Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDům
Výběr: Winter, pozorovatel
23. 01. 2007
8
8
3126
Autor
Kotoslav Zdymadlo
Co bych asi tak prologoval - jak by napsal redaktor SENIOR - ono je to celé jakoby neumětelské a celkově jakoby blbé. No a je to taková jakoby alegorie. Tak jestli se vám to nebude líbit, tak mi můžete jakoby vlést na záda.
I. Legenda o Domě
Konečně jsem se odhodlal a postavil si Dům. Je to můj vlastní Dům. Doposud jsem nikde na světě neměl žádné místo, o kterém bych mohl něco takového říct. Ani kousíček vlastního prostoru. Všechno bylo cizí. Něčí. Možná mě nevyháněli, ale mohli, protože to nebylo moje.
Ze začátku jsem nevěděl, jak bude velký. Ani teď to ještě nevím. Neustále přistavuji nové části, různé alkovny a menší dostavby. Dokonce přemýšlím o tom, že začnu se stavbou nového patra, ale to budu muset přeci jen nechat na později. Teď na to ještě nemám dostatek sil. Ještě jsem se úplně nezabydlel. Doposud jsem plně nedocenil prostý fakt, že Dům je jen můj. Původně jsem dokonce pomýšlel, že si vytvořím i zahradu – vlastní zahradu, jen si představte, co by to bylo: trávník a stromy; možná malé přírodní jezírko zpevněné kameny, aby se nesesouvala půda; na záhonech bych pěstoval rajčata, jahody a rybíz a okolo domu netřesky. Ale zahradu raději ne. Někdo by pak na ni mohl vniknout, přelézt plot – žádný plot není dostatečně vysoký – a já bych pak neměl šanci zahradu ubránit. Mohl bych ho sice pozorovat z okna horního patra a plivat na něj, ale není jisté, že bych se zaručeně trefil, a on by byl na mé zahradě a mohl by se mi smát.
Když jsem začal kopat sklepení – neboť každý dům musí mít nutně sklep – lidé chodili každý den okolo a nahlíželi přes výstražné drátěné pletivo, aby viděli Mě, nořícího se do hlubin země. Pravidelným pohybem jsem odkopával a vyhazoval obrovské kusy zeminy a hromady kolem mě se den co den vršily. Lidé byli na Mě zvědaví, na toho člověka, co se sám rozhodl, že si postaví Dům a teď si pod Něj staví takový mohutný sklep.
Byl jsem téměř nahý, neboť tehdy nastala nesnesitelná vedra a znoj mi neustále pokrýval celý povrch těla, na kterém se pak vrstvil prach země. Někdy se shromáždily celé davy a ukazovaly si na Mě. V té chvíli jsem se často pozastavil v práci a odháněl je: „Běžte pryč, Dům ještě není hotový. Kopu teprve sklep. Až budu mít svůj Dům, můžete přijít a prohlédnout si jednotlivé místnosti, rád vám je ukážu.“ Ale oni to nechápali. Někteří vůbec nerozuměli a nevěřícně kroutili hlavami. Někteří pak dostali strach, když viděli, jak obrovské bude mít Dům sklepení a plni nervózních myšlenek se rychlým krokem vzdalovali.
Potáhl jsem drátěné pletivo neprůhlednou plachtovinou a natáhl až do výšky dvou metrů a celou vypnul mezi dvanáct rozestavěných kůlů do pravidelného obrazce, aby lidé nemohli vidět, jak stavím Dům. Přesto se stávalo, že se v plachtě trhaly díry a mnozí jimi protahovali ruce, aby dosáhli na to, co je za plotem, zjistili, jak pokračuje moje práce, nebo jimi jen koukali do prázdna a jejich vypoulené oči sledovaly skrytý prostor. Někteří si dokonce přinesli žebřík, aby mě mohli pozorovat při práci.
Jedenkrát, během strašlivé bouře, se celá plachtovina zhroutila k zemi a veškerý dav se seběhl, aby Mě spatřil - nahého, jak stojím v kalu naplavené zeminy a čekám až opadne voda, mokrý a šílený myšlenkou na Dům. Nikdo z nich se tehdy neodvážil překročit hranici plotu, tak velký měli strach z mého Domu, který měl teprve stát.
Stavba samotného Domu se uskutečnila až o mnoho let později, neboť práce na sklepení se nezměrně protáhla. Lidé postupně zapomněli a během stavby samotného domu zájem najednou jakoby opadl. Odstranil jsem tedy ochrannou celtu, ale žádné velké hloučky se neobjevovaly. Nebyly již slyšet výkřiky plné hrůzy a nadšení. Jen málokdy se našel někdo, kdo se na chvíli zastavil a pohlédl na můj Dům. Nikdo Mu však už nevěnoval tak velkou pozornost. Mezi lidmi se začaly obecně rozšiřovat názory, že Dům není zase tak strašný, jak se čekalo. Říkal jsem jim, že to ještě zdaleka není konec, že ještě vůbec nemohli můj Dům pochopit. Dříve mi můj Dům záviděli, pak si mysleli, že je stejný jako ostatní.
II. Já
Teď tedy mám svůj Dům. Ve dne Jej nikdy neopouštím, jen když je to naprosto nezbytně nutné. Měli pravdu, není zase tak velký a strašný, jak jsem původně čekal. Teď už to dokážu uznat. Ale vím – jsem si zcela jist - že v žádném případě není obyčejný. Je jiný. Nikdo nedokáže určit proč, ani Já. Často o tom přemýšlím a sním o Něm. Mé sny o domě jsou naprosto živé. Dokonce se někdy probudím a nevím, zda jsem právě neusnul, jelikož mi okolní prostředí připadá oproti snu náhle rozmazané, neurčité a nejasné. Ležím na posteli a mé myšlenky putují samy po Domě. Otevírají jednotlivé místnosti a zkoumají je. Některé z místností nemohu ve snu otevřít ani si vzpomenout na jejich obsah. Potom ráno, plný rozechvění, hledám ony místnosti, pokoje a komůrky a nemohu je doopravdy nalézt. Někdy je objevím, když je nehledám, ale nemám k nim správný klíč, neboť některé pokoje zamykám a některé ne. Možná, že některé pokoje zamyká sám Dům a klíče někam ukrývá. V Domě jsou prostory, do kterých jsem ještě nikdy nevkročil. Nevedou do nich žádná okna a pokud ano, jsou na nich těžké červené závěsy. Někdy tyto místnosti z Domu na čas zmizí, někdy zmizí úplně a sám nikdy nevím, zda se ještě nečekaně neobjeví.
Za nocí občas vycházím potajmu z Domu, skrytý do tmavého pláště tmy a pozoruji Jej. Samotnému se mi zdá jaksi neuvěřitelný. Má naprosto pravidelné proporce, ale jako by v jeho logické souměrnosti bylo něco bizarního, co proniká prostorem skrze zdi, aniž by to ovlivnilo jejich rovinnost. Svou nejvlastnější podstatou Dům sám deformuje vlastní rozměry. Snažím se proniknout do Jeho paradigmat. Vpít se do Jeho zdí a proplouvat skrze stěny mezi místnostmi, neboť některé zdi jsou v jistou dobu téměř propustné.
Vím, že Dům má dva vchody – přední a zadní. Zadní vchod je zcela identický s předním. Dokonce i exteriér je na vlas stejný u obou vchodů – stejné cestičky od stejného schodu lemované stejnými keři a stromky (mám u dveří akáty a břízky). Jestliže dobře neznáte můj Dům, může se vám klidně stát, že vstoupíte předním a ven omylem vyjdete zadním vchodem a aniž by jste si toho všimli, že jdete vlastně jinou cestou, zdánlivě zamíříte chůzi vaším obvyklým směrem. Jdete třeba domů a vůbec si nevšimnete, že je to jiný domov – ne ten váš, a že jsou v něm jiní lidé, kteří jsou jen zcela podobní těm, které znáte. Takto pak žijete celý zbytek života v úplně jiném identickém světě, aniž by jste si všimli něčeho podezřelého. Vaše rodina a známí po vás marně pátrají a rozvěšují všude vaše jméno a fotografii. Nikdy vás už nenajdou. Občas vám snad bude připadat, že je některá cesta trochu delší, že mají některé předměty jiné odstíny barev, že se lidé kolem vás chovají trochu jinak - dělají nečekaná gesta a odkazují se na určité události, na které si nemůžete vzpomenout, nebo máte pocit, že jsou některá místa pro vás zcela nová, že jste tu ještě nikdy nebyli, přesto, že jsou kolem vás už takovou dobu. Občas budete mít pocit, že čas běží jakoby rychleji. Minutová ručička se stále zrychluje a vy cítíte, že úkoly vám zaplňují více času než dříve. Lidé vám snad budou říkat, že asi pomalu stárnete, nebo že jste přepracován a že si už přesně nevzpomínáte. Bude to tím, že ten druhý svět není zcela identický. V okamžiku, kdy do něj vstoupíte, se jeho časová osa začne pomalu odpoutávat od vaší původní, ve které už nejste a s uplynulými léty se objeví drobné chyby nebo nesrovnalosti. To, že v jednom světě jste a ve druhém ne, způsobí jejich postupný rozvrat. Koneckonců ten druhý svět je vlastně jen iluzorní, neboť si ho vymyslí Dům sám. Je pošetilé si myslet, že ve skutečnosti někdy vyváznete z Domu, neboť ve chvíli, kdy do něj vstoupíte, stáváte se jeho nedílnou součástí – stáváte se majetkem Domu. Kromě toho - přední vchod se naprosto kdykoliv může stát vchodem zadním a naopak. Vlastně lze říci, že přední a zadní vchod jsou na stejném místě, ale zda vstupujete předním nebo vystupujete jiným, záleží zcela na Domě. Oba vchody lze od sebe poznat podle jistých neklamných indicií – např. iluzornost zadního vchodu dokáže vyvolat přesvědčivý obraz pro váš rozum a smysly, ale nemůže vás oklamat zcela, jestliže opravdu nechcete.
Já se naštěstí orientuji po domě zcela neomylně a dokážu od sebe oba vchody zcela bezpečně rozeznat.
Často myslím na to, jaké to je pro cizího člověka, pozorovat můj Dům. Představuji si, jak upřeně sleduje mohutné okované neprostupné vchodové dveře, jak sklouzává pohledem po vnějších stěnách a nakonec vždy zachytí horní okno, umístěné v arkýři nad příkrou cihlovou stěnou a pocítí zvláštní slabou závrať. Veškeré pohledy na Dům směřují k tomuto oknu – Dům sám k němu směřuje svou vůlí. Dlouhá záclona za oknem se při delším pozorování sama jemně zavlní. Je to okno do jedné z těch místností, do kterých jsem sám ještě nikdy nevstoupil. Tato místnost nemizí, vím, že je tam stále. Vycházím za nocí a dlouze do ní nahlížím oknem, až potom sám dostanu strach a běžím zase rychle zpět do vnitřních prostor Domu. Zamknu dveře a opájím se slastným pocitem, ze svého dokonalého bezpečí. Slastná závrať se mě pak drží až do rána. Tisknu se za břicho a svíjím se na posteli radostí bez sebe z bezpečí svého Domu. Dům mě chrání. Zdá se to neuvěřitelné, ale mám pocit, že jsem Domem dokonale prostoupen. Nebo je Dům dokonale prostoupen mnou. Dům jsem Já.
Lidé kolem Něj v noci neradi chodí. Ve dne Jej pak za spěšné chůze kradmě pozorují a pak rychle uhýbají pohledem, jako by si náhle všimli, že jsou pozorováni. Budí v lidech podivnou úctu a lehkou bázeň. Matky okřikují své děti, když je jejich hra zavede blízko k mým stěnám. Já je pozoruji z dolního okna za záclonou. Někdy i odhrnuji záclonu a zdravím je ťukáním na sklo. Mávají na mě a já se usmívám a kývu jim na pozdrav. Oni zdvořile odpoví a zamyšleně odcházejí.
Někdy usednu na zápraží svého Domu a zapálím si starobylou dýmku. Před tím se vždy svátečně upravím a vezmu si svůj nejlepší oblek. Mám jeden hezký oblek, který působí seriózně a zároveň jaksi nedbale elegantně. Občas si vezmu i knihu a celý den v ní listuji. Kolemjdoucí mě nenápadně pozorují, někdy přijdou blíž a ptají se, o čem čtu a nad čím celý den přemýšlím, a já s nimi přátelsky rozprávím a zvu je dál.
III. Dům
Dům má mnoho částí s mnoha místnostmi. Jejich konečný výčet dalece převyšuje rozumné odhady. Je značně členitý, ale přesto úplně souměrný. Jeho celkové vnější rozměry na první pohled neodpovídají velikosti prostor vnitřních. Rozmístění a tvary jednotlivých místností se po důkladném přeměření zdají být odpovídající jeho rozlehlosti, ale přece jen se jakoby zvláštně deformují a vytváří jakousi ilusi, že v místech, kde by měl být zcela jistě velký rohový sál je místnost bez oken, ze které dále vedou další dveře do jiných pokojů. Pozorovatel, přesvědčený o své poloze ve zdánlivém středu stavení, udiveně zjišťuje na základě pohledu z okna, že se nachází na samém okraji západní části apod.
Rovněž výška pokojů je různá. Mezi přízemím a prvním patrem je situován zvláštní mezzanin, jehož hranice se rovnoběžně sbíhají a vytváří velkou klínovitou místnost, ze které v její nejužší části ústí stropní průchody s těžkým tmavým příklopem do jiných místností, které ovšem neleží, jak by se dalo předpokládat, v úrovni patra, ale jedna se rozkládá nad ním, v úrovni půdy, která do ní z jedné strany částečně zasahuje, a druhá se naopak postupně svažuje až na úroveň suterénu. Takových architektonických hříček lze v prostorách Domu nalézt nezměrné množství.
Horní a dolní chodba jsou umístěny přesně nad sebou, ale jedna má téměř dvojnásobnou délku co druhá. V místě, kde se nachází vchod do rozsáhlého sklepení, je v horní chodbě umístěn vchod na půdu, která je nezvykle prázdná a pustá, až na opuštěné vosí hnízdo, vysící na jednom z trámů.
Většina místností působí dosti upraveně a zabydleně, ale po delší zde strávené době se jejich tvář podivuhodně mění na nesourodé a stísňující prostory, vyvolávající klaustrofobii nebo alespoň lehkou závrať. Jejich charakter je zvláštně provisorní a eklektický.
Jednou ze zvláštností Domu je prostorový klam jeho nekonečnosti. Místnosti jsou umístěny za sebou a nad sebou v nepatrných pootočeních, jenž jsou těžko okem postřehnutelné. Při postupném procházení místnostmi stále rovnoběžným směrem (většina místností je rovnoběžně průchozí) se návštěvník dostává do stále nových prostor, přičemž neustále mění směr chůze. Po několikahodinovém bloudění, kdy si myslí, že jde stále rovně, se dostává do horních pater, odkud se propadlovým průchodem dostává do sklepení, do jedné z předchozích místností, nebo do úplně nového pokoje, kde jsou dveře umístěné v podlaze místo ve stěnách a vše je v něm pootočené o 90 stupňů. Tyto dveře pak vedou do těch pokojů, které se objevují a mizí zcela dle zákona pravděpodobnosti, jenž zdánlivě řídí veškeré dění v Domě.
Ti, jenž vstupují hlavními vchodovými dveřmi z pevného dubového dřeva a zpevněné pěti ocelovými svorkami, popatří nejprve na menší vstupní síň. Zde jsou vítáni a různě tázáni. Zde je lze spatřiti bílé stěny s drobným strukturním decórem nahoře a dole černé barvy. Vpravo se pak nachází dvě pohodlná a vkusně potažená křesla s možností nastavení vhodné sedací polohy. Dále je zde střídmě elegantní věšák a lesklé eliptické zrcadlo prostřední velikosti.
Ti, kdož si odloží své svršky, jsou zdvořile pozváni do větší předsíně, z níž lze vejít do místnosti s několikerými dveřmi různých velikostí a rozmanitých výplní a barev. Stropy jsou zde vysoké a stěny oplývají bělostným odstínem s drobným černým decórem. Podlahu pak pokrývá monochromatický koberec teplého odstínu příjemný na dotek. Na stěnách lze zahlédnout několik tapisérií provedených technikou art-protis a kopií výtvarných děl. Zde se vstoupivší podivují a různě dotazují. Je s nimi zdvořile pohovořeno a je jim podán příslušný výklad. Jsou pak lehce okouzleni a příjemně naladěni. Rovněž zde začínají pociťovat přiměřenou zvědavost na další prostory Domu a na majitele.
Ti, kdož procházejí síní, vstupují jedněmi ze tří tvarově shodných dveří do obývacího pokoje, kde jsou usazeni na vkusný a esteticky střízlivý otoman. Je jim servírována kvalitní káva s mlékem a cukrem nebo pravý indický čaj střední kvality - dle okolností. Během přípravy a konzumací nápoje se zde mohou rozhlížet a komunikovat s majitelem přes servírovací okno. Jejich pohled pak spočine na kopiích klasických obrazů, nepravidelně rozvěšených po stěnách. Dále si všímají menší knihovny s ledabyle uspořádanými svazky starších knih rozdílného obsahu a kvality; stropu, jenž je obtížen velikým lustrem červené barvy. Vzduch v místnosti je velmi suchý a těžký, jelikož okna jsou stále zavřená a úplná absence rostlin a domácích zvířat činí pokoj neurčitě melancholickým a stísněným.
Návštěvník si po chvíli všimne drobného černého decóru na zdech, který mohl vidět již dříve, a poté si hlouběji uvědomuje přítomnost nesourodých kusů nábytku, jež dodávají pokoji dojem provizornosti. Návštěvník pak začne pociťovat lehké zneklidnění. Posléze vchází majitel a naservíruje návštěvníkovi nápoj. Ten jej pak s chutí usrkává.
Návštěvník si následně všimne celkové zanedbanosti, kterou předtím nevnímal (zašlé špinavé fleky na parketách, vrstvy prachu na nábytku, nepříjemný zápach dlouho nevětraného pokoje atp.). Podivuje se náhlému pocitu jisté stísněnosti a s podivem pozoruje svůj mírný odpor k Domu i majiteli. Zároveň na něj doléhá jistá asertivní imperativnost celého Domu a jeho sklíčenost a rozčarování nabývá postupně výraznějších kvalit.
Všímá si neurčitě vybledlých a zašlých červených závěsů, které předtím nezpozoroval. Pokoj a celý Dům na něj působí neurčitě surreálným dojmem, jako by se zplošťoval a opět nabýval rozměru. Zpozorní, aby lépe zaslechl zvláštní pískavý zvuk, téměř kvality infrazvuku, těsně nad spodní hranici slyšitelnosti. Nejprve si pomyslí, že mu píská v uších, což uvažuje jako počáteční příznaky migrény, ale zvuk postupně zesiluje a stává se reálnějším a stále hůře snesitelným.
Návštěvník pozoruje majitele, zda rozpoznal příčinu hluku a všimne si, že ten je lehce nervózní a uhýbá pohledem. Mezi pískavé crescendo se náhle mísí bzučivé vosí poletování. Návštěvník přemýšlí o tom, jak se dostala vosa do domu, když jsou všechny dveře a okna uzavřená. Návštěvník upadá do částečné otupělosti a hypnotického snění. Jeho vůle vplouvá do osidel letargie.
Majitel se pokouší opět probudit hovor a vyptává se návštěvníka na nejrůznější záležitosti. Návštěvníka napadne, že na něj celý dům padá a on zůstává naprosto nehybný. Nasazuje neurčitý kovově chladný tón hlasu a zdvořile odpovídá majiteli na všechny jeho otázky. Po chvíli se zdá, že majitel návštěvníka přestává vnímat a útržky jeho myšlenek odplouvají do hlubin Domu.
Náhle sem dolehne neurčitý tupý zvuk z jiného pokoje a návštěvníka napadá, že v Domě je ještě někdo další.
Návštěvník je zván, aby si prohlédl ještě jiné pokoje, ten ovšem projevuje vůli opustit Dům. Majitel se nejistě a rozpačitě usmívá a s nešikovnými gesty doprovází návštěvníka do některé z místností, přičemž se neustále nervózně otáčí po dveřích na chodbě, snad v očekávání, že se některé z nich každou chvíli otevřou.
Při delším pohledu se zdá, jakoby opačný konec chodby uhýbal někam za roh. U prostřed chodby se majitel rázně zastavuje a nejistě ukazuje na jedny z dveří. Návštěvníkův pohled klouže na kliku a na chvíli se mu zdá, jakoby se klika pohnula. Návštěvník se táže, jaké prostory se nachází za dveřmi a je mu stručně povězeno o sklepních prostorách Domu.
Návštěvníkovi začne být na obtíž neuvěřitelně těžký a suchý vzduch v místnosti. Srdce mu začne prudce tlouci a posedne ho myšlenka na to, že musí okamžitě opustit Dům. Rychlým krokem prochází chodbou a sám od sebe otevírá jedny z dveří. Majitel ho zvědavě doprovází až na konec chodby, dávaje najevo nejistotu, zda návštěvník skutečně hodlá projít dveřmi.
Za dveřmi je ona vstupní místnost, ale její rozměry jsou jakoby mírně zakřivené. Stěny se v periferním zorném úhlu konvexně vzdouvají, ovšem při přímém pohledu zůstávají zcela rovné.
Pozoruji návštěvníka přes arkýřové okno, jak rychle opouští dům, provázen rozpačitým pohledem jeho majitele.
8 názorů
nepotrebujem
12. 06. 2007
Po hodně dlouhé době jsem se zase vrátil k této povídce. Jedna z mála, na které jsem nezapomněl. A zjišťuji, že je stále tak dobrá jako kdysi. Dodatečně dávám tip a konečně i klub. *