Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seExtrém ze strany sicilskejch citrónů
03. 02. 2007
1
1
592
Autor
Ruut
Nijak zvlášť nadšená jsem nebyla, představa, že strávím celé léto v nějaké na míle opuštěné chalupě jen s maminkou, mě nelákala. Věřila jsem jí, že tam bude nádherně, ale přece jen být celé léto jen v její společnosti mi připadá jako hrozná nuda.
Jistě, že měla pravdu, bylo to tam vskutku více něž krásné. Chatka ve svém okolí nepůsobila nijak monumentálně, avšak když jste vstoupily dovnitř, nabyli jste dojmu, že musí být nafukovací.
Oba dva pokoje, maminky i můj, byly nádherné. Postel i skříně vyrobeny ze světlého dřeva, záclony a povlečení v tmavě zelené barvě. Společenská místnost v sobě jímala nábytek poněkud tmavší, potahy a záclony byly naopak světlejší zelené než ty pokojové.
Uprostřed dlouhé stěny, té naproti oknům, mezi dveřmi do našich pokojů stál velký začmouzený krb. Od dveří, na protějších stranách od krbu sestupovaly dolů schodiště. V přízemí byla kuchyň, koupelna a předsíň, asi není nijak překvapivé, že jsem si tyto prostory nijak neoblíbila, a tak jsem většinu času přebíhala jen ze sklepa do prvního patra a zpátky.
Maminka hned po příjezdu přinesla ze sklepa obrovskou krabici a položila ji uproste společenské místnosti.
Nebylo v tu chvíli nic horší, než to, že beze slova opustila onu krabici i místnost a ponechala mě napospas mé zvědavosti. Posunula jsem si tedy jedno z křesel až přímo před krabici, uvelebila se do něj, ruce si přisedla pod zadek a čekala. Takto, se zkoumavým a zároveň zarputilým výrazem, jsem byla rozhodnuta sedět až do jejího otevření. Po celou tu dobu maminka pobíhala mezi pokoji a něco přenášela, či pro něco šla a nebo si prostě jen dala ruce v bok a koukala kolem sebe.
Po tomto pro mě neskutečně dlouhém časovém úseku, jeř jsem nakonec vyhodnotila jako celou jednu hodinu, si stoupla na druhou stranu krabice, usmála se na mě a tichounce jako když šeptá vítr, ona to snad ani jinak neumí, řekla: „Tak se podívej dovnitř.“
Nejraději bych se na to po těchto slovech bezhlavě vrhla a začalo kartón cupovat na tisíce malých kousíčků, jenže místo toho jsem se nejprve zhluboka nadechla, kývla mamince na souhlas, pomalu vytáhla ruce z pod zadku a natáhla je k jednomu konci lepenky, jež držel víko krabice zavřené. A pak jí rychle škubla.
Krabice se otevřela a na mě vykoukla divně se šklebící obrovská tvář od které šlo velmi malinké tělo, které mělo malé ruce s velkými dlaněmi, podobně vypadali i nohy. Celý obraz byl zkrátka hodně pomatený, jakoby nesmyslně slepený ze dvou normálních. Pod tímto se skrývalo ještě dalších sedm podobně zvláštních obrazů. I přesto jak byly šeredné a nepovedené, se mi líbily a mamince asi také, předpokládám totiž, že by mi jinak neřekla ať je pověsím na háčky po stěnách.
Okolí chaty se rozléhal víceméně jenom les, z počátku sice hodně řídký, avšak postupně houstl a působil značně neprostupně. Měla jsem pocit, že jediná možnost jak se k nám dostat, je jen ta příjezdová cesta a nebo snad možný pád z nebes.
Hned u chalupy stál obrovský jírovec, jehož větve šli přímo pod mými okny, a tak pro mě nebyl problém sem tam opustit místo dveřmi pokoj oknem. Od větve šel dolů provazový žebřík, ani ne tak kvůli cestě dolů, jako spíš proto abych mohla cestu podnikat i v opačném směru.
A právě po téhle větvi tenkrát přišel. Jen tak v klidu si na ní balancoval, každou chvíli vypadal, že musí spadnout, až k mému oknu. Zaťukal na něj a koukl dovnitř. Já v tu chvíli zůstala stát v pokoji s pusou dokořán a civěla na něj. Chvilka strachu rychle pominula, dokonce jsem byla i ráda, že maminka odjela nakupovat, a nahradil ji jásot nad další živou duší na tomto osamoceném paloučku.
Otevřela jsem tady okno a zůstala na toho darebáka , co musel být ve věku asi jako já, zírat tím způsobem, co si jako myslíš, že si můžeš dovolit a kdo vlastně jsi?
„Ahoj. Jsem Tracy. Jak se jmenuješ ty?“
Tracy, zrzoun, čert ví odkud se tu poděl. Ještě chce vědět moje jméno. „Co sejde na jméně, co růží zvou, zváno jinak, vonělo by stejně.“ *
„Shakespearova fanynka tedy. Zajisté, co sejde na jméně, však co žádné nemá, nevím jak pak mám zvát a je pravděpodobné, že si na to brzy již vůbec nevzpomenu. Když ty mi nechceš svoje říct, pak pojmenuji si tě sám, růží si tě budu zvát. Jsi pro mě tedy Rose, těší mě.“
„Charlotte! Jmenuji se Charlotte!“ vyhrkla jsem narychlo, přece si nemyslí, že si mě může pojmenovat jak chce.
„Ale no tak, sama jsi tvrdila, že je to nepodstatné. Pro mě už jsi Rose, smůla že?“ šklebil se na mě tím takovým tím přidrzlým výrazem.
„Mě je to jedno. Stejně se s tebou nebudu bavit. Jak jsi se sem vůbec dostal, tady nemáš co dělat.“
„Po žebříku, prosím pěkně. Chtěl jsem totiž vědět kam vede.“
„Už víš. Sbohem.“ Neměla jsem co říci, nenalézala jsem slova, a tak jsem zkrátka jenom zavřela okno a rozhodla se, si dojít pro něco k jídlu.
Celý týden jsem ho pak neviděla a zlobila se na sebe, protože jsem byla asi příliš zlá, čímž jsem ztratila možnost mít tu nějakého kamaráda, konečně si hrát jinak, než sama se sebou.
Ve čtvrtek přišel. Byla jsem zrovna ve vnitř a hrála si na královnu lupičů, zatímco maminka venku plela květinový záhon. Když jsem šla za ní, už v předsíni jsem slyšela, že na někoho mluví, ta slova však nepatřila mě, ale Tracymu, jak jsem později pochopila. Stál tam s mojí maminkou a vykecával se. Zamířila jsem k nim. Na maminčin dotaz co dělám, jsem jí odpověděla, že jsem královna lupičů a zároveň s pohledem, co jsem hodila po Tracym dodala „A tobě ukradnu hodinky!“
„Prosím.“ Řekl Tracy, sundal hodinky a podal mi je.
Vzala jsem je od něj a začala si je pečlivě prohlížet. Byli celé světle modré, neměli ciferník a čísla 3, 6, 9, 12 byly nahrazeny V, J, Z, S. Ručičky tam nebyli vůbec, na jejich místě byla pohupující se plachetnice.
„Vždyť jsou k ničemu. To ani nejsou správný hodinky!“ obořila jsem se na Tracyho.
„Loďka kolíbá se na obzoru jak kyvadlo hodin, co sic na první pohled nefungují, oni však jen jiný čas měří a kdo chce jim věří.“ Usmál se a zhluboka mi pohlédl do očí. Zamrazilo mě i přes ten milý výraz.
„Je zábavný. Tracy říkal, že už se znáte. Proč jsi mi o něm nepověděla?“ vložila se do hovoru nadšeně maminka. A já nevěděla proč, ale přála jsem si najednou být někde jinde, daleko od těch dvou, hodně daleko od Tracyho. A tak jsem učinila první krok, otočila se a vrátila se zpět do chatky.
Druhý den přišel Tracy až k nám do kuchyně, nejdříve nechutně předvořile pozdravil mojí maminku a přitom udělal poklonu jak kdyby byla jedinou maminkou na světě.
„Nazdar Rose. Pojď stavět hrad.“
„Co? Jak jako hrad?“ vážně občas nechápu to co mu vypadne z pusy.
„No jako hrad, normální hrad ze dřeva a kamenů. Hrad na kterém pak můžeš být královna a já tvůj rádce.“
„ Já neumím stavět hrad, nikdy jsem to nedělala.“ Nevěřila jsem, že takovou blbost myslí vážně.
„Pokud to nezkusíme, nemůžeme vědět, že to neumíme.“ Pronášel ta slova tím svým způsobem, kterému se nedá odporovat.
„Dobrá.“ Jiná možná odpověď se mi v tu chvíli v hlavě nenabízela. A tak jsem nastávající týdny trávili celou věčnost stavbou našeho vlastního hradu.
Po třech týdnech už se v tom dalo být i přes noc, ale spíš než hradem bych to nazvala zříceninou.
„Potřebujeme sem ty královský červený koberce.“ Oznámil mi z ničeho nic Tracy.
„Cože? Vždyť to je maličkost! My nemáme hradby, vodní příkop, padací most ani hladomornu a ty chceš pitomý královský červený koberce?“ vyhrkla jsem bez rozmyslu.
„Jo je to maličkost, ale maličkosti dělají dokonalost a dokonalost není žádná maličkost**, milá Rose.“
„Jsem Charlotte.“ Nevím jak mám na ty jeho moudra reagovat, a tak jsem to udělala po svém. Odešla jsem.
Další týden jsme se neviděli, dokud si pro mě nepřišel zase až do kuchyně. Učinil svůj půlhodinový pozdrav mé mamince, a pak oznámil, tedy spíš nějaké Rose, že jdeme zkontrolovat hrad, aniž by počkal na odpověď otočil se a šel. Musela jsem ho tedy doběhnout. Pak jsem stejně až k hradu kráčela dobré dva metry za ním.
Dorazili jsem tedy až k té naší zřícenině, která však byla výrazně větší zříceninou, než posledně. Pravděpodobně se někomu nelíbila. Tracy úplně zrudnul a rozezleně zařval na celý les: „To je extrém ze strany sicilskejch citronů!“ na to se otočil a naštvaně odešel.
Nechápala jsem jeho slova ani to rozčilení. Byla jsem ráda, že nemusím shánět ty červený koberce. Šla jsem taky domů.
Dalšího dne přijela maminka z nákupu moc špatná. Řekla mi ať se posadím a poslouchám, co se dozvěděla ve městě a proč se tolik zdržela. Tracy naschvál otrávil svoje rodiče, neví čím, ale nasypal jim to ráno do kávy. Pak zavolal na policii a sám sebe udal. Poslal mi po nich lístek, oni ho dali mamince a maminka mě.
Čekala jsem, že tam bude nějaké vysvětlení, ale kdepak.. Stálo tam jen: Nikde nemusíš zůstat navždy. (Edwin Paine).
Pravděpodobně jsem zase nepochopila jeho slova, jako ostatně vždycky.
Další léto už jsme tam nejeli. Nejeli jsme tam ani na podzim, ani v zimě, ani v na jaře. Nejeli jsme tam už nikdy.
* William Shakespeare
** Michelangelo
Jistě, že měla pravdu, bylo to tam vskutku více něž krásné. Chatka ve svém okolí nepůsobila nijak monumentálně, avšak když jste vstoupily dovnitř, nabyli jste dojmu, že musí být nafukovací.
Oba dva pokoje, maminky i můj, byly nádherné. Postel i skříně vyrobeny ze světlého dřeva, záclony a povlečení v tmavě zelené barvě. Společenská místnost v sobě jímala nábytek poněkud tmavší, potahy a záclony byly naopak světlejší zelené než ty pokojové.
Uprostřed dlouhé stěny, té naproti oknům, mezi dveřmi do našich pokojů stál velký začmouzený krb. Od dveří, na protějších stranách od krbu sestupovaly dolů schodiště. V přízemí byla kuchyň, koupelna a předsíň, asi není nijak překvapivé, že jsem si tyto prostory nijak neoblíbila, a tak jsem většinu času přebíhala jen ze sklepa do prvního patra a zpátky.
Maminka hned po příjezdu přinesla ze sklepa obrovskou krabici a položila ji uproste společenské místnosti.
Nebylo v tu chvíli nic horší, než to, že beze slova opustila onu krabici i místnost a ponechala mě napospas mé zvědavosti. Posunula jsem si tedy jedno z křesel až přímo před krabici, uvelebila se do něj, ruce si přisedla pod zadek a čekala. Takto, se zkoumavým a zároveň zarputilým výrazem, jsem byla rozhodnuta sedět až do jejího otevření. Po celou tu dobu maminka pobíhala mezi pokoji a něco přenášela, či pro něco šla a nebo si prostě jen dala ruce v bok a koukala kolem sebe.
Po tomto pro mě neskutečně dlouhém časovém úseku, jeř jsem nakonec vyhodnotila jako celou jednu hodinu, si stoupla na druhou stranu krabice, usmála se na mě a tichounce jako když šeptá vítr, ona to snad ani jinak neumí, řekla: „Tak se podívej dovnitř.“
Nejraději bych se na to po těchto slovech bezhlavě vrhla a začalo kartón cupovat na tisíce malých kousíčků, jenže místo toho jsem se nejprve zhluboka nadechla, kývla mamince na souhlas, pomalu vytáhla ruce z pod zadku a natáhla je k jednomu konci lepenky, jež držel víko krabice zavřené. A pak jí rychle škubla.
Krabice se otevřela a na mě vykoukla divně se šklebící obrovská tvář od které šlo velmi malinké tělo, které mělo malé ruce s velkými dlaněmi, podobně vypadali i nohy. Celý obraz byl zkrátka hodně pomatený, jakoby nesmyslně slepený ze dvou normálních. Pod tímto se skrývalo ještě dalších sedm podobně zvláštních obrazů. I přesto jak byly šeredné a nepovedené, se mi líbily a mamince asi také, předpokládám totiž, že by mi jinak neřekla ať je pověsím na háčky po stěnách.
Okolí chaty se rozléhal víceméně jenom les, z počátku sice hodně řídký, avšak postupně houstl a působil značně neprostupně. Měla jsem pocit, že jediná možnost jak se k nám dostat, je jen ta příjezdová cesta a nebo snad možný pád z nebes.
Hned u chalupy stál obrovský jírovec, jehož větve šli přímo pod mými okny, a tak pro mě nebyl problém sem tam opustit místo dveřmi pokoj oknem. Od větve šel dolů provazový žebřík, ani ne tak kvůli cestě dolů, jako spíš proto abych mohla cestu podnikat i v opačném směru.
A právě po téhle větvi tenkrát přišel. Jen tak v klidu si na ní balancoval, každou chvíli vypadal, že musí spadnout, až k mému oknu. Zaťukal na něj a koukl dovnitř. Já v tu chvíli zůstala stát v pokoji s pusou dokořán a civěla na něj. Chvilka strachu rychle pominula, dokonce jsem byla i ráda, že maminka odjela nakupovat, a nahradil ji jásot nad další živou duší na tomto osamoceném paloučku.
Otevřela jsem tady okno a zůstala na toho darebáka , co musel být ve věku asi jako já, zírat tím způsobem, co si jako myslíš, že si můžeš dovolit a kdo vlastně jsi?
„Ahoj. Jsem Tracy. Jak se jmenuješ ty?“
Tracy, zrzoun, čert ví odkud se tu poděl. Ještě chce vědět moje jméno. „Co sejde na jméně, co růží zvou, zváno jinak, vonělo by stejně.“ *
„Shakespearova fanynka tedy. Zajisté, co sejde na jméně, však co žádné nemá, nevím jak pak mám zvát a je pravděpodobné, že si na to brzy již vůbec nevzpomenu. Když ty mi nechceš svoje říct, pak pojmenuji si tě sám, růží si tě budu zvát. Jsi pro mě tedy Rose, těší mě.“
„Charlotte! Jmenuji se Charlotte!“ vyhrkla jsem narychlo, přece si nemyslí, že si mě může pojmenovat jak chce.
„Ale no tak, sama jsi tvrdila, že je to nepodstatné. Pro mě už jsi Rose, smůla že?“ šklebil se na mě tím takovým tím přidrzlým výrazem.
„Mě je to jedno. Stejně se s tebou nebudu bavit. Jak jsi se sem vůbec dostal, tady nemáš co dělat.“
„Po žebříku, prosím pěkně. Chtěl jsem totiž vědět kam vede.“
„Už víš. Sbohem.“ Neměla jsem co říci, nenalézala jsem slova, a tak jsem zkrátka jenom zavřela okno a rozhodla se, si dojít pro něco k jídlu.
Celý týden jsem ho pak neviděla a zlobila se na sebe, protože jsem byla asi příliš zlá, čímž jsem ztratila možnost mít tu nějakého kamaráda, konečně si hrát jinak, než sama se sebou.
Ve čtvrtek přišel. Byla jsem zrovna ve vnitř a hrála si na královnu lupičů, zatímco maminka venku plela květinový záhon. Když jsem šla za ní, už v předsíni jsem slyšela, že na někoho mluví, ta slova však nepatřila mě, ale Tracymu, jak jsem později pochopila. Stál tam s mojí maminkou a vykecával se. Zamířila jsem k nim. Na maminčin dotaz co dělám, jsem jí odpověděla, že jsem královna lupičů a zároveň s pohledem, co jsem hodila po Tracym dodala „A tobě ukradnu hodinky!“
„Prosím.“ Řekl Tracy, sundal hodinky a podal mi je.
Vzala jsem je od něj a začala si je pečlivě prohlížet. Byli celé světle modré, neměli ciferník a čísla 3, 6, 9, 12 byly nahrazeny V, J, Z, S. Ručičky tam nebyli vůbec, na jejich místě byla pohupující se plachetnice.
„Vždyť jsou k ničemu. To ani nejsou správný hodinky!“ obořila jsem se na Tracyho.
„Loďka kolíbá se na obzoru jak kyvadlo hodin, co sic na první pohled nefungují, oni však jen jiný čas měří a kdo chce jim věří.“ Usmál se a zhluboka mi pohlédl do očí. Zamrazilo mě i přes ten milý výraz.
„Je zábavný. Tracy říkal, že už se znáte. Proč jsi mi o něm nepověděla?“ vložila se do hovoru nadšeně maminka. A já nevěděla proč, ale přála jsem si najednou být někde jinde, daleko od těch dvou, hodně daleko od Tracyho. A tak jsem učinila první krok, otočila se a vrátila se zpět do chatky.
Druhý den přišel Tracy až k nám do kuchyně, nejdříve nechutně předvořile pozdravil mojí maminku a přitom udělal poklonu jak kdyby byla jedinou maminkou na světě.
„Nazdar Rose. Pojď stavět hrad.“
„Co? Jak jako hrad?“ vážně občas nechápu to co mu vypadne z pusy.
„No jako hrad, normální hrad ze dřeva a kamenů. Hrad na kterém pak můžeš být královna a já tvůj rádce.“
„ Já neumím stavět hrad, nikdy jsem to nedělala.“ Nevěřila jsem, že takovou blbost myslí vážně.
„Pokud to nezkusíme, nemůžeme vědět, že to neumíme.“ Pronášel ta slova tím svým způsobem, kterému se nedá odporovat.
„Dobrá.“ Jiná možná odpověď se mi v tu chvíli v hlavě nenabízela. A tak jsem nastávající týdny trávili celou věčnost stavbou našeho vlastního hradu.
Po třech týdnech už se v tom dalo být i přes noc, ale spíš než hradem bych to nazvala zříceninou.
„Potřebujeme sem ty královský červený koberce.“ Oznámil mi z ničeho nic Tracy.
„Cože? Vždyť to je maličkost! My nemáme hradby, vodní příkop, padací most ani hladomornu a ty chceš pitomý královský červený koberce?“ vyhrkla jsem bez rozmyslu.
„Jo je to maličkost, ale maličkosti dělají dokonalost a dokonalost není žádná maličkost**, milá Rose.“
„Jsem Charlotte.“ Nevím jak mám na ty jeho moudra reagovat, a tak jsem to udělala po svém. Odešla jsem.
Další týden jsme se neviděli, dokud si pro mě nepřišel zase až do kuchyně. Učinil svůj půlhodinový pozdrav mé mamince, a pak oznámil, tedy spíš nějaké Rose, že jdeme zkontrolovat hrad, aniž by počkal na odpověď otočil se a šel. Musela jsem ho tedy doběhnout. Pak jsem stejně až k hradu kráčela dobré dva metry za ním.
Dorazili jsem tedy až k té naší zřícenině, která však byla výrazně větší zříceninou, než posledně. Pravděpodobně se někomu nelíbila. Tracy úplně zrudnul a rozezleně zařval na celý les: „To je extrém ze strany sicilskejch citronů!“ na to se otočil a naštvaně odešel.
Nechápala jsem jeho slova ani to rozčilení. Byla jsem ráda, že nemusím shánět ty červený koberce. Šla jsem taky domů.
Dalšího dne přijela maminka z nákupu moc špatná. Řekla mi ať se posadím a poslouchám, co se dozvěděla ve městě a proč se tolik zdržela. Tracy naschvál otrávil svoje rodiče, neví čím, ale nasypal jim to ráno do kávy. Pak zavolal na policii a sám sebe udal. Poslal mi po nich lístek, oni ho dali mamince a maminka mě.
Čekala jsem, že tam bude nějaké vysvětlení, ale kdepak.. Stálo tam jen: Nikde nemusíš zůstat navždy. (Edwin Paine).
Pravděpodobně jsem zase nepochopila jeho slova, jako ostatně vždycky.
Další léto už jsme tam nejeli. Nejeli jsme tam ani na podzim, ani v zimě, ani v na jaře. Nejeli jsme tam už nikdy.
* William Shakespeare
** Michelangelo