Strýček (3)

2. Smráká se. Jevgoněnsk leží hodně vysoko na severu, a i když ne zrovna v polárním pásmu, je někdy možné pozorovat nádhernou polární záři i odsud. První večer mám štěstí. Sedíme v sedlácky zařízené kuchyni a já se snažím pochopit, kde se berou ty ligotající a tančící šmouhy. Strýček se láduje slaninou ze spíže a přikusuje k ní ohromná sousta černého ruského chleba. Drží v ruce velikánský dranžírák. Skoro jako kozáckou šavli. My jsme u nás doma v Pemněnsku měli také takový nůž, ale skoro nikdy jsme ho nepoužívali. Na co taky. Mně krájí slaninu na tenké plátky a prokládá jí nádherně vonící zaječí paštikou. Chleba mi dává málo, zato masem mě zásobuje bohatě. Říká: „Já, když jsem byl v tvým věku, jsem jedl taky jen maso. Podívej, jak jsem díky tomu vyrostl. Tvůj děda vždycky říkal, že chleba je na otírání mastných prstů.“ „Teď ale chleba jíš,“ namítám a dál s chutí žvýkám tuhle nevídanou pochoutku. „Válka mě naučila, kluku. Válka tě naučí žrát i chleba.“ Přikyvuji hlavou jako že chápu a beru si od strýčka přímo z široké čepele nože další sousto. Najednou si všimne jak pořád lelkuji po stěnách. „Co tam máš?“ „Ta světýlka,“ říkám a přitom ukazuji prstem. Strýček Boris se směje. „Jo tohle.“ Vstane a kývne na mě, abych jej následoval. Dojdeme k oknu a já najednou dostávám strach, že strýčkovi hoří stodola. I přes silné závěsy, pozůstatek z dob zatemňování před messerschmidty, vidím, že venku plane oslepující světlo. Nechápu jak je možné, že se strýček usmívá. Vždyť když u nás v Pemněnsku chytla textilka a zapálila dům majora Simonova, přineslo to veliké neštěstí. Major se za dva dny vrátil z kasáren a potom ho lidi viděli celou noc sedět na sutinách a plakat. Prý měl v domě skříň plnou peněz. No nevím, ale možná na tom něco pravdy bude. Nad ránem major vytáhl pistoli a prostřelil si hlavu. Kačenka říkala, že teď budou Simonovi strašně bohatí, protože dostanou nějaké peníze od vojáků. Ale Káča pořád něco říkala. Strýček trhnutím roztáhne závěs a mně poklesne čelist. Modrá, zelená, červená… „Co to je?“ říkám nepřítomně a hned myslím na čáry a kouzla. „No polární záře, přece,“ odpoví strýček Boris s plnou pusou a kroutí hlavou. „Copak vás o ní ve škole neučili?“ I já kroutím hlavou. Je to dost zvláštní, že nám ve škole o takhle důležité věci vůbec nic neřekli. Možná si to schovávali do vyšších ročníků, třeba si mysleli, že ve druhé třídě je člověk ještě moc hloupý, než aby to pochopil.

---