Co je vlastně láska...

Láska je z nějakého důvodu hloupá a bezmocná…. Proč nemůže existovat inteligentní láska?

Ta, která nebodá a nezraňuje. Ta, která ve vás navzdory času neuchovává naděje. Ta, která ví, že v některých případech se věci neoplácí. Ta, která pohladí bez sebemenšího doteku ruky…

            Nastavuje vám prázdnou dlaň a přesto je v ní tolik ukryto. Sebemenší gesto vyčaruje  hřejivý pocit, jenž prochází skrze tělo a cestu zakončí v konečcích prstů. V tu chvíli vás šimrá štěstí a vy se usmíváte, protože musíte. Chvějete se, i když navenek nikdo nic nepozná. Tělesná schránka je najednou sopkou, štěstí, které se dere na povrch zas magmatem. A  když už máte pocit, že to déle neustojíte, že vybuchnete, že se přeci něco musí stát….lup…najednou se něco zlomí…a v tu ránu nevíte jestli se smát , anebo plakat. Smát se, protože jste s člověkem, kterého milujete, plakat nad bezmocností, že tu vlastně není s vámi, i když vás dělí jen centimetrová hranice. V tu chvíli opravdu rozum radí, že je lepší nechat věci tak jak jsou. Avšak hlava šílí a nutí vás doufat, snažit se, litovat, radit se, plánovat, strachovat se, nervovat, těšit se i prohrávat…

            Je tak špatné mít rád? Proč se za pomoci lásky zbavujeme své vlastní svobody? Svazujeme rozum provazem a ruce do okovů…za jakým účelem, když i ostatní lidé jsou svobodní a mají právo volby? A to není vše, vždyť jim se děje to samé co nám. Jak bolestné je nesmět se beztrestně dotýkat, prožívat ve dvou a  společně se smát. Proč tak malá hrstka lidí končí skutečně v náruči vysněného vyvoleného? Jaká škoda, že ti, které milujeme, milují ty, které nemohou milovat, protože ti zase milují někoho jiného…a kolotoč se opakuje a co víc, pořád se točí…

            Stejně jako svět. A láska přece hýbe světem. Možná, že ne tolik jako hádky, spory a války- třeba v této době plné zmatků nemá už skoro žádnou moc- ale přesto je tady. Když jsme byli malí, učili nás, že vítězí nad veškerým zlem. Dobře, tak zařídíme, aby zvítězila. Necháme jít osobu našemu srdci nejdražší svojí vlastní cestou. To je důkaz lásky. Osvobodit se ode všech pout a radovat se z jejího štěstí. Zanechat veškeré touhy a představy pouze snům. Uchovat člověka jako krásnou vzpomínku. A jeho duši, tu nádhernou obrazárnu,  která vám nikdy neodhalí své nejvzácnější komnaty, uzamknout hluboko v srdci….Smířit se se vším a zejména sami se sebou…víc jste udělat nemohli, a přec přání je veliké…