Šťastné a veselé

Abyste věděli, Vánoce mám velmi ráda. Jen mi vždy v práci v nemocnici bylo vždy hrozně smutno. Zažila jsem moc smutných konců o Vánocích, a tak vznikl i příběh tento. Doufám, že já se takového nikdy nedožiju a Vám přeji, aby ty Vaše se vydařily Šťastné a veselé.

Jsou svátky. Svátky klidu a míru. Lásky a pohody, ty nejdůležitější v roce. Nenávidím je. Nenávidím všechny ty šťastné lidi kolem. Nenávidím ty přecpané výlohy kolem. Cukroví mi leze krkem a ze salátu chodím tak maximálně zvracet, sotva jej jen uvidím.
Sedím u okna a sleduji ruch pod oknem. Pohled ze sedmého patra dolů na ulici, stál vážně za podívanou.
Přemýšlím o ničem a doufám, že u toho zůstane. Venku nepanuje zrovna "vánoční" počasí. Vzhledem k vysokému datu v kalendáři je vážně poněkud teplo. Ehm, pokud by tedy nefučel vítr třiceti pěti kilometrovou rychlostí za sekundu a k tomu nelilo jako z konve.
Ven by ani psa nevyhnal, jenomže je Štěpána, den návštěv, zábav, veselení, přinejhorším dnem doplňování snězených zásob.
Mou pochmurnou náladu toto šmírování změnilo v škodolibou veselost.
S pobavením jsem sledovala lidi (davy) marně bojující s "živelnou pohromou". Podobali se do značné míry Don Qichotům zápasícího s větrnými mlýny, akorát, že jejich nepřáteli byly chatrné deštníky (jistě zakoupených levně a výhodně, kdesi na tržnici za pade).
Na zrušení takového paraplátka by stačilo fouknutí dítěte, což potom ona vichřice druhého stupně. Po chvíli na ulici drželi jen pár drátů a za pár sekund se jim vlezlý déšť dostal až pod kůži. Tato pomsta na lidském sémi matce přírodě nestačila. Neměla dost nabyté pokory, jež nastala po promočení. Té potvoře se to zdálo málo a vyslala nepřítele číslo dvě: vichra, ať si na těch pitomcích (lidech) pořádně smlsne.
Souhlasím s ní. Bodejď, maj sedět doma a ne se přežírat a skrývat se za logo Vánoc a jakési svatosti božího hodování. Tohle si lidi vymysleli, aby si mohli bez ostychu napráskat panděra. I ty návštěvy jsou zhola ziskuchtivé. Žádná touha a stesk po rodinném zázemí, či krbu. Holá vypočítavost a touha po dárcích. Ano, nic jiného. Nenávidím svátky. Nesnáším Vánoce! Ti, již přežili průtrž mračen a smířili se s možným zápalem plic s nastalého promočení, však tedy neměli vyhráno. Díky poryvům větru a zledovatělým cestám udržení svého těla postaveného pevně na nohách se zdá nadlidským výkonem.
Již mi není tak smutno. Dokonce jsem ráda, že nikam nemusím. Nakonec jsem vlastně ráda, že tu sedím takhle sama.
Odvracím hlavu od okna a prohlížím si své nedotknutelné království - mou garsonku. V tmavém koutě stál trochu povadlý stromek nastrojený do ozdob pamatující na majitelčiny šťastnější chvíle. Pohled na ně vyvolal průtrž vzpomínek, jimž se přes veškerou snahu nedalo ubránit.
Náhle jsem se stala desetiletou. První poválečné Vánoce. Přes veškerou naši bídu pro mne ty nejkrásnější Vánoce. Dodnes si vybavuji roubený domeček postavený před sto lety. Měl jen dvě setnice a v ní se tísnilo sedm dětí a rodiče a jak jsme kypěli štěstím. Maminka s oblibou vyprávěla, jak jsem se díky vánočnímu stromečku naučila chodit. Tohle si bohužel nepamatuji.
Ano, krásné časy. Časy dáno minulé. Válí se kdesi v prachu ulice, možná někde u popelnic.
Už mi není deset. Kdepak. Nutno násobit sedmi. Sedmdesát. Pro někoho celkem nízký věk, pro mne však neuvěřitelně vysoký.
Z celé té naší rozsáhlé rodiny jsem nakonec zůstala jen já. Inu, osud nejmladších (nutno dodat o dost mladších sourozenců, i když samozřejmě, že výjimka potvrzuje pravidlo).
Nemám ani manžela. Blížily Vánoce, když se stalo to důlní neštěstí. Uzavřel svou životní kapitolu ještě před čtyřicítkou.
Od sebevražedných myšlenek mne tehdy zachránil náš - ehm, můj jediný syn. Vymodlené to dítě. Cesta k jeho početí nebyla vůbec jednoduchá. Po tolika potratech jsme přestali doufat, když se náhle tady objevil. Těhotenství neprobíhalo bez komplikací a já málem za jeho život zaplatila svým. Musím říct, že kdybych jím zaplatit vskutku měla, s radostí bych takovou oběť učinila, jenomže měli jsme jiný osud. Přežili jsme. Oba. Jen já již další dítě nikdy mít nemohla. Viktor, jak jsme jej trefně pojmenovali, byl úžasný chlapec. Hodný, starostlivý, mu oporou, vše mi vracel i s úroky, aniž by o tom sám tušil.
Každé dítě jednou dospěje a vyletí z hnízda. Viktor dospěl, našel si ženu a odešel z domova, aby si založil svou vlastní rodinu. Věru, nebylo to pro mne lehké období, avšak věděla jsem, že si našel dobrou nevěstu. Pavlu jsem měla velmi ráda. Netrvalo dlouho a náruč mi zaplnily vnoučaty: Adélkou a Martínkem. Objevila jsem ohromné štěstí a na okamžik jsem nabyla pocitu nedosažitelnosti, dojmu, že to štěstí nám nikdo nemůže pokazit. Ach, já bláhová!
Před rokem, na Štěpána, kupodivu venku panovala podobná slota jako letos. Přesně si vybavuji, jak jsem je oknem vyhlížela tak jako dnes. Nemohla jsem se jich dočkat.
Nedočkala jsem se jich. Kdesi na kraji města došlo díky neschůdné vozovce k hromadné havárii, do níž se připletli i oni. Připletli se do ní tak nešťastně, že skončili rozmačkáni pod kamiónem. Ani jeden z nich nehodu nepřežil. Toho roku se mi zhroutil celý svět. Toho roku jsem pochopila, že Vánoce, jsou pro mne dnem osudným, od toho dne svátkem nenáviděným.
Proto se dnes dívám sama z okna ven. Proto nikoho nečekám. Už se nesměji, štkám. Nevidím nic přes závoj slz padajících na mou tvář.
Před očima se mi odehrál celý můj život a co bude dál? Otázka visí ve vzduchu jako Damoklův meč a mně se náhle nechce nic předstírat.
Už nechci trávit svátky sama. Vždyť tyto svátky se mají slavit s rodinou! Jenomže ta má dávno odešla na druhý břeh. Tak co mne tu ještě drží? Kam ten spěch? Proč tu mám zůstávat sedět sama zavřená za oknem? Na prsa mi padá jakási tíž, špatně se mi dýchá. Potřebuji vzduch. Lapám vyděšeně po dechu. Chvatně otvírám okno dokořán. Do obličeje se mi zaryjou drobné ledové kapičky deště. Ó, jak je to příjemné. Studený vzduch rozdírá mé plíce, přesto mne naplňuje uspokojením. Bolestným uspokojením. Zakloním hlavu a bolestný pocit si z plna hrdla vychutnávám. Rázem je mi lehčeji. Jak zvláštní. Vím, že za chvíli budu zase šťastná a bezstarostná, jako ve svých deseti letech.
Počkej! Nikam nechoď! Vždyť už běžím.
Zhluboka se nadechuji, zavírám oči a počítám: jedna, dvě, tři a vykročím.
Náhle se odkudsi prodralo slunce. Zřetelně cítím jeho laskavé doteky, hřejivé polibky, jež vysoušejí mou uplakanou tvář.
Z mlhy vystoupily mé děti i můj muž a já vzápětí skončím v jejich náručí.
Konečně již nejsem sama.
Stala jsem se opět šťastná (dřív, než jsem dopadla pod okno na chodník).

Tak šťastné a veselé!

---