Copak ta holka něco znamená???

Už rok věděla, že se tomu místu nemůže celý život vyhýbat. Už rok si byla stoprocentně jistá, že se tam musí vrátit. Nutně potřebuje zjistit, jestli ten plácek ( sotva dva kroky od ledového kamene ) na sobě nese stejně hlubokou stopu po krutých, nahodile vyslovených myšlenkách, jako její, jak to velmi nerado její racionální přesvědčení vyslovuje, pošramocené srdce.

Každý další krok ji nesl k tomu nenáviděnému kusu země, snad 2x2 metry, kde v prvních letních dnech seděli 3 lidé a beze studu ubíjeli tak nesmělou a zranitelnou první, plachou lásku. Ne, toto nemohla být jenom studená rovnice a omyl přetíženého, zoufalého a nešťastného mozku. Toto bylo něco mnohem víc. Něco co přetrvá. Jiskřička. Záblesk vyššího smyslu života, pro který je lidská bytost ochotná udělat absolutně cokoli, jen aby ho nalezla.

Přesně před 12 měsíci tudy šla vedle něho, dokonce dvakrát. První cesta byla tak rozevlátá, vtipkující, opojná. Nadějná, šťastná, prostě taková jakou dosud nikdy nezažila. Tak intenzivní. Druhá už byla poznamenaná jehlou pravdy o její tápající duši. Pravdy? Nebo spíš subjektivního názoru neznalosti. Kde je ta spravedlivá pravda? Snad napůl cesty.

I přesto poškrábaná doklopýtala k cíli dnešní cesty. K cíli, kde jí zraněnou bez uzardění jednou větou rozcupoval a navěky poslal možná do valhaly, možná do pekla. Bránila se jako poraněná lvice, snažila se tnout do živého, ale už bylo dávno pozdě. Dva svědci jenž chrlili jed do způsobených ran, už jen němě mlčeli. Oni to začali a ty vystresované loutky to dokončili. Zabili cit jenž se jen tak nerodí každý den. I když co ví, třeba si to jen namlouvá, třeba to byl jen její krev pohánějící sval, který ten den tak krvácel a nechával za sebou karmínovou stopu táhnoucí se přes celý širý svět.

To se nikdy nedozví. Ani to nechce vědět. Být směšná. Zdrcená jen ptačím přeletem nad loukou, tak bezvýznamnou jakou tisíce jiných? Dospěla k vytoužené cílové rovince, přetrhává vítěznou pásku.....a nic. Žádná mohyla. Co proboha čekala? Věnce? Náhrobky? Slzy, zdůrazňující osudovost tohoto proklatého výtažku prostoru, z okolního všeobjímajícího trávníku? Truchlící plačky? Falešné kondolence? Neměl tam náhodou stát on a stisknout jí v náručí? Ujistit ji, že se to nikdy nestalo? Že ten přežitý rok byl jenom špatný sen a omyl, na který zapomenou? Hladit ji po vlasech?

Ne. Je to přesně tak jak to má být. Studené. Bezvýznamné. Je to jenom místo. Jak si nána hloupá mohla myslet, že ona a její city pro kohokoli cokoli znamenají? Něco jiného než prostředek vládců k ovládání nenapravitelných romantiků.

Ze všech stěn na nás křičí nápisy plné tak opravdové a nefalšované lásky. To slovo se stalo pouhopouhým reklamním tahem. Snem lidí, kteří si jsou jisti jedinečností a důležitostí svých citů. Kdo ji potřebuje? Prý bez ní nejde žít. Každému nakonec stejně jenom ublíží tak ohromnou silou, která nemůže soupeřit se sebe šťastněji prožitým okamžikem. Vstoupí do ringu se slovy morituri te salutant. A proč? Protože tak je to správné. Porobený lid je mnohem lépe ovlivnitelný, Nebojuje, chce si jen dožít. Smysl života není.

V hlavě má milion zoufalých řešení. Sedne si. A ptá se sama sebe proč? Co ji k tomu pohánělo? Štká. Pláče, jako tolikrát. Chvilkový výtrysk pravdy. Už rok ho vídá. Usmívá se, protože si přeci přála, aby zůstali přátelé. On je šťastný se svou slečnou, o které by jí nikdy neřekl, kdyby to neslyšela štěbetat vrabce na střeše. Proč? Proč dává lživé náznaky nelhostejnosti? Když na tom on nemůže být lépe, proč se z toho ona nedokáže radovat? Z úst plynou slova o dokonalosti současného stavu a přitom cítí, že to pro ni nemůže být horší. Probírá se trávou a nalézá pětikorunu. Zřejmě toto místo nebylo kulisou jen tohoto příběhu.

Vidíš děvče zlatý, nejsi tu sama a netočí se všechno kolem tebe, tak se vrať a dělej to, co umíš nejlíp. Poslouchej a tiše si přežívej. Jak sis jenom mohla myslet, že bys mohla hrát hlavní rolí ve svém životě? Ty seš tu do počtu, jsi jen pozorovatelem opravdových příběhů. Proč je ta mince tak bezcitná? Má pravdu. To proto.