Hedvika

úryvek z románu, který nikdy neexistoval a který existovat nebude.

... Hedvika se podívala k oknu a se slzou v oku vzpomněla na Alfonze. "Ten sprosťák!", blesklo jí hlavou. Přistoupila blíže a snažila se skrz námrazu vyhlédnout na ulici. Venku padal studenej sníh a nebe bylo šedivý. Dýchla na sklo. Vzduchem se rozlila vůně laciného ginu. Otevřela tedy okno a do tváře jí zaštípal mrazivý vítr – "mám to skončit?", napadlo ji. Chvíli váhala a pak se rozhodla, že nikoliv. Navíc dole na chodníku byla slušná závěj a ona by nerada umírala na bílém sněhu. Zlehka tedy zavřela okno a pohlédla zpět do potemnělé místnosti, která jí v tom okamžiku připadala smutná a opuštěná, stejně jako ona sama. V duchu počítala vteřiny a doufala, že je jednou sečte všechny. Čas se jí zdal v tomto okamžiku jen jakousi nic neříkající veličinou, která se zvolna mění a to Hedviku dopalovala. Vzteky shodila ze stolu poloprázdnou láhev ginu a rozbrečela se. Láhev však na zem nedopadla. Něco nebo někdo jí nedovolil dopadnout na podlahu a rozbít se. Hedvika se zarazila a jak zařezaná pozorovala, jak láhev visí ve vzduchu vedle stolu. Neodvažovala se ani pohnout. Láhev se však za několik sekund dala do pohybu a s mohutnym třeskotem se rozsekala o podlahu. Hedvika vykřikla a v šoku pozorovala vylévající se gin, který pomalu a jistě putoval po podlaze směrem ke koberci. Tu se ale v hedviččině hlavě zrodil úžasnej plán - koupí si dřevěnou ruku! Měla známého v jednom renomovaném značkovem vetešnictví a ten jí ji určitě sežene. Tak se i stalo. Zhruba za dva týdny přišla Hedvika domů s velkým balíkem. Jala se jej nedočkavě vybalovat a po chvíli na ní vykoukla nádherná dubová ruka. "Je tak krásná", vzdychla Hedvika. Ještě nekolik okamžiků se kochala pohledem a po té se odvážila podat jí svou ruku. A tak se stalo, že si v jednom malém žižkovském bytě potřásala Hedvika s dubovou rukou a byla šťastná...

---