PARALELNÍ SVĚT-47

Sluneční paprsky prosvítaly korunami stromů a dopadaly na potok, který líně protékal lesem. V jeho blízkosti ležel nadporučík Mirek Vincent, jenž pomalu přicházel k vědomí. Pozvolna otevřel oči a uviděl rozvětvené paprsky slunce, jak se prodírají větvemi. Zároveň pocítil bolest v hlavě a přitom uslyšel v mikronaslouchátku hlas plukovníka Clárka Davidsona.

„Pane nadporučíku! Vozvěte se!“

„Pane plukovníku, už vás vnímám,“ vysoukal ze sebe do mikrofonku a na zemi se převalil, přičemž se pravou dlaní dotkl místa na hlavě, kde došlo k nárazu na kámen.

„Proboha! Co se vám stalo?“

„Já se zřítil z toho svahu a vo něco jsem se praštil a ztratil jsem vědomí. Jak jsem byl dlouho mimo?“

„Skoro čtvrt hodiny! Jak jste na tom?“

„Hlava mi třeští, ale jinak je to dobrý,“ zkonstatoval a po čtyřech dolezl k potoku, načež si hlavu ošplíchl vodou.

„Co ten houbař!?“

„Nikde ho tady nevidím a není ani nikde v nejbližším vokolí,“ řekl a přitom se díval na černé sklíčko hodinek, v jehož prostředku byl modrý bod, který představoval jeho. Kdyby v okolí pětiset metrů byl nějaký člověk, tak by na hodinkách byl červený bod.

„Rychle zjistěte kde je! Třeba ani nevobjevil ty vojáky ani ten náklaďák!“ uslyšel v mikronaslouchátku ostrý hlas plukovníka.

„Jdu rychle k autu!“ vyhrkl Vincent, a jak jen nejrychleji to šlo, tak vylezl po zalesněném svahu k silnici. Pak vytáhl z kapsy dálkový ovládač, co sloužil k ovládání automobilu. To se vznášelo nad silnici a mělo kolem sebe vytvořenou ochrannou clonu proti spatření. Když vozidlo zbavil oné clony a to dosedlo na silnici, tak do něho nasedl, načež okamžitě kolem něho zase vytvořil ochranné pole a vznesl se s ním do vzduchu. To už pozorně hleděl na jeden z monitorů, který byl na palubní desce, přičemž začal ovládat miniletadélko, co se vznášelo mnohem výše, které mělo kolem sebe též ochrannou clonu proti spatření. To v sobě mělo mikrokameru a díky ní začal prohledávat široký kraj. Brzo na obrazovce uviděl po silnici pohybující se postavu, v níž poznal onoho houbaře.

„Tak ten houbař střídavě běží a jde po tý silnici, nad kterou se nacházím. V ruce nemá košík, což znamená, že ho někde zahodil, a tak asi uviděl ty Němce a nebo ten náklaďák,“ zkonstatoval.

„Dostihněte ho a uspěte ho!“

„Ano pane plukovníku. Ten košík leží nedaleko těch vojáků. Určitě se k smrti vyděsil,“ mínil nadporučík, když uviděl na monitoru místo, kde byla motorka s vozíkem a dva Němci, které zasáhl uspávacími střelami. Zároveň letěl s automobilem nad silnici, přičemž upřeně hleděl na obrazovku. Na ní viděl běžící postavu, která však náhle vběhla na lesní cestu. Díky mikrokameře v miniletadélku zjistil, že vede do vesnice a ke svému zděšení na ní spatřil kráčet dvojici četníků. Houbař ani oni zatím o sobě nevěděli. S vozem na onu cestu nemohl vjet a ani kvůli stromům nikde přistát.

„Musím ho dohonit po svých! Je na lesní cestě, po niž z vopačný strany jdou dva četníci!“ sdělil plukovníkovi a přitom dosedl s autem na silnici. Rychle jej zase dálkovým ovládačem dostal do vzduchu, vytvořil kolem něho ochrannou clonu, načež se rozeběhl a zatnul zuby kvůli neustále bolesti hlavy.

 KONEC ČTYŘICÁTÉ SEDMÉ ČÁSTI