Minuta s...Vojtěchem z Hladolet

Reportér: Dobrý večer, pane Vojtěchu. Při letošním rozdělování státních vyznamenání jste obdržel od prezidenta republiky Řád Bílého lva jako náš nejdéle strašící duch. Můžu se Vás zeptat, kdy jste zemřel?

Duch:  Ale jistě. Bylo to za panování Jeho Milosti knížete českého a moravského, Břetislava I., přesněji na den sv. Jiří (24.4) léta Páně 1036.

R: 967 let, to už je požehnaný věk. A proč tady vlastně strašíte? Pověsti říkají, že duchové strašením pykají za své zlé skutky, které napáchali za života.

D: I kdež, sešel jsem smrtí násilnou. Moje vlastní žena, Bohumila, shodila mě na lovu i s koněm do propasti na radu milence, mého proradného lovčího Zbyška. Později se na to přišlo a oby byli po zásluze potrestáni. (Pozn. red.: Bohumila z Račic a Hladolet byla příbuznými souzena za cizoložství a vraždu, popravili ji stětím L.P. 1037; Zbyšek Brtný byl obviněn z téhož, lámán v kole a rozčtvrcen.)

R: Obýváte hrad Hladolet už tak dlouho. Myslíte, že se lidé za těch tisíc let hodně změnili?

D: Určitě, ze své pozice ducha to dobře pozoruji. Když jsem začínal, byla doba tvrdá a lidé taky. Přesto si ale našli čas na to vyprávět příběhy, z nichž doteď čerpají. Taky proto byli řádně pověrčiví a po setmění se báli i jen vystrčit nos z chalupy. Například, svoji sestřenici Justýnu jsem vystrašil tak, až z toho měla smrt. A to jen náhlým zachrastěním řetězy, představte si to! Myslela, že si pro ni jde ďábel. (Pozn.red.: Justýna z Klobouk zemřela L.P.1039 na infarkt.) A to byl teprve začátek. No jo, středověk, zlatý časy. Zato teď, škoda mluvit!

R: Moderní doba asi přízrakům ze záhrobí příliš nepřeje.

D: Slabá slova, pane redaktore! Lidé jsou teď moc realističtí. To dělá ta jejich věda. Čert ji nám nadpřirozeným bytostem byl dlužen. Čímž se ho ovšem nechci nijak dotknout. Onehdy tu byli nějací inspektoři, prý jestli intenzita strašení nepřesahuje dané normy! Na všechno mají tabulky. Už by bylo na čase, aby mě někdo konečně po tolika útrapách vysvobodil.

R: A jak by takové vysvobození mělo vypadat?

D: Kdybych vám to řekl, tak už by to nebylo to pravé vysvobození a já bych tu musel strašit navěky. Ale teď už mě, prosím, omluvte, odbíjí půlnoc a v podhradí se ubytovali nějací němečtí turisté. To víte, obchod je obchod. Lidé už si platí i za to být strašeni.

R: Děkuji za rozhovor a přeji velmi vyděšené oběti.