Jak jsem spasil svět (6)

O dvě hodiny později jsem vyšel na ulici s pěknou opičkou. Usmyslel jsem si, že musím zjistit, co za to může. Proč se to má stát zrovna teď, kdy to s lidmi vypadá tak dobře, kdy k sobě konečně nalézají cestu, učí se vzájemnému porozumění, kdy není nic zvláštního, když v jedné ulici bydlí vedle sebe křesťan, žid a muslim, kdy Čech s Němcem držíce se kolem ramen svorně nasávají v putyce plzeňské a pějí si k tomu: „…trink nicht so viel Kafé…“, v době smíšených manželství, mezinárodních dobročinných akcí. Prostě mi to nešlo do hlavy. Bylo třeba to takříkajíc objektivně vyšetřit. Mechal se vypotácel ze dveří a bez varování začal zvracet na chodník přímo před hospodou. „To je zvěrstvo, takhle se ožrat ještě za světla,“ huhlal mezi návaly vodky a krve, deroucí se mu z uslintaných úst. „Potřeboval bych malou službičku,“ řekl jsem a poodstoupil, neboť hrozilo, že budu potřísněn. „Nic po mně nechtěj,“ prohlásil. „Jsem vyřízenej, jdu to někam vyspat.“ Nato se otočil a drže se za pupek se odbelhal pryč, zřejmě do parku. Zůstala po něm jenom kaluž smradlavé krve. Nezbylo mi, než si pomoci sám. Musel jsem do Pekla, abych zjistil, kde bydlí ta vzteklá ženská v baseballové čapce. Doufal jsem, že ona mi dá rozřešení. U ní to přece všechno začalo. Větší chaos jsem neviděl. Jakmile jsem sestoupil dolů, první, co bylo, že jsem se srazil s nějakým zaběhlým hříšníkem. Holý zadek měl ještě pořád rudý od rozpáleného oleje nebo snad magmatu, ale v rukou už držel Satanův pověstný bič a inzultoval jím vyděšené čerty jako stádo skotu. Najednou jsem ho poznal. Byl to Hitler. Poskakoval sem a tam, knírek se mu natřásal v rytmu nějakého německého pochodu a zatímco šlehal bičem kolem sebe napravo a nalevo, vyřvával: „Du bist Jude von die Hölle! Raus! Alle sind Juden, weil haben die Hörner! Raus! Du bist auch Jude und du auch! Marsch! Raus, du schmutzig Schweine! Alle schnell in den Gas!“ Schoval jsem se za jedním plesnivým rohem. Byl tam jeden výjimečně zbitý čert, a toho jsem se zeptal, co se stalo. „Nic tady nefunguje,“ stěžoval si skrze vymlácené zuby. „Černý duše si volně pobíhaj po celým pekle a dělaj potíže. Některý jsme pochytali, ale tenhle parchant je horší než starej. Nikdo se k němu nedokáže ani přiblížit.“ Hitler si udýchaně odplivl, prudce vztyčil pravici a zahailoval. „Heil Hitler! Himmler, Goebbels, Göring, wo ihr seid, ihr feige Hunde! Zu den Fuß!“ Nato začal čerty zpracovávat znovu. Tvrdě a bez lítosti je masíroval hlava nehlava, Satanův bič svištěl zatuchlým, pekelným vzduchem a chudáci pekelníci jen zmateně pobíhali sem a tam. „Kde je starej?“ „Jak to mám ksakru vědět!“ rozkřikl se deprimovaný čert. „Nejspíš se taky někam schoval.“ Zahlédl jsem známé prolnutí prostoru za úřadující postavičkou a na scénu efektně vstoupil Necos. Rozkročil se, doširoka rozepjal své medvědí tlapy a zařval tak, až to Hitlerovi ulízlo patku. „Gehst du zu die Wände, schmutzig Affe!“ zavřeštěl Adolf a fláknul vyjeveného Necose devítitisíciocasou kočkou přes tlamu. Necos bolestivě zakňoural a utekl. „Tak tady nebudu,“ řekl jsem. „Tohle je pekelný nepořádek!“ Podběhl jsem šílejícího šílence a zahnul za další roh. Na místě jsem se zarazil. Přímo naproti mně stál Napoleon Bonaparte a šikoval novou armádu. Tisíce duší se řadilo do útočných formací a chystalo si zbraně. „Až se dostaneme ven,“ sliboval jim mrtvý vojevůdce s rukou zastrčenou v kalhotách, neboť kabátec jakožto součást trestu neměl, „z vás ze všech udělám generály.“ Vojáci se poslušně rovnali a spokojeně mručeli. Těšili se na frčky. „Mondié!“ vyhrkl náhle, jako by si na něco vzpomněl. „Ale nejprve mi najděte toho britského psa Nelsona! A také ty ukňučené špinavce Ludvíka osmnáctého a vévodu z Wellingtonu! Někde tady budou. A až je najdete, dolámejte jim ty jejich spanilé ručky a nožky až budou vřískat jako ta nymfomanka Josephine de Beauharnais!“ Několik nejvěrnějších se rozeběhlo do útrob Pekelných, aby tam dle rozkazu vyhledalo Bonapartovi nenáviděné nepřátele. Pokusil jsem se nepozorovaně proplížit, ale vnímavému Napoleonovi jsem neunikl. „Kam jdeš, vojáku?“ křikl za mnou. „Já jsem čert!“ „Tak kam jdeš, čerte?“ „Tam,“ ukázal jsem dopředu. „A vy byste měli jít tam,“ ukázal jsem dozadu. „Je tam jeden takový německý magor. Huláká na celé Peklo, že Marie Luisa byla štětka, a že všichni Francouzi jsou smradlaví žabožrouti.“ „Já jsem Korsičan.“ „A Korsičani že jsou prašiví žabožroutští čokli.“ Napoleon nejprve zbrunátněl, potom vážně přikývl a poslal na Hitlera několik svých lidí. „Za toto varování ti My, Napoleon Bonaparte první, dáváme milost. Jdi, kam je tobě libo.“ Raději jsem to nekomentoval a šel jsem. V jedné odbočce jsem uviděl zamilovaně vrkat Gottwalda a Lenina. Seděli vedle sebe na velikém plochém kameni a drže se za ruce si zaláskovaně hleděli do očí. Jo, jo, stará láska nerezaví. Tihle se hledali až se našli. O kousek dál se kníže Boleslav I. řečený Ukrutný cvičil v šermu na dřevěné figuríně znázorňující jeho bratra. Nikdy nezapomněl na ono ráno 28. září roku 935 v Boleslavi, kdy tak zbabral útok na Václava. Bil do tuhé figury s vražednou nenávistí a přitom namáhavě vykřikoval: „Takhle bych tě byl bacil! A tak! A takhle, ty milovníče Sasů!“ Konečně jsem se dostal až do Satanova kutlochu. Vstoupil jsem a hned se vrhnul ke kartotéce KGB (Kartotečnyj Genium aj Blbum). Ta si mě se zájmem prohlížela. Byla stárá ale vůbec ne hloupá. Pamatovala si skoro všecko, tedy měla-li svůj den. „Žlutá otřískaná dodávka, červená baseballová čepice a ženské pohlaví,“ řekl jsem a kartotéka na mě vychrlila asi půl milionu jmen. Zúžil jsem výběr na Prahu a dostal jsem jména tři. Už jsem se chystal k odchodu, když jsem zahlédl, jak se někdo schovává pod stolem. Sehnul jsem se a…

---