy na ní dováděla se svojí rodinou. Téměř cítila teplo slunce na svém těle a skoro čichala vůni jetele a pampelišek okolo sebe. Průzračně modrá obloha věštila krásný slunečný den jako stvořený pro výlet. Viděla jasně obrázek mamky v květinových šatech, jak se směje a jak drží taťku za ruku. Táta měl hezký úzký obličej a hlučně se smál. Tvář mu ozařovalo slunce a on mu na oplátku daroval pohled na své zářivě bílé zuby. Ruce měl nejdříve opřené v bok, ale pak objal maminku, dal jí pusu na krk a svojí dcerku počechral po vlasech. Přesně se ale už na jeho tvář nepamatovala. Už to je docela dlouho, co ho naposledy viděla. Byla ještě hodně malá, tatínkova princezna, kdy ho viděla na posled. Čas všechny obrysy postupně smazal. Pomalu jí kanula slza. Tápavě si hledala cestičku okolo nosu a dívka ucítila na rtech chuť soli.
Mlha se mezitím vyhoupla k nejhořejším patrům budovy a již objímala skoro celý dům. Její mrazivé prsty nechávaly v omíce svoje zledovatělé vzpomínky. Dům občas zasténal a mlha vždy ještě zesílila svoje drtivé sevření.
Krysa na dívčině rameni sebou ze sna zavrtěla a lehce oddechovala dál. "Nikdy mě neměl rád... neměl nás rád obě a tak se rozhodl odejít, tak jí to řekla maminka." Nejříve tomu nechtěla věřit, ale když se táta dlouho nevracel, musela tomu uvěřit. Stejně tak její přátelé. Zmizel jeden, pak druhý… a postupně všichni. Nevěděla proč, ale měla vtíravý pocit, že její svět se pomalu a jistě zmenšoval. I její přítel odešel a také se nevrátil. Ukradl její srdce a vyssál ho do malého sušeného váčku. Vzdáleně mohl připomínat uschlou švestku. Pak ho zahodil do koše a obrátil se k ní zády. Zmizel, rozplynul se kdesi v temnotě. Ona se zhroutila na zem a vzlykala. I teď po několika týdnech se jí koulely slzy a tvořily zledovatělé potoky na sněhobílé tváři. "Nenávidím Vánoce, díky za skvělé dárky ty vousatý starý mizero!" Zadívala se na asfalt pod sebou a pomyslela si, jak by všechno mohlo být jasné a jednoduché. Houpala nohama nad propastí a ušklíbla se. V mlze se nejdříve zformovaly škvíry pro oči, poté ústa plná ledových snů a nakonec celý obličej. Mlha ješte zhoustla a tvář se usmála. Natáhla k ní desítky kloubnatých rukou, uchopila její nohy a zastavila je. Dívka pomalu zavřela oči a už se nesnažila setřít slzy z tváří. Cítila mrazivý dotyk na lýtkách. Krysa se na jejím rameni probudila a běžela v panice po ruce ze svetříku dolů k zemi. Ona ji ale sebejistě chytila a opatrně přiložila k ústům. "Všichni mě opustili, ale my dvě zůstanem spolu": zašeptala. Dala jí pusinku na bílý čumáček, přitiskla si ji k ledovému obličeji a pak se oddala měkké náruči mlhy. Mlha ji opatrně políbila do vlasů a obě je s úsměvem přijala.