Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Slzy pomaličku stékají po tváři. Razí si cestičku z nepřítomně hledících šedozelených očí po bledé tváři a skapávají na zářivě bílé tričko. Ty oči jsou až děsivě prázdné a už téměř neschopné propouštět slzy. Vždy krásně vypadající řasy jsou teď slepené k sobě a řasenku kterou byly nalíčeny s sebou odnáší slzný potok. Z dokonalého účesu se nesměle uvolňují pramínky zrzavých vlasů a zůstávají mrtvě viset podél bledého obličeje. Rty má rozpraskané a podrážděné od zbloudilých slaných slz a zároveň až mrtvolně fialové. Až teď si plně začla uvědomovat jak moc se třese zimou, nebylo tomu také divu, vždyť seděla uprostřed malé, chladné sklepní místnosti, kde ještě před nedávnem byl opravdový život. Teď zde však byla už jen skoro děsivá tma a světlo které spoře pronikalo dovnitř malým okénkem propůjčovala pouliční lampa, stojící poblíž domku.Teď byla sama! Všichni ji opustili. A přece ne, ta kterou by tu nejméně chtěla byly stále při ní. Už dávno se jí zmocnila a od té doby jí neopouštěla. Byla s ní ráno když se probouzela i večer když šla spát, byla i v jejích snech. Měla spoustu podob,ale každá z nich byla doslova děsivá.Byla to ona kdo jí našeptával co má jíst a co pít, byla to ona kdo podporoval každou její obavu. A právě ta jí neopouštěla ani teď. Jak moc by si dívka přála aby tu teď její noční můra nebyla, aby necítila její blízkost a přesto…Jen na mizivý okamžik zavřela oči, snad aby vypudila všechny ty hořké slzy, když je otevřelaspatřila to. Ve světle pouliční lampy se zaleskl docela malý ostrý nožík ležící na stole pod oknem. Nenapadal ji zrovna žádný lepší způsob jak skoncovat se všemi problémy jednou provždy. Už jí tu nic nedrželo, nic jí nebránilo to udělat. Proč vlastně tuhle zkoušku podstupovala? Proč hubla? Proč prodělala tolik dlouhých dnů hladovky? Proč zapudila všechny přátele? K čemu bylo všechno to odříkání, vypité litry čaje?Obavy z každého nadbytečného gramu?! Byla jen malý rozmazlený fracek co si neuměl vážit toho co měl a uvědomovala si to. Ovšem ona si toho uměla vážit, věřte že ano, jen ne dost.Nedělala to kvůli hubnutí samému, ale kvůli jedinému člověku. Proč vzpomínat? Kvůli jednomu člověku to začlo, kvůli druhému to skončí. Stačilo jen natáhnoutruku…
Sebrala zbytky své síly a s námahou se doplazila až ke stolu a zvedla ruku tam kde tušila malý ostrý předmět. Byl tam, hladký a lesklý, měla pocit že čekal jen na ni. V jednom okamžiku ji blesklo hlavou jak se tam asi ocitl, ale hlavní pro ni bylo že tu byl! Naposled se rozhlédla po místnosti ve které si hrávala jako malá ještě s dědečkem, který už bohužel nežil. Teď už zbýval malý krůček ke konci a ona si to plně uvědomovala, brala to jako konec zkoušky. Uchopila tedy nožík pevně do ruky a přejela jím podél zjizveného zápěstí! Nebyla si jistá jestli je to dost, ale pohled na stále se zvětšující potůček krve na levém zápěstí ji ujistil že to co měla udělala správně. Rána byla větší než ty kterými se často uklidňovala, koneckonců musela být, vždyť byla smrtelná.Pramínek krve tekoucí z ochablého zápěstí se stále zvětšoval a temně rudá, teplá krev po kapkách dopadala na zaprášenou zem.Spolu s ní z dívky odcházely i zbytky života. Necítila bolest, jen neskutečnou úlevu, už ne naději, jen klid a mír. Bezděčně pomyslela na to , proč to nechala zajít tak daleko. Ale už bylo příliš pozdě, takže jen zavřela oči a naposled si vybavila tváře těch kteří ji milovali a obklopovali v jejím kratičkém životě. Z očí jí vytryskly slzy když pomyslela na rodiče a přátele a v duchu se jim tiše omlouvala.Když už jí došly slzy a krev pomalu přestala vytékat z rány, uslyšela tichounký smích. Ano opouštěla ji, ovšem s pocitem že vyhrála.Vyhrála nad jejím tělem i nad její myslí… A dívka jen pomalu upadala do spánku ze kterého jí nebylo souzeno se vzbudit. To byl definitivní konec ze kterého nebylo návratu. Nebyla dost silná na to aby dokázala bojovat sama se sebou.
jej aspon neco, ono je hrozne lehke psat takhle, kdyz to das precist laikovi, muze mu to pripadat dobre, mozna fascinujici, prvni co ho napadne je treba "takhle bych to nikdy nenapsal". Případně psát komerci, kterou se zaměříš na určitý okruh lidí a přesně víš, co se očekává. Je to takový trošku mediálni podvod čtenářů. Třeba takové dívčí romány, vetšinou jde jen o to, jak moc se holka vžije do role hlavní hrdinky...Prostě každý jde jinou cestou, někdo cíleně za tím, co lidi chtějí slyšet, někdo za tím, co chce psát...třeba teď sem můžu dát něco co jsem psala když mi blyo tak 13...
jj v pohode, dik moc :) no ten odstavec, nevim jak se tam vloudil, puvode tam byt nemel ;-)
ale umi tady lidi celkem luxusne rozcupovat :) V necem mozna trochu lacine, to uznavam, ale zas mi to pripomina jiste obdobi v zivote, taaakze ji mam rada :)
ehm zas tak skvěle napsaný mi to bohužel nepřijde. ten odstavec je tam naschvál? pokud už odstavce neděláš téměř vůbec, je snad lepší nechat to jako jeden celek... jinak to není moc originální téma a co se týče zpracování, je to jedno klišé vedle druhého... pardon.
Písmák