Nagarjev zpívá sonátu krvavých nocí

            Je to už hodně moc roků, co mě Máma našla a dovedla Domů. Ležel jsem rozpláclej špinavej a krvavej ve starým dvoře, a vůbec, z hlavy mi tekla červená a ruce jsem měl zpřelámaný jak starý větve na otop, když jsem potkal Mámu. Vzala mě do dlaní jako vosiřelý ptáče, co vypadlo z vysokýho hnízda a řekla mi poď se mnou. A já že jo a zvednul jsem se a když se mi podlomil kotník, chytla mě okolo pasu a za žebra a dotáhla Domů.

            Jó, Máma, ta stará vypelichaná vopice s rukama jak lopaty a s vrásčitejma povadlejma prsama a na hlavě nosí takovou tu blond paruku nazdobenou kudrlinkama.

            Jsem tady už moc dlouho a možná ještě trošku dýl. Všecky mi říkaj Nag, to je dycky Nagu, Nagu. Občas, když někdo není k holkám slušnej, tak řvou Nagu, Nagu, kde seš? A já jdu a holky ječí, ať prej tý kryse vypiju krev a sežeru střeva a tak vůbec, a to vždycky mi ve vočích zrudne a zrudnou stěny a strop a ten chlap se klepe a prosí a mává nohama tam a zpátky. A já vdechuju jeho zlo a přivazuju mu na srdce pupeční šňůru a von řve mami, mami a proklíná mě a posílá do hajzlu a škemrá a lepí mi krvavý dlaně na tváře a doprošuje se milosti. A holky mávaj koženejma důtkama a já mu klečím na prsou a mý ruce zpívaj. Pak je vždycky vyhazuju na starým dvoře.