Buchánek - I. kapitola

Buchánek

I.

Mám kamaráda! Jmenuje se Buchánek.

„Maminko, kde je tatínek?“

„ Tatínek je v nebíčku. Hraje si na obláčcích s andílky a určitě se na tebe pořád kouká. Má tě moc rád, holčičko.“

Jmenuji se Sofie, ale všichni mi říkají Sofinko, nebo malá. Bydlím s maminkou v Londýně v jednom moc starém domě, kde se narodil můj dědeček. Dole v domě máme knihkupectví, ve kterém pracuje mamka i děda.

Od té doby, co je tatínek v nebíčku, chodím hned po škole za maminkou do obchodu a čtu si pohádky. Mám v nich moc kamarádů. Ve škole se mi děti smějí, protože nemám tatínka. Ale já tatínka mám, jen bydlí v nebíčku s andílky.

Jednou jsem našla za poličkou s knihami zapadlou starou zaprášenou knížku. Otevřela jsem jí a najednou byl z knížky malý útulný domeček s červenou střechou, v okýnkách byly bílé záclonky s červenými puntíky a v každém okýnku byla kytička. Muškát.

Zavřela jsem dveře a šla se podívat, co se to s tou knihou stalo. Najedou se otevřela malá dřevěná dvířka nabarvená na zeleno a z chaloupky vyšel malý chlapeček. Na sobě měl kostkované hnědozelené kalhoty, v nich měl červenou košili, na krku měl uvázaný žlutý šátek, obličej mu zdobily legrační kulaté brýle, které hrály všemi barvami a na hlavičce mlynářskou čepici.

Zeptala jsem se ho: „Kdo jsi?“

„Ahoj Sofinko, jmenuji se Buchánek. Jsem skřítek, opatruji všechny knížky v tomhle knihkupectví už od dob, kdy ho tvůj tatínek založil. Nebo spíš, neopatruji ho jen já, přede mnou ho opatroval můj tatínek s maminkou.“

„A kde jsou teď?“

„Teď? Museli jít pryč.“

„A kdy se vrátí?“

„Nevrátí se. Jsou v nebíčku stejně jako tvůj tatínek.“

„Je ti smutno?“, zeptala jsem se.

„Ano, chybí mi, ale mám tu spoustu kamarádů a jestli chceš, tak ti je také ukážu.“

„Ano. Chci, moc chci, prosím, ukaž mi je taky. Já nemám kamarády. Ve škole se mi všichni smějí, že nemám tatínka a že nosím brýle a jsem zrzavá.“

„Nic si z nich nedělej, jsou jen hloupí a závidí ti.“

„Co mi závidí?“ Zeptala jsem se nechápavě.

„Máš přece svůj svět, svět knížek, v nich máš víc kamarádů než všichni ostatní.“

„Budeš taky můj kamarád?“

„Ano, budu, ale musíš mi slíbit, že o mně nikomu neřekneš. Slibuješ?“

„Slibuji.“

„Tak dobře. Teď ti řeknu, které pohádky sem přineseš a vydáme se na cestu za kamarády, chceš?“

„Dobře.“

„Nebo víš co? Nejdřív mi řekni, které pohádky máš nejraději a do které by ses chtěla podívat.“

„Mám ráda pohádku O Popelce, Sněhurce a hlavně O Alence v říši divů.“

„Dobře, dnes se podíváme za Sněhurkou a sedmi trpaslíky. Přines tuhle pohádku.“

Šla jsem pro ní a plná údivu jsem čekala, co se bude dít. Přinesla jsem knížku. Krásnou s růžovým vázáním. Na přední straně byl obrázek Sněhurky s trpaslíky a zlatý nápis „O Sněhurce a sedmi trpaslících“, tuhle pohádku mi vždy četl tatínek před spaním.

„Polož jí tady na stůl.“, řekl Buchánek.

„Podej mi ruku a opakuj po mně.“

Otevři se bráno do pohádky,

chci se Sofinkou tam a zase zpátky.

Otevři se bráno pohádková,

ukaž nám dětská místa snová.

Otevři se bráno, hned

chci spatřit tvůj pohádkový svět.

Najednou se mi zatočila hlava, zavřela jsem oči a měla pocit jako na kolotoči. Pořád se to zrychlovalo, zdálo se mi, že někam padám. Když najednou to skončilo a já stála na krásné louce plné květů. Blatouchů, zvonečků, kopretin, nad nimi létaly hejna motýlů, těch nejrůznějších barev. V ruce jsem tiskla mého nového malého přítele. Buchánka.

Tak co? Jak se ti líbila naše první společná cesta do pohádkové říše? Bylo to báječné, připadala jsem si jako na kolotoči na pouti.

„Ano, občas se při tom točí hlava, ale na to si zvykneš, neboj.“

„Teď už ale pojď. Nemáme moc času, musíme se vrátit, než maminka zavře obchod, tak pospěš.“

Vydali jsme se úzkou cestou mezi loukou a lesem. Všechno bylo kouzelné, z ničeho jsem neměla strach, ani z lesa. Nebyl vůbec temný, byl to krásný světlý les, plný smrčků, borovic a jedliček. Bylo to úžasné, připadala jsem si po dlouhé době, že někam patřím. Měla jsem přítele. Po chvíli jsme došli až k malé krásné chaloupce, kterou lemoval modrý dřevěný plot a za plotem byla krásná upravená zahrádka s ovocem, zeleninou, ale i s květy, které voněly až na cestu, kde jsem stála s Buchánkem.

Buchánek mi zašeptal: „Teď mě dej na zem, jdu nás ohlásit.“ Pomalu jsem dala dlaň na zem a on pomalu scupital na cestu, provléknul se mezerou v plotě a utíkal po cestičce, která byla dlážděná velkými růžovými kameny, rovnou ke dveřím chaloupky.

Nevím, co se to najednou s mým kamarádem stalo, ale teď stál před dveřmi a byl stejně velký jako já. Zaťukal na dveře. Za chvíli se dveře otevřely a ven vyšla dívka v modročervených

Šatech, měla vlasy jako úhel, bílou pleť a rudé rty. Byla nádherná. Byla to Sněhurka.

Sněhurka šla k brance, kterou otevřela, podala mi ruku a řekla: „Tak pojď Sofinko, neboje se a pojď.“

Byla jsem nejšťastnější dítě na světě, měla jsem kamaráda a teď se zdálo, že i kamarádku a ještě ke všemu Sněhurku. No, není to úžasné. Buchánek měl pravdu, teď už mi opravdu mají děti ve škole, co závidět. Ale nesmím zapomenout na slib, který jsem dala. Nikde ani muk, nikomu nesmím nic říct.

Došla jsem se Sněhurkou až k Buchánkovi a pak rovnou do chaloupky. Zůstala jsem stát mezi dveřmi. Přede mnou byla taková nádhera. Proti dveřím byla krásná kachlová kamna v barvě nebe. Kousek od kamen byl dlouhý malý stůl, u kterého bylo sedm malých židliček a jedna větší – pro Sněhurku. Popošla jsem kousek dál do chaloupky. Teď už jsem viděla otevřenými dveřmi až do dalšího pokojíčku, kde bylo sedm malých postýlek s pruhovanými peřinami, každá postýlka měla jinou barvu a pod oknem byla jedna větší růžová postýlka s čistě bílými peřinami, které byly zdobené krajkou. Přesně takové peřinky mám doma pro panenku, pomyslela jsem si.

Všechno bylo tak krásné, tak úžasné, tak malinké.

Sofinko!, ozval se najednou za mnou čísi hlas. Otočila jsem se a zjistila jsem, že na mě mluví Buchánek. Stydlín, Prófa, Štístko, Dřímal, Rejpal a Kejchal přijdou až za chvíli, ale teď bych Ti rád představil Šmudlu.

Stál přede mnou malý kouzelný trpaslík, měl na sobě dlouhé žluté tričko, na nohou měl velké kožené hnědé boty a na hlavně růžovočervenou čepičku.

Za chvíli přišli i ostatní trpaslíci, byli všichni moc příjemní až na Rejpala, byl svým způsobem taky milý, ale měl strach. Byl obezřetný.

„Přišel čas. Musíme už jít, rozluč se. Tvá maminka bude za chvíli zavírat obchod, musíme to ještě stihnout domů.“

Buchánek se zase zmenšil, naskočil mi na dlaň a zase jsme padali a padali….chvíli se mi točila hlava a když to přestalo stála jsem v zadní části knihkupectví s dětskými knihami u stolu, odkud jsem před tím s mým novým kamarádem letěla do pohádky.