Rozhovor

 

 

 

 

Spisovatel: Já děkuji za pozvání. Jsem rád, že jste projevili zájem o mojí osobu, i když v posledních letech jsem se odchýlil od žánrového zaměření vašeho časopisu.

 

 

 

Reportér: Právě proto jsem Vás pozval pane spisovatel. Dá se říci, že Vaše ranná tvorba se stala stěžejními díly takzvaného „zeleného básníctví.“ Dokonce se dá říct, že  mezi vysmátou inteligencí dosáhla vaše osoba kultovního postavení. Čím to tedy je, že v posledních létech jste se rozhodl pro zachycování  tragických osudů ještě tragičtějších hrdinů. Jistě to není z komerčních důvodu.

 

 

 

Spisovatel: Máte pravdu, psát depresivní příběhy tragédů se opravdu nevyplácí…

 

 

 

Reportér: Proč jste se odchýlil od své původní tvorby a rozhodl se pro monotonií depresivní agonii vašich děl. Copak ve vás vyhasla spirituální síla přírodní inspirace?

 

 

 

Spisovatel: Ne, tvůrčí inspirace zeleného listu je opravdu bezbřehá. Časopis Šťastný a vysmátý je toho koneckonců důkazem. Já sám jsem se však při procházkách po Transcesdentnich Hyperhaluzoidních Cestách zašel příliš daleko.

 

 

 

Reportech: Dosáhl jste tedy osvícení? Stala se z vás metafyzická bytost sídlící v zemi Zeleného kruhu, jak naznačují zkazky extrémních stoupenců vysmátého kultu.

 

 

 

Spisovatel: Nic tak zásadního. Pouze jsem se dostal do spojení s těmito bytostmi. Mimochodem vypadají stejně jako dredaři, kteří se neustale pohupují v rytmu reggae. Tyto bytosti mi pak prozradili můj osud, můj tragických osud.

 

 

 

Reportér: A můžete nám tedy prozradil svůj tragický osud.

 

 

 

Spisovatel: Bohužel při této osudové cestě jsem zklamal i jako autor, zapomněl jsem.

 

 

 

Reportér: Neuvěřitelné tak zkušený harcovník…

 

 

 

Spisovatel: Zapomněl… Proto píšu to, co píšu, snažím se zachytit svůj osud. Víte, člověk se může k osudu postavit ….

 

 

 

Reportér: …promiňte dáme si chvilinku pauzu,  jde na mě blbá nálada.

 

 

 

 

 

 

Reportér: pffffůůůůů….Můžete pokračovat.

 

 

 

Spisovatel: Člověk se může k osudu postavit různě. Odvážní s ním bojují až do úplného konce. Fatalisti za ním jdou a berou ho jako nevyhnutelné zlo, či spíš z jejich pohledu dobro. Hlupáci ho ignorují a říkají si, to se mi přece nemůže stát. Křiváci před ním kličkují jako králici a stáhnou tím ke dnu i pár lidi kolem sebe.

 

 

 

Reportér: Můžete čtenářům prozradit, do které kategorie se řadíte vy.

 

 

 

Spisovatel: Do žádné. Já jsem se osudu postavil tak, že ho sepíšu. Chci sepsat svůj životní příběh. Samozřejmě, že při tom používám alegorií a jinotajů. Bojuji tak s větrnými mlýny, protože každá sepsaná tragedie je v podstatě můj výmysl a je minimální šance, že by se mi mohl stát. Tím se můj život stává ještě nesnesitelným. Schoval jsem se za psaní tragických osudů, aby se mi žádný z nich nestal. Je to tak pane redaktor, jsem strašpytel. Pštros strkající hlavu do flakónu s inkoustem.

Reportér: Děkuji za rozhovor.

Spisovatel: Není zač.

---