Dočista blouzním

Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru, dědečkova pracovna. Pod velkým otevřeným oknem jsou úhledně srovnány ty svazky, které už prošly pečlivou rukou šlechetných zachránců – přes knihy je přehozený bílý ubrus se zelenou krajkou a na něm stojí poloprázdná (nebo poloplná) mísa svatebních koláčků, stojí tam už dlouho. Saturnin, krátce potom, co je nechala teta Kateřina dědečkovi poslat (jednalo se v podstatě o zbytky z její velkolepé svatby), z jejího pohledu šlo o šlechetný potravinový dar, prohlásil, že jsou s největší pravděpodobností otrávené, nebo jinak nevratně poškozené, a jistě nepoživatelné, proto je nechal napustit voskem a teď slouží jako věčná dekorace a také připomínka toho, jak Saturnin rád věcně podotýkal, velkého štěstí, které potkalo tetu Kateřinu a především dědečka, jenž byl tím pádem ušetřen jejích četných návštěv.

Všude kolem, na i pod stolem, se ale líně válely ty knihy, na kterých se právě pracovalo nebo na které měla v blízké době teprve přijít řada. Práce to byla nad míru zábavná, obzvláště díky Saturninovi, ale také velmi vyčerpávající. Staré nástěnné hodiny právě ukazovaly něco po jedné hodině odpoledne. Dědeček spal s hlavou složenou na prvním díle Důmyslného rytíře, svůj zelený krupiérský kšilt stažený nízko do čela a spokojeně odfukoval…

„Smím promluvit, pane?“ otázal se muž v elegantním úboru připomínající snad nejspíše číšníka nebo sluhu; číšníka nebo sluhu tak z dvacátého století. Všude kolem se ale povalovalo století šestnácté.

„A oči tvé jako nejjemnější ze všech vín. Hluboké a opojné, že rád se v nich sám utopím…“ prozpěvoval si vysoký a velmi hubený muž s bradkou prošedivělou snad věkem nebo tím, jak dlouho nevycházel ze svého temného pokoje, při hřebelcování koně, který svůj dlouhý závod s časem pomalu dotahoval do cílové rovinky. Muž se otočil po hlase.

„Jen nechť, promluv..“

„Myslím, že tenhle kůň není nejlepší volbou, pane…“ a nevěřícně si hnědou kobylu prohlédl.

„Vpravdě…nemám v úmyslu podniknout svou výpravu na tomto koni, je příliš bez života, jeho oko nemá tu jasnou ohnivou jiskru hodnu oře rytíře…ještě nejsem rozhodnut.

Mimochodem, příteli, děkuji ti za knihy, kterés mi doporučil. Konečně vím, co je třeba v životě učiniti – za pravdu a čest se bíti, krásnou Dulcineu v lásce ctíti…“

„Dulcineu, pane? Myslím, ne, jsem si jist, neznám žádnou z žen  tohoto jména. Pohledná?“

„Pohledná? Och, ty malověrný! Krásná, sladká Dulcinea z Tobosy, žádná se jí v kráse nevyrovná; jako růže, jako lilie jako vzácná orchidea – to díky její spanilosti tráva se denně zelená a nebe modrá a áá…“

„Jste v pořádku, pane?“ Zeman totiž právě vkročil,vpadl, do ne zrovna příjemně vyhlížejícího koňského žlabu.

„Ne, chci říci ano, ano, nic mi není…budu potřebovat nové boty, ale co do botou! Co jste mi to chtěl ohledně koně, příteli?“

„Našel jsem ve vsi jednoho přesně pro vás, pane. Pravda, když se na něj podíváte, bude vám připadat možná trochu obyčejně, ale, jak se mi podařilo zjistit, tento kůň má více modré krve, než celá španělská královská dynastie.“

Starý zeman ožil. „Skutečně? Takto šlechetný kůň? Kde ho schováváte?“

„Počátky jeho rodu sahají až k samotnému oři velkého Sira Lancelota…dál přes ty nejvýznamnější rytíře  Evropy až sem k nám, aspoň tak mi bylo řečeno…“ pokračoval sluha.

„Jako jeden Kruhového stolu..“ chytil se zeman hned první věty.

„Sehnal jsem ho za dobré slovo,“ nechápavě povytáhl obočí a dokončil „přitom kůň jako je tento.“

„Ach.“ Vzdychl neurčitě Alonso Quijano. Před nimi stál – stěží snad, ale přece – kůň. Šedák? Možná kdysi. Dnes už vypadal poněkud nekoňsky. Byl hubený, přímo vychrtlý a jen taktak se držel na slabých nohou. Po celém unaveném těle se mu značily kosti, žebra vystupovala natolik, že dodávala jeho zbídačenému zevnějšku poněkud smrtící rozměr. Nezdálo se, že by byl stavěný na nějakou delší cestu, než svou poslední.

„Bude potřebovat jenom trochu nakrmit. Vypadá poněkud uboze, přiznávám, ale to jenom dočasně. S tímhle koněm zažijete dobrodružství svého života, pane.“

Viděl ho. Quijano ho viděl. S bílou hřívou a hlubokýma moudrýma očima, statného běláka s pevnou kostrou a rychlýma nohama. Kůň slastně zaržál (ve skutečnosti ale spíš unaveně hekl). Představoval si ho v lesklé rytířské zbroji, sebe na hřbetě – za lásku a za krásu budou se bít.

„Je dokonalý, ano, ano, příteli – tohle je kůň pro mne, kůň pro důmyslného rytíře.

Není z nejmladších, já však rovněž, budeme sobě tedy rovnými druhy. Má jméno?“

„Vpravdě…“

„Tak má tento bujný oř jméno?“

„Jeho původní majitel ho oslovoval velmi nelichotivě , jestli omluvíte ty výrazy…

„No jen mne jimi potěš.“

„Říkal mu často „herko, mezku“, dokonce „ty tupče“,“ posmutněle sklonil hlavu. „To jsem jaksi nemohl dopustit, no, uznejte sám, pane. Proto, za dobré slovo, s nímž jsem na koně šel já sám, jsem si ho odvedl. Mám dobrý důvod domnívat se, že ten chudák žádné jméno nemá. Je na vás mu ho opatřit… pane?

„Přemýšlel jsem…už dávno. Vždycky jsem si přál, aby můj oř měl jméno vznešené a hodné jeho velikosti. A jak ho tady tak vidím, mám na jazyku zrovna tohle – Rosinante…“ vykřikl radostně, „znamená malý stejně tak jako velký, jméno příhodné pro tohoto chrabrého koně!“

„Co se to tu proboha, strýčku?co to provádíte?víte, že byste měl odpočívat!“

„Hloupost, milá neteři, odpočinku již bylo dosti, je čas žít a milovat.“

„Cože?!! A vy jste kdo?“

„Jmenuji se Saturnin, drahá slečno, velmi mne těší, že vás poznávám. Jsem…“

„Můj nový přítel, sehnal mi koně. To od něj mám své poslední knihy.“

„Jsem nový sluha…“ dopověděl Saturnin a stáhl napřaženou ruku, kterou Quijanova neteř přejela nevraživým pohledem. Také si všimla nového přírůstku ve stájích.

„Svatá nebesa…kde se tady vzala ta vychrtlá a snad morem prošlá herka? Strýčku?!“

„To je Rosinante, milé děvče, kůň pravého rytíře, bude mě provázet na mých cestách a na svých rychlých nohou vždy jako přítel z boje odvážet.“ A poklepal Rosinante po vystouplých žebrech až se kůň skoro skácel k zemi.

Dívka přejela celý prostor nechápavým a zoufalým pohledem.

„Večeře je za půl hodiny….“ řekla ještě a pak cestou zpátky do domu: „Dočista blouzní!“

„Nerozumí tomu, dítě nešťastné. No, myslím, že bych měl vyjet co nejdříve, možná ještě dnes. Čím rychleji vyznám sladké Dulcineji svou nehynoucí lásku, tím dříve její srdce získám.“

„Mám vám připravit vaši zbroj?“

„Ano, příteli, sem s ní.“

A za pár okamžiků už tam stál ve vší důstojnosti, neohrožený a ochotný bojovat za každou pravdu, kterou bude třeba ctít a bránit, rytíř – jeden z těch posledních velkých. Bohužel kůň se ani po vydatné porci jídla dostatečně nevzpamatoval, a tak bylo trochu nelehké na něj vsednout.

„Tady se píší dějiny, drahý příteli, celý svět bude zakrátko znát jméno Alonsa Quijana, o jeho činech budou se psát eposy a o jeho nesmírné lásce k božské Dulcineji sálající verše. Děkuji ti za vše, to díky tobě jsem si konečně uvědomil, zač je třeba bojovat…“

„Víte…“ zapochyboval snad poprvé Saturnin při pohledu na vratké sousoší obrněného jezdce a těžce oddychujícího koně, „možná byste, pane, neměl na tu cestu tolik spěchat, možná jsem se spletl v tom koni, přece jen…“

„Oh, nesmysl, vím, že byste rád jel se mnou, ale to vám nemohu dovolit, čeká mne veliké nebezpečenství, tomu vás nemohu vystaviti. Děkuji za vše a opatrujte se, drahý Saturnine.“

Pak tasil, poněkud pomaleji svůj starý v jílci trochu rezivějící meč a do západu slunce hrdě pronesl „Za lásku se budeme bít!“, v jeho čistých modrých očích plálo velké odhodlání.

A odjel se starým dnem.

Saturnin s jedním obočím přemýšlivě zvednutýma stál ještě dlouho na onom místě, kde se rozloučili a snažil se přesvědčit sám sebe, že snad udělal dobře.

Osobně mu Don Quijano spíš smutný; rytíř smutné postavy…

Dědeček měl nepříjemnou utkvělou představu, že ten sen byl tak trochu o něm. Otevřel okno, aby pustil do zatuchlé knihovny trochu letního vzduchu.

„Dědečku?“ vylekal ho Saturnin, když starý pán vystrčil hlavu v zeleném kšiltu ven. Nebyl to ani tak on, kdo ho tolik překvapil, jako spíš strhaný šedý kůň, kterého Saturnin táhl po dvoře.

„Máme nového koně, není to skvělé?“ zavolal a nasadil svůj typický výraz vlastní neměnné pravdy, podle něj to dozajista skvělé bylo.

„Dočista blouzním,“ opakoval si dědeček, když se šel napít vody, bylo toho na něj lehce moc.