SVĚT ZA ZDÍ-20

Bojovníci dovedli koně do velkého skalního otvoru, za nímž se nacházelo velké množství balvanů a temná chodba vedoucí do nitra Ďáblovy hory.

„Deset mužů půjde se mnou. Vostatní tady zůstanou. Zpoza těhlech kamenů je ideální výhled na ten most a také se dají účinně střílet šípy,“ řekl Asim a zapálil pochodeň.

„Jakmile se na druhý straně toho jezera vobjevěj Navarové, tak jsme ztracení,“ mínil Imar.

„Pokud se tak stane a my budeme mít tu truhlu s tím démonem, tak to bude jistá výhoda.“

„Ty na nás vlítnout přes to přemostění a nebudou se vohlížet na ztráty. Ten navarskej král bude určitě vědět tu magickou formulku, jak se ta truhla votevírá. My jí neznáme,“ řekl Isam.

„To však von neví. Ale teď neztrácejme čas! Ještě je šance, že votadituť vodjedeme dřív, než se sem dostanou Navarové.“

  Zanedlouho muži se zapálenými pochodněmi vstoupili do chodby, přičemž těsně nad nimi poletoval dravec Oro.

„Musíme se pořádně dívat na stěny i na zem. Určitě tady bude ještě nějaká past,“ mínil Asim, který obezřetně šel v čele. Po několika minutách došli k místu, kde byla chodba širší, a v mihotavém světle pochodní spatřili velké dlaždice.

„Stát!“ řekl Asim a poklekl u první dlaždičky. Upřeně se na ni díval, zatímco Imar přiložil pochodeň nejdříve k jedné zdi a pak ke druhé.

„Nic podezřelýho nevidím,“ zkonstatoval po chvíli Imar.

„To ještě neznamená, že tady není nějaká past,“ pronesl Asim a uchopil do ruky jeden větší kámen. Ten vzápětí prudce mrštil na dlaždičky. Sotva dopadl, tak se dlaždice ve vteřině rozpůlily a každá jejich strana zajela do zdi, přičemž prudce vyšlehly několik metrů vysoko plameny. Muži vyděšeně uskočili, zakryli si oči a současně pocítili strašlivý žár. Rychle proto utekli o pár metrů nazpátek, ale šlehající plameny po chvíli zmizely a dlaždičky se zase spojily.

„Bože, to byly plameny pekla! Dál se nedostaneme, lítat neumíme,“ zkonstatoval Imar.

„Jsme v Ďáblově hoře. Tady s plamenama musíme počítat,“ řekl Asim a pomalými kroky došel k první dlaždici. Přitom se rozkřičel dravec Oro, který poletoval u stropu chodby.

„Zvedněte všichni pochodně co nejvíce nad sebe!“ pronesl Asim a pozorně se zadíval vzhůru.

„Už vím, co nám naznačuje! Podívejte se na ten skalní výstupek! Když se nám podaří na něj zavěsit smyčku provazu, tak se všichni postupně zhoupneme! Nejrychlejší muž ať doběhne zpátky pro provaz!“ vyhrkl Asim a jeden z vojáků se hned chodbou rozeběhl.

„Tak to je úžasnej nápad!“ řekl Imar.

„To tedy je. Nebýt Ora, tak se dál asi nedostaneme!“

 Když se voják vrátil s provazem, tak na něm hned Asim udělal smyčku, načež se rozmáchl. Smyčku provazu se mu podařilo zachytit za skalní výstupek a poté uchopil pochodeň do levé ruky a pravou se pevně chytl provazu. Pak se rozeběhl a vzápětí se mihl nad dlaždicemi, načež zdárně dopadl na zem za nimi.

„Funguje to! Tak teď postupně všichni!“ zvolal a ostatní muži se stejným způsobem dostali k němu.

„Jeden tady zůstane, kdyby ti u vchodu prchali před Navary,“ řekl poté Asim a vykročil chodbou následován ostatními.

KONEC DVACÁTÉ ČÁSTI