VŮDCE

 

...volá jednohlasně zfanatizovaný dav, nábožně hledící na vetchého staříka u řečnického pultu. Jejich modla je zdraví zvednutou pravicí, třesoucí se levačku schovává za zády. Nikdo ji přece nesmí spatřit, vždyť Vůdce je bezchybný! Přísnými gesty se snaží schovat nejistotu ve svých očích. Vše je ztraceno, chtěl by říct, ale nenachází k tomu sílu. A proč by jim měl vlastně cokoliv oznamovat? Věřil přece v boj národů, v to že Německo je nejlepší a že v tomto boji zvítězí – a ono ho zklamalo! Copak Darwin s tím svým přirozeným výběrem neměl pravdu, Scheisse?! „Ale samozřejmě že měl...“, ozývá se tichý hlásek v jeho nitru. „Mohl by ses už konečně smířit s tím, že Německo se neprojevilo jako nejsilnější, žádná Říše nikdy nebude!“ Říše... Málem mu z oka ukápla slza... Vždyť to byl vždy jeho sen, hnal se za ním skoro celý život... A teď je všemu konec... „V nic již nevěřím, takový je správný způsob myšlení člověka!“  Ne, to nebyl ten podivný hlas, to byl přece Nietzsche! To díky jeho filosofii je dnes tam kde je, na vrcholu! „Jim si nalži co chceš, ale k sobě buď upřímný – na jakém vrcholu, padáš do propasti!“ ozývá se znovu ten posměšný hlas. Nein!téměř vykřikl, ale pak si uvědomil, že stále ještě stojí před těmi, kteří mu věří. „Věří trosce, jaké trosky asi musí být oni...“ Tentokrát mu dává za pravdu. Lidé jeho „dokonalého“ národa jsou už méně než trosky... Znovu zvedá pravačku(díky bohu že kdysi nerozhodl, že se bude zvedat levačka, to už by je v tomhle stavu nemohl ani pozdravit...) prudce se otočí a rázným krokem odchází. „Díky bohu? A odkdy ty jsi věřící? Tvůj bůh tě asi nenutí ctít desatero... zajímalo by mě, jestli existuje přikázání které jsi neporušil... ale ne, nač ztrácet čas marným hledáním...“ neodpustil si hlásek ironickou poznámku ani tentokrát. V boha věří jen slaboši, Gott sei Dank je ustálená německá fráze, při němčině jsi asi moc pozor nedával?, mumlá si vůdce se zadostiučiněním pod knír. „Mluvíte ke mně, Führer?“ salutuje voják, který mu otevírá dveře nablýskaného Mercedesu. „Ne, vše je v pořádku, absolutně vše, v absolutním pořádku, odjíždíme, absolutně!“ blekotá rozhozeně oslovený. „Copak ses už úplně zbláznil, mluvíš si sám pro sebe...“ A znovu ten hlas! Zbláznil? Bude ho ignorovat! Co k němu co mají mluvit cizí hlasy, k Vůdci! „Ale no tak, proč se hned urážíš? Nikdo jiný by ti pravdu neřekl, a ty by sis ji sám nepřipustil. Chci ti vlastně jen pomoci...“ Pravdu? Jestli pravda znamená konec, připouští si ji téměř až bolestivě. „Gut gut, ale ještě sis neuvědomil, že by ses měl postarat o důstojný konec...“ Důstojný konec? Tak jestli tím myslí sebevraždu, je na omylu! Zbabělá krysa ještě nejsem! „Vážně?“, podivil se hlas. „Takže jsi statečná krysa, která se statečně nechá dopadnout nepřáteli. Asi jen zbabělé krysy mají právo zemřít důstojně...“ Zase má pravdu... NEIN, já jsem FÜHRER!!! A ty mě budeš poslouchat!, rozčiluje se Vůdce, ale hlas pokračuje se stoickým klidem: „Zatím ale posloucháš jen ty mě... Je mi líto, ale těm tvým lžím už skoro nikdo nevěří...“ Ale oni ano, oni ano... Ještě pořád je slyšet skandování davu, Heil Hitler!, Sláva Hitlerovi! „Nebo taky Heil Hitler, Zdráv buď, Hitlere! Zřejmě by si přáli, aby jejich vůdce alespoň jednou učinil zdravé rozhodnutí...“ Zdravé rozhodnutí? Vždyť je vše ztraceno, sám to tvrdí... „Rozhodnutí zachovat si alespoň zbytek důstojnosti a nádech nesmrtelnosti!“ Ne... to přece... „Snad se nebojíš smrti... Ten, který svůj národ poslal na smrt...“ Už zase se mu vysmívá... Vůdce se přece nebojí ničeho! Ale dokud Berlín nepadl... „Tak dokud Berlín nepadl... Heil Hitler!“