Strýček (5)

Veliký a hřmotný náklaďák, který má vpředu kola a vzadu pásy jako tank, se zastaví jen pár metrů od strýčka. Zatřese se jako ocelová obluda, zasyčí jako saň a ztichne. Skoro nedýchám, jak jsem napjatý. Otevřou se oválné dveře na pravé straně a z útrob vozidla vyskočí veliký muž v uniformě. Jsem jako u vytržení. Páni, voják a jaký. Je málem tak veliký jako strýček Boris, jen štíhlejší a má krásnou černou bradku, která se na sluníčku leskne a blyští jako voskovaná. Na sobě má dlouhatánský černý kabát až ke kotníkům, z pod kterého vyčnívají kožené, černé a veskrze vojenské boty. Na hlavě má širokou důstojnickou čepici s rudým proužkem. Dopadá z veliké výšky bezpečně na nohy, urovnává si uniformu a vojenským krokem jde až ke strýčkovi. Ten stojí stále na tomtéž místě s límcem rozhaleným, týdenním strništěm a kulovnicí ledabyle opřenou o předloktí a najednou vypadá děsně otráveně. Voják se před strýčkem postaví do pozoru a salutuje, načež mu strýček pozdrav nedbale vrací. No ne, co má tohle znamenat? Muži spolu vzrušeně diskutují a za chvilku se už docela normálně hádají. O čem přesně, to jim příliš nerozumím. Jen sem tam slovo. Program…čas…domů…žádní lidé…už miliony…. Strýček ukazuje k domu a na stodolu, voják zase na náklaďák a k nebi. Potom strýček Boris udělá rozhodné gesto, zavrtí hlavou a jde zpět k domu. Tak a máš to, říkám si. Voják se trochu rozzlobeně vyškrábe zpět do náklaďáku a za pekelného hřmotu a dýmu mizí z našeho pozemku. Je to pravda. Věděl jsem celou dobu, že strýček Boris není žádný obyčejný strýček, ale že je to americký špion. Vždyť jsem to říkal! Pomalu se odplížím od okna a potom rychle vyběhnu k sobě do pokoje. Nechci aby se dovtípil, že už o něm všechno vím. Mám strach. Maminka mi říkala, že američtí špióni kradou děti na nějaké pokusy. Prý je polévají kyselinou a zkoumají, jestli je pravda, že některé ruské děti vydrží nejvíc ze všech. No nevím. Nechápu, proč to musí zjišťovat takhle hloupě. Maminka říkala, že Američani jsou moc hloupí, než aby to poznali na pohled. Zezdola se ozve vrznutí dveří a bušení bagančat, jak je špion zbavuje sněhu. Slyším jak jde do kuchyně a za okamžik kovově zapraská zátka otvírané láhve vodky. Náhodou vím, že jestli je ten člověk špion, tak má rád ruskou vodku. Má jí dole v  kredenci snad sto láhví a pořád jí pije. Přitom někdy nadává na „blbej vzduch“. No jo, musí to být špion, protože jenom někdo takový může říct, že vzduch je blbej. Vzduch je tak nanejvýš studenej. „Kluku,“ ozve se hromový hlas a já strnu. „Ivane, slyšíš?“ Najednou mám tísnivý pocit v žaludku a chce se mi čůrat. On to ví! On ví, že já vím! „Ivane, u sta hromů, copak neslyšíš?“ Kouknu k oknu a odhaduji své šance. Rozrazit ho, seskočit a nepolámat se při tom a potom utíkat. Poběžím k nejbližšímu sousedovi, panu Jakinovi, se kterým jsem se včera seznámil, když přišel, „aby potřásl tlapkou Borisovu synovci“ a potom se s tímhle strýčkem špionem strašlivě opil tak, že usnul v kuchyni na stole a strýček ho musel domů odnést na zádech, a všechno mu řeknu. Ale potom si uvědomím, že bych musel běžet přes celou louku a že ten dole má kulovnici. Uvidí mě utíkat, vyjde před chalupu, natáhne závěr, zkušeným palcem zjistí odkud fouká, zacílí… Hromová rána. Strýček rozráží dveře mého pokojíku a naše zraky se setkají. „Půjdeš uvázat psa?“ V samé panice jsem ho ani neslyšel přicházet a ani neslyším co mi říká. Padnu na podlahu a hystericky volaje mámu se sápu pod postel. Nespouštím z nepřítele oči. Strýček se složí napůl, aby se vešel do dveří, a vytáhne mě z pod postele za nohu. Trhnutím mě postaví a zalomcuje mnou. „Co šílíš, kluku?“ „Já…já…,“ nezmůžu se na slovo. Jektám a blekotám, ale nic neříkám. Strýček mi pořádnou ubalí a povídá: „To máš po mámě. Tu jsem musel fackovat každou chvíli.“ „Co?“ řeknu konečně první kloudnou věc a ohromeně na něj zírám, protože nejsem s to uvěřit, že takhle veliký člověk, i když je to americký špion, by byl schopen uhodit slabou a nemocnou ženu jakou byla moje máma. „Co co? Říkám, že tvoje máma byla chorobně hysterická. Stačilo málo a začala předvádět to co ty teď.“ Třu si brnící tvář a snažím se potlačit slzy. Přece se teď nerozbrečím! „Teď začneš brečet,“ zkonstatuje strýček. „Jako tvoje máma.“ Rozbrečím se.

---