Krvelačná pohádka

Ty šílená

jsi výkřik v temnotách

ty ztracená

dovol mi poznat strach

mám tiše prosit

nebo bojovat

mám zabíjet

anebo milovat ........ ?

Kde žije démon

tam je hřích

a stíny duší zbloudilých

kde tvář se ve tmě ukrývá

tam světlo svůj stín nemívá

ale i peklo skrývá ráj

když naplníš džbán po okraj

Pravda je dáma

mrcha lež

co nosí závoj bílý

v očích má duhu

v duši stín

v srdci se dýky skryly

Tam kudy chodí roste blín

a vlk pod rouchem beránčím

slídí jí v patách

cítí krev

a její pošetilý dech

A jenom když se zešeří

odmítá býti zticha

vystrčí drápy cení chrup

a rozrušeně dýchá

Tvé jméno bodá v paměti

já boží slovo znesvětil

pod tíhou svého poznání

učiním hříšné pokání

Možná je víra neštěstí

když míří za prách bolesti

když kůži dámy na těle

smývá tvá touha protřele

Proradná děvko

netušíš

že se svědomím bývá kříž

ač ráj  jsi měla na dosah

ztrácíš se v temných komnatách

Znám tenhle pohrdavý škleb

tak té své hry raději nech

copak se lépe nemají

ti co na duši nedbají

Každý vůz míří do nebe

když mráz do prstů nezebe

a bosé nohy na poušti

už trpělivost opouští

Bílá loď která připlula

z tvé černé díry minula

spolkla jak zrnko přítomnost

v které jsi nevítaný host

a čekáš zda li dostaneš

lístek na vlak

či na manéž

v níž možná roli poslední

zahraješ

nebo zemřeš s ní

klidně křič stejně neslyší

tvé prosby náš Pán Nejvyšší

Býváš i něžná – omylem

skončí to dřív než přijde den

bojíš se světla a máš strach

že skončíš navždy v temnotách

když Ďábel ruku podá ti

pros Pána ať se nevrátí

ta chvíle tvého trápení

vypal mi cejch – tvé znamení

Návraty bolí víc než pád

na rukou krev a v zádech chlad

Nečekej až tě potká sen

když něco chceš tak si to vem

říkáš a v ruce svíráš bič

tělo je brána duše klíč

Až zběsilostí emocí

prokřičíme se půlnocí

až rezignací spoutaní

promlčíme se svítáním

Přísaháš klidně na život

a neznáš jeho tajný kód

psí oči – slepé doufání

hadí klid hrůzu nahání

půlnoc ti tělo rozsvítí

když sypeš střepy do kvítí

Propast se dávno propadla

a střepy z tvého zrcadla

hluboko v srdci nosívám

máš na tisíce ostrých hran

možná i já jsem kdysi chtěl

překročit říši zrcadel

návraty z říše odlesků

mám v sobě – pláču bez stesku

milionem těch dávných let

vrací se naše duše zpět

brání ti dávné prokletí

otevřít bránu staletí

kam vedou cesty ponuré

daruj mi ten svůj amulet

 v němž září oko ještěří

jedině pak snad uvěřím

Briliant v řece matných tváří

a tvoje tělo na oltáři

nedá mi zapomenout víc

ač klenotů znám na tisíc

ty černá ovce zbloudilá

když tančíš touhou opilá

pozvedáš číši a v ní jed

už zvony bijí naposled

Návraty bolí  víc než pád

na rukou krev a v zádech chlad

Netoužím letět do ráje

už vím že cesta rovná je

už vím že peklo pochopí

co na zemi jsem natropil

Možná že příště - naposled

uniknem tíze našich běd

možná že spolu

každý zvlášť

pohřbíme stvůru jménem Zášť

Rituál staletí

rituál krve

zemřít smíš naposled

žít napoprvé

Své viny neseme si s sebou

Kat co ti hlavu sťal

jde dlouhou cestu s tebou

svou duši za tvou dal

Kde černá růže uvadla

tam kapka krve dopadla

poslední výkřik – tajné přání

jen extáze a odevzdání  . . .