Jak jsem spasil Marii (6)

Cestováním k hlavní pekelné bráně jsem se neobtěžoval a prohrabal se rovnou na místě. Zamířil jsem rovnou do šéfova kanclíku. Už jsem kráčel hlavním koridorem, když tu vidím naproti mně si vykračovat hubenou duši v turbanu. „Tys zdrhnul z kotle,“ vyhrkl jsem, načež si duch poklepal na hlavu. „Byl jsem u Satana,“ řekl nešťastně. „Jde to s ním z kopce. Bacha na něj.“ Díval jsem se jak zahnul ke kotelnám a přemýšlel, co tím ksakru myslel. Zrovna jsem bral za kliku, když se z kanceláře ozval příšerný řev. Byl to jek nejvyššího utrpení, plný bolesti a ponížení. Vpadl jsem dovnitř …a zarazil se. Satan ležel napíchnutý na nějakém prkně osázeném dvoustovkovými hřebíky, koulel očima a kňučel. Hroty mu čouhaly z vyhublého, těžce podvyživeného těla jako ostny z ježka. „Šéfe,“ povídám, „co to tady děláte?“ Ztrápeně ke mně zvedl rohatou kebuli, která na tom zuboženém torzu vypadala až bizarně veliká. „Pozval jsem si jogína,“ řekl plačky. „Slyšel jsem, že jóga na dietu pomáhá. A on mi provedl tohle.“ Můj bože – tfuj – ten čert je ale vůl. „To byl fakír, šéfe,“ řekl jsem nevěda zda se mám smát nebo plakat. „Fakír, ne jogín.“ „Fakír nebo jogín, není to jedno? Přestaň přešlapovat u dveří a pojď mě zvednout, Buliku, nebo tady docela vykrvácím.“ Chvíli trvalo, než jsem Satana od hřebíků odtrhl. Vřeštěl a ječel u toho jako nějaká slečinka. Posadil jsem ho za jeho stůl z dětských kostiček a zkrvavené prkno odnesl za dveře. „Podívej co mám v sobě děr,“ stěžoval si. „Teď se ani nebudu moct napít.“ „Stejně nic nepijete,“ pokusil jsem se ho utěšit, ale on se najednou rozbrečel. „Já ti mám hlad. Já ti mát takovej hlad, Buliku!“ Slzy jako býčí koule se mu kutálely po strhaných tvářích, útlá ramínka otřásala vzlyky. Bylo mi ho až líto. „Proč mi to všichni dělají?,“ zvolal mezi návaly slz. „Proč mě nikdo nemá rád?“ „Vždyť to není pravda. Všichni vás mají rádi, hlavně lidi. Měl byste slyšet, jak vás vychvalují.“ Zpozorněl. „Fakt?“ „No to víte že jo, šéfe. Mají vás rádi, protože máte smysl pro humor. Nakonec jste viděl sám, jak se Američani smáli po tom vašem fórku v Černobylu.“ Přestal fňukat a sentimentálně se usmál. „Máš pravdu, Buliku,“ řekl zasněně. „Tolik děkovných dopisů jsem ještě nedostal. Dokonce i od prezidenta.“ Potom se podíval na své zbídačené tělo. „Ale co s tímhle?“ Najednou mi to blesklo hlavou. Nápad z čista jasna, jak se říká. „Věděl bych, co s tím, šéfe.“ „Mluv, mluv a každé tvé přání je předem splněno!“ Sebevědomě jsem se usmál a ještě ho chvíli napínal. Když už byl přes celou místnost, řekl jsem: „Nechcete jíst nic, co vytvořil ten nahoře. Z toho logicky vyplývá, že musíte jíst jen to, co nevytvořil, že?“ Horlivě přikývl. „Tak si nějaké to zvířátko vytvořte sám, šéfe. Ten ňouma nahoře vytvořil vše jsoucí, ale vy přece máte stejnou moc jako on. Můžete pokračovat, ne?“ Satan radostně vyskočil a vděčně mě objal. Pěkně mě při tom zaneřádil. Okamžitě zapnul interkom a objednal si dvě putny popela, konev lávy, metrák strusky, něco puchu a podobné drobnosti. „A jako základ byste mohl použít nějaké hady,“ nahodil jsem. „Ty přece ten nahoře taky zavrhl, ne?“ „Skvělé!“ vyvřískl a přiobjednal dušeného hroznýše, tři středně propečené kobry královské nadívané korálovci, paštiku z mamby černé, sekanou ze zmije kapanou krví prastaré anakondy a chřestýším jedem a jako dezert užovčí vajíčka na hniličku, sypaná mladými sušenými slepýši. Úplně jsem z toho začal slintat. „Tak,“ řekl potom. „Teď si můžeš přát cokoli se ti jen zamane, můj nejmilejší.“ „Chtěl bych jeden nebo dva ty vaše tak proslavené doutníčky. Dostal jsem je. Potom už to jen chtělo vyhecovat útok na nebeskou – tfuj – bránu. Nakoukl jsem do našeho štábu. Nebyla tam ani noha. Zasedl jsem k computeru a trochu si s ním pohrál. Přesně za třicet minut to začne. Když jsem se kolem Satanovy kanceláře vracel k východu, v ohbí jsem se střetl s nějakým plešounem. Já nevím, co je tohle za módu. Samý řetěz, boty do půli lýtek, letecká bunda a plešatá… Skinhead? No jo. Udělal jsem krok a nahlédl za roh. Byli tam. Tři a půl milionu mrtvých skinů chystalo další pokus o atentát na mého šéfa. „Už zase?“ zeptal jsem se a skinhead se na mě zatlemil jen půlkou obličeje (tu druhou mu utrhl levicový radikál podomácku vyrobeným granátem). „Tentokrát ho dostaneme,“ řekl. „Spolehlivý zdroj až z Jeruzaléma nám potvrdil, že Satan je ve skutečnosti žid. Jdeme ho vyhladit.“ Jen jsem pokrčil rameny a opřel se o zeď. „Když dostanete, tak dostanete,“ povídám a posunkem je pobídl, nechť jdou na to. Na tohle si rozhodně počkám. Skin vážně kývl, potěžkal baseballovou pálku a dal povel. Všech tři a půl milionu skinheadů vpadlo k šéfovi do kanceláře naráz. Dveře se zavřely. Chvíli se vůbec nic nedělo. Bylo absolutní ticho. O chvíli později se z kanclíku ozval šéfův šílený smích a hned nato pořádná mela. První ječící skinhead proletěl zavřenými dveřmi. Chyběla mu pravá ruka. Sotva dopadl na podlahu, dveře dorostly a proletěl jimi druhý skin. Tomu chyběla noha. A dveře opět dorostly. Čili se dá říci, že šéf se všemi vyrazil dveře. Vyhodit tři a půl milionu skinů z kanceláře je práce na dlouhý úvazek a já rozhodně neměl čas čekat. Jednomu bezhlavému jsem precizní placírkou přičutnul jeho lysou kebulku a mazal pro Marii.

---