Sny

   Sny. Každou noc se mi zdají sny. Vytáhnou mě z reality a pustí mě do říše halucinací, vzpomínek, úžasných tripů a skvělých chvil volnosti v tomhle rádoby svobodném světě. Pustí mě tam, kam za mnou nikdo nemůže. Vcucnou mě do světa, který je jen pod mou kontrolou.

   A nebo ne? Blažené bezvědomí, kdy přicházejí nejkrásnější barevné obrazy. Mohu ho vůbec ovlivnit? Hraje si má duše s mými smysly, nebo je to nějaký zásah Hypna? Mohl bych vůbec ovlivnit svůj život, když bych nemohl ovlivnit ani své noční sny?

   Aspoň své cíle, své životní sny jsem si mohl vybrat. Mohl jsem chtít toto, nechtěl jsem ono. Tohle mi k životu stačí. Vyber si, láká mě barevný poutač nad cestami vedoucí do mé budoucnosti. Vyber si jednu, po které chceš jít a dostaneš jednu zdarma. Ale kdo my slibuje, že dostanu tu, která se mi bude nejvíc líbit? Je to loterie osudu? Paní Štěstěna určuje cestu, po které se dám? Ne. Jsou to moje kroky, které si vyberou cestu, pošlapou osud a vydají se svým směrem.

   Mám však právo vůbec něco chtít? Můžu si vůbec něco přát? Vždyť mé přání může být proti přání někoho jiného a obě se splnit nemohou. Tak ať se splní to cizí. Co záleží na mém přání. Mně je to vlastně jedno. Dělejte si, co chcete. Já si vezmu přání, které na mě zbydou. Posbírám tu nikým nechtěné drobky budoucnosti a pokusím se z nich něco uklohnit. Berte, než si to rozmyslím nebo než si to rozmyslí někdo jiný a sebere vám váš kousek koláče. Berte.

   A víte vy, co vůbec chcete? Berete si to nejlepší? Máte chuť si změnit své sny? Měňte, stále čekám. Na stole je ještě dost koláčků. Klidně si vraťte svůj nakousnutý a vyměňte si ho za čerství a nadýchaný. Kdo vám v tom může zabránit? Osud? Kašlete na něj. Vy jste svůj osud. A já si počkám na zbytky. Aspoň vidím, jaké ty koláčky mají náplň. Vám sice nechutnaly, ale mně třeba budou.

   Kolem mě se tlačí ke stolu spousta hladových. Jděte, rychle si urvěte svůj koláček, než ho vám pod rukou ukradne někdo jiný. Jděte, perte se za svůj sen, mějte špičaté lokty a tvrdé pěsti. Já se budu dívat. A popravdě se budu dobře bavit. Kolem se tlačí proudy duší a stačí se do obrovského malströmu života. Boj, v němž opravdu není pravidel až na jedno. Stůjte dál, pokud nechcete dostat ránu. Tak stojím v přeplněných ochozech a fandím. A bavím se.

   Někdy si říkám, že bych si do nějakého koláčku chtěl taky kousnout. Dostat sice nějakou tu ránu, šlápnou na nějaký klacek pod nohama, ale zkusit to. Zkusit to a dojít až ke stolu cen a rychle, než mě zase vtáhne vír, ochutnat nějaký koláček. S hrozinkami a tvarohem, prosím. Ale určitě dostanu nějaký hnus. Tak to si radši počkám na nějaké drobky, vždyť se zatím dobře bavím.

   Že mi nebudou chutnat? Ale prosím vás. Budou muset. A má to pár výhod. Mohu si tady pěkně počkat a chytit nějaký drobek dobrodince, těch je. Nebo nějaký kousek koláče, který ta nešťastná duše nespolkla celý. Jo, jsou takové koláče. A duše? Takových je taky spousta. Cpou se tak, až jim odletují kousky koláče od úst a dopadají k jiným hladovým. Ti si je pak velmi šťastní sezobnou.

   Někdy už mě přestává bavit sledovat ten boj, ten mumraj před stolem. To se pak dívám kolem, jak ostatní málo odvážní sledují ten nádherný zápas na jednu branku. Líbí se mi, když zachytím okamžik, kdy si řeknou, že už znají dost a vrhnou se do nelítostného hřiště. Je nádherné vidět, jak se rozhodují, jestli teď nebo až potom. Je ještě lepší vidět, jak se rozhodnou, že teď.

   Jejich tvář se úplně změní. Místo mírumilovného výrazu, téměř až andělského, nasadí tvář rozzuřené bestie odhodlané ke všemu, jen aby se dostala ke koláčku. Zabarví se do ruda, oči se jim podlijí krví, svaly zázračně narostou, nehty se jim zašpičatí. Vrhnou se do životního boje o svůj koláček, o svůj osud. Je dojemné, jak ti ve víru si jich všimnou a začnou mít z nich strach, zatímco jenom já vím, jak vypadali před tím, než vešli na hřiště. Z andělů bestie, reinkarnace božských nenásilných stvoření do odhodlaných bestií.

   Ten mumraj dole. Kdo by se tam chtěl vrhnout. Vždyť je to šílenství, takhle odstrkovat ostatní, jen aby se na vás dostaly jen ty lepší kousky. Nepřežvýkané, neposlintané, nezkažené. Podrážet jim nohy, ulamovat ruce jejich tužeb, zrazovat sebe i je. K čemu to vede? K čemu vede ta euforická snaha o úspěch? K lítosti, k smutku, k zoufalství, k deliriu. Život je jen delirium. Kdo, kdo by chtěl vstoupit do té bitvy života tam dole? Kdo? Tamhle je další. Další přeměněnec v ďábla, v bestii, v dravce jdoucí za koláčkem. Proč nemůžeme zůstat andělskými bytostmi?

   Protože chceme úspěch. Chceme ho za každou cenu. Měníme se, jen abychom ospravedlnili, že ho chceme. Mohl by anděl chtít úspěch? Ne. Radši se změníme v harpie, v medúzy, ve skřety, jen abychom mohli toužit po úspěchu, mít úspěch. Abychom bez lítosti mohli porážet, shazovat ostatní lidi, přerážet jim jejich touhy, jen abychom dosáhli svých. Ničit jim sny, dávat jim do nich, do těch koláčku jedy, otravovat jim je, jen abychom si je pak mohli vzít a užít si je.

   Mou touhou, mým snem by mohlo být, aby to šlo i jinak. Dosáhnout snů bez toho, abychom ničili ty ostatní. Nechtít úspěch jen pro sebe, ale i pro ostatní. Někteří si to už nalhávají. Říkají druhým, aby si užili ten svůj koláček, zatímco jim ho vskrytu závidí. Usmívají se, zatímco by chtěli ukázat svoje tesáky. Klid místo toho mumraje tam dole. To by mohl být můj sen, ale utopické koláčky tam nejsou. Jestli nikdy nebyly, nebo už dávno nejsou, nevím, tak dlouho tady nejsem.

   Nebaví mě už tady stát. Jdu se projít a změnit svůj výhled. Ale ještě nevím, jestli to nebude směrem ke stolu, ke koláčkům. Uvidíme.