vždy takhle po půlnoci

Avíza skutečně nejdou. Teczko, nemluvila jsem o básni, to já jsem pesimistická. Trochu jsem poznala, že tvá báseň je způsob, jak se vypořádat s tím, že okola je tma (ticho, chlad, Nikdo) a ta tma je vždy osamělá. Totiž, osamělost je taky jedním z důvodů, proč se píše. Alespoň si to myslím. Jenže: jako terapie (jako upřímné vylíčení) mi to přišlo a přijde zbytečně zauzlené do takových patvarů jako - vsýpám duši a nebo do klišovitých spojení - odrazu svých očí (a tím nechci říct, že to spojení o ničem nevypovídá), ale že ačkoli jsi chtěla tím ozvláštnit básni a dodat jí originálnost, tak tím ji naopak ztratila a je trochu zhyzděná. A jako báseň je na půli cesty. Nechci tě urážet a nebo zesměšňovat, naopak, přála bych ti, abys to třeba někdy viděla a nebo se dostala ještě dál. Abys mě utřela. Ono říkat - je to terapie nebo: bylo mi ouzko a smutno, to je sice hezké, může to dotvářet atmosféru, dopovídat její krajinu, ale určitě by to nemělo omlouvat nebo obhajovat, ... Smutek druhých mi ještě nikdy nepomohl, teczko, ale mohl mě ovlivnit, mohl mě podržet, ukázat, že je někdo citlivý, že slova umí používat tak, aby vystihl, co cítí. Ale někdo to bohužel neumí. Třeba by stačilo pohladit. Neříkám, že bys patřila do skupiny, kteří to neumí, spíš...že máš navíc. (nedívala jsem se do tvého profilu, tak nevím, jestli se tu nezesměšňuju, jestli si tu netropí nějaký alter vtípky...) Ono hraní si na poezii někdy škodí, ale to ukáže čas. Možná. Hodně zdaru. (kdybys náhodou reaovala, dej mi vědět)

no a také, ona není pesimistická, rozhodně ne. jen v noci jsem jiný člověk než ten, co se ráno probouzí, noc, samota, klid mě mění... no, tj jedno.

ptám se, proč ne...?! je to moje terapie, a možná nepománá jiným, ale mě ano...

vsýpám duši do odrazu svých očí a skáču po kanálu, jestli na mě něco nevykoukne nechci být náročná nebo pesimistická, ale proč takhle, proč?

právě jsem četla něco o zrcadlech a odrazech a líbilo se mi to tohle taky není k zahození myslim:)*