(Ne)Bylo (?)

„Stalo se něco?“ – „Ne nic. Jdu se učit.“

Zavřít dveře, zamknout, nechat týct ty slzy který už tak moc musej ven, dneska to nevydržím, aspoň jenom chvilku se poddat vlastní slabosti (pláč a dneska? taková slabost! my jsme přece všichni silní)

Usnout a neprobudit se

a když tak do měkkýho žlutýho světla, zádama na tvrdý teplý zemi, kolem vůně sena, jablek, vodní dýmky, fialek, jara, léta a podzimu a tvojí kolínský

okolo pár přátel který jsem nikdy neměla nebo ztratila a už nenajdu

hudba kterou neznám (jak osvěžující – protože i to co jsme nikdy neslyšeli vlastně už dávno známe) nebo jenom takový to hlasitý ticho živejch nocí na který si ještě pamatuju na rozdíl od tichýho bordelu přelidněnejch ulic, kde je člověk nejvíc sám, na což už jsem ale zapomněla

žádný bolení hlavy nebo duše, pár jizev na rukou jako vzpomínka na něco matnýho (bylo nebylo, za sedmero horami…)

jsi tu se mnou? nevidím tě, jenom průzor do toho něžnýho světla

ty jsi přeci ve všem, já zapomněla….

žádnej strach ze vzpomínek, jistota Boží jsoucnosti/nejsoucnosti

už tři měsíce jsem od Boha tak daleko – nebo on ode mě? On si mě zas přitáhne až přijde čas

a někdo mě hladí po vlasech

nebojím se žádnýho posmrtnýho pekla, nejhorší peklo je to, který si nesem každej v sobě (i když nám občas na otop štípe dříví někdo jinej)