Strýček (4)

3. Ráno je jako vymalované. Sníh se bělostně třpytí, vzduch voní čistotou. Seskočím z postele mrtvého německého oficíra bosýma nohama rovnou na prokřehlou podlahu. V pokojíku je dnes nezvykle chladno. Vlastně je tady zima jak v Rusku. Ospale se loudám po schodech dolů a pořád se snažím přijít na to, co znamenají ty divné zvuky, které mě probudily. Vycházejí zvenčí směrem od stodoly. Je to jako kdyby tam někdo brousil ohromnou kosu. Ostré kovové zvuky nepříjemně protínají průzračný jitřní vzduch. Nacházím své boty a obouvám se. Jsem rozhodnut přijít této záhadě na kloub. V chodbičce na sebe hodím kabát a přitom si všimnu, že strýčkův huňatý kožich není na svém místě. Hned je mi jasné kdo je tohoto příšerného skřípění původcem. Bydlím u strýčka Borise už týden a ledacos, co mi zpočátku připadalo podivné, dnes docela bez zájmu míjím ani se nad tím nepozastavuji. Například to, že ačkoliv jsem v domě nikde neviděl kamna, je uvnitř dnem i nocí jakousi tajemnou záhadou udržována konstantní teplota. Tedy až na poslední dva dny. Když jsem se na to strýčka ptal, jen mávl rukou a řekl, ať prý se o to nestarám. Celý den jsem smýčil po domě a snažil se něco najít. Aspoň kostku uhlí, polínko, něco, ovšem zbytečně. Až navečer jsem si na půdě čehosi všiml. Zpoza prken, kterými byla podbita střecha, vyčníval tlustý svazek drátů. Vycházel otvorem vyříznutým až úplně v rohu a hned zase mizel v podlaze, ale mně bylo hned jasné, že to je přesně to, co jsem hledal. Obejdu sněhovou návěj a zamířím ke stodole. Pod kabátem mám jen slabou noční košili, takže mě za chvilku začnou zábst kolena. Jak se ke stodole přibližuji, uvědomuji si, že za celou dobu, co jsem tady, jsem ještě neměl příležitost se tam podívat. Strýček jí mívá zamčenou. Chytnu za kliku vrat, ale ta se ani nehnou. Pověsím se na ni tedy celou vahou a ty divné zvuky rázem ustanou. Vrata stále nepovolují. „Kdo je to?“ ozve se strýčkův podezřívavý hlas. „To jsem já, Váňa,“ povídám. „V domě je zima.“ „Vím,“ utrousí strýček. „Porouchalo se topení. Mráz roztrhl dva kolektory. Zrovna to dávám dohromady.“ Chci se zeptat, co jsou kolektory a tak dál stojím za vraty, pozvolna mrznu a přemítám, jestli mě vůbec chce vpustit. Nezdá se. Zřejmě něco skrývá. Na mysl mně opět přichází původní nápad s americkým špiónem. „Běž dovnitř, kluku, a zalez pod deku, ať nenastydneš. Za chvíli to bude.“ „Nechceš s něčím pomoct, strýčku?“ „Jestli chceš, tak dej nažrat psovi,“ řekne strýček. „Ale dej si pozor, ať tě nerafne. Je to holomek.“ Pokyvuji hlavou a neochotně se šourám k domu. Stodola se znovu rozkřičí. Tohle bude něco extra, myslím si. Určitě tam má tajnou vysílačku, tak jako jsme měli za války my. Maminka mi vyprávěla, jak k nám často chodili přivandrovalci a pořád do té věci mluvili. A jak měla pořád strach, aby na to nepřišel skopec a potom zas soudruh a jak si tu věc jednou v noci strýček odnesl a spolu s ní odnesl i sebe a jak maminka plakala. Ale jestli to je americký špion, musím ho zastavit. Možná bude stačit, když mu zničím tu vysílačku. Do té stodoly se musím dostat za každou cenu. Vím kde má Don žrádlo. Z kuchyně vezmu Donovu těžkou misku a z díry, vysekané přímo v promrzlé zemi, jí naložím plnou růžových kostek syrového masa. Maso je také zmrzlé a tak jej odnesu dovnitř a vstrčím do ohřívací trouby, ve které neplane žádný oheň. Směšné, že? Po strýčkově vzoru otočím knoflíkem a trouba začne výhružně vrčet. Předevčírem jsem se pokusil troubu otevřít ve chvíli, kdy v ní strýček Boris rozmrazoval ryby na rožeň. Ještě že stál opodál. Nestačil jsem jí otevřít ani na prst, když byl najednou u mě a oplechovaná dvířka mi zase přirazil před nosem. Strašně se rozčílil. Nadával, že jsem už mohl být slepý a nebo dokonce mrtvý a ať už něco takového nikdy nezkouším. Špion - nešpion, věřím mu. Strýček Boris nemá důvod mně lhát, a pokud říká, že se tahle trouba za chodu nesmí otevírat, tak jí tedy otevírat nebudu. Koukám na minutové přesýpací hodiny, které stojí na kredenci. Jsou nemožně malinkaté, doslova titěrné, a protože jsou celé pod nesnímatelným skleněným víkem, otáčí se stisknutím klapky na okraji. Nejzajímavější je, že ta blankytně modrá vodička se drží v horní baňce a musí se otočit dolů, aby hodiny začaly odměřovat čas. Zatímco vodička zespodu mizí, horní část přesýpacích hodin se zahalí do mléčně bílé, světélkující mlhy. Přesně po minutě je dolní baňečka prázdná a hodiny zabečí jako ovce. Jsou legrační. Ptal jsem se strýčka, co je uvnitř, ale i když mi odpověděl, nepochopil jsem ho. Prý teradžauly energie. Vypnu samoohřívací troubu a vyjmu z ní misku s masem. Je ještě napůl syrové, ale právě tak ho má Doník nejraděj. Strýček se obává celkem zbytečně. Sotva mě Don uvidí, začne se svíjet radostí. Za těch pár dnů, co jsem tady jsme se docela obstojně skamarádili. Bez obav dojdu až k němu a postavím před něj misku. Pes mě nejdřív povalí do sněhu, kde mě několikrát láskyplně olízne a potom se pustí do jídla. Koukám jak si Doník dává do nosu, poslouchám neustávající skřehot ze stodoly když náhle postřehnu ještě jiný zvuk. Je to zvuk silného motoru a sílí. Poplašeně vyběhnu před stavení a v dáli zahlédnu veliké vojenské vozidlo. Míří rovnou k nám. Už už se chystám oznámit to strýčkovi, když ten se najednou objeví ve vratech stodoly. Je špinavý a zamaštěný a má oči navrch hlavy. Kožich na sobě nemá, je jen v nedopnuté košili. „Honem, kluku, upaluj dovnitř a nevystrkuj nos!“ volá na mě přičemž odvazuje psa ze řetězu. Stojím jak zařezaný. Nemůžu se pohnout. Vůbec nechápu, co se děje. Don se chvěje po celém těle, svaly má napružené jako struny balalajky a neustále civí směrem odkud je slyšet zvuk blížícího se auta. Žrádlo ho přestalo zajímat, což je špatné, moc špatné. „Neslyšels, kluku?“ zařve na mě strýček rozzlobeně. „Seber se a ať tě nevidím!“ Uposlechnu. Rozhýbu nohy a rychle se uklidím do domu. Zima uvnitř už je pěkně lezavá. Hned na chodbě se připlížím k oknu a zvídavě nakukuji zpoza závěsu, co se bude dít venku. Čekám, že strýček psa odvazuje proto, aby ho poštval na nezvané hosty, ale on namísto toho Dona popadne za obojek a táhne do stodoly. Doník se vzpouzí. Za okamžik zase vyjde ven docela sám a v rozepnutém kožichu. V rukou drží kulovnici.

---