Severka

Nostalgický tok myšlenek

Severka Myšlenky tápou ve tmě po stěnách tlak krve prudce stoupá žaludek houpá se mi na vlnách pomalu ztrácím se jak břehy za přílivu. Jak lapený ptáček ve zlaté kleci, dřív zkoušela jsem zpívat. Písničku naučenou snad stokrát vylepšenou, co i ptáčníka jednou omrzí. Tak ptáčka vyměnili. Jak kapka deště mizící v moři, bloudila jsem s věčností. Hledala majáček uprostřed moře, který na sever uměl by poslat můj vor. Lodičky osudů směr zkoušely mi dát, snad všechny strany světové, však o severu nechtěli nic znát. Pak jednou severka vysvitla a jak k oáze v poušti, já kleknout chtěla a pít. Však jako by zázrakem voda studená pod vrstvou ledu chtěla se skrýt. Já modlím se za slunce, že sílu bude mít, že nenechá mě jak mršinu nevděčně v písku tlít. Žízeň je větší než mohu snést, tak už rozbij ty ledy mezi kry mě nech vlézt. Dej mi pít! Severka svítí a já žízní ztrácím sílu. Pískem propadám se hloubš, dun nesu v sobě tíhu. Já musím pít! A led je stále pevnější...

---