Stesk po kraji

 

 Polárka vybledla

Slunce zaujmulo místo na obloze,

oči přivykají dennímu světlu

a než se probudím je půl dne pryč

připadnu si zrazena.

Jako bych přišla o něco cenného

o paprsky, které nebudou stejné tak jako dnes,

o ranní zpěv ptáků, jež zítra už zahynou

o noční vytí psů v oplocených smečkách

o krásu všedního dne.

 

Otoč se a řekni sbohem,

já vrátím se.

 

Až chlad zimních dnů obejde tuto zemi,

a Slunce už tak teple nezahřeje,

Nebudeš tu, budeš

brodit se hořkou řekou, kde uslyšíš své jméno plout

až do konce svých dnů,

hrdinství si z meče skout.

 

Otoč se a křič, jen řvi

já vrátím se

 

Možná až nastane hvězdná noc a slzy tvoje skryje

buď tu stále se mnou,

stíny tě volají pryč.

Neodcházej,

 já rozumím té temné noci

sliby žijí bez tebe.

 

Kdo jednou byl zemí a cítil trávu růst,

dešťové kapky, slunce žár

a krutý mráz

 

Nechce na očích klapky,

jen obrátit zrak k domovu,

zabořit ruce do mokré hlíny, ležet, snít

a svůj kraj cítit

To bych ráda spatřila

---