Síla existence

   Bylo úterý, nijak zvláštní odpoledne, lidé spěchali z práce do svých domovů. Ona stála na tom místě, kde stojí vlastně každý den. Proto nevím, proč mluvím zrovna o úterku. Chodila si sem sednout každý den, když neměla zrovna co na práci. Její práce ale spočívala v něčem jiném, než práce ostatních lidí, co tudy denodenně procházeli.

   Byla hezká, ale nebyla krásná. Možná někdo by pod tou její neudržovanou maskou rozeznal nějaké pozůstatky krásy, co tedy muže tolik přitahovalo? Vysedávala u té kašny někdy skoro celý den, poté se zase vrátila do svého zaměstnání. Vyhublé nohy nechala spadnout do vody, a kalhoty si vyhrnula nad kolena. Dlouhé zrzavé vlasy jí splývaly s tenkým tělem, a celkově budila mrtvolný dojem. Uvnitř mrtvola byla. Rozervaná duše na tisíc kousků.

   Nastavila si ruku k očím, to aby jí neoslepilo slunce, když se chtěla podívat na hodiny na věži. Půl čtvrté. Je čas jít. Jak jí ten denní rituál unavoval. Jak jí tohle obtěžovalo, ale nebylo úniku. Ano-mohla odejít, ale kde by bydlela? Tahle zatracená ženská jí nabídla nejenom práci, ale také byt. O penězích se nedalo moc mluvit, ale něco z toho měla. Mohla si občas jít koupit jídlo, a ze začátku si i užila. Ovšem o tom se teď hovořit nedalo.

   Proběhla úzkou uličkou, kde se ukrýval vysoký, oprýskaný dům. Vešla dovnitř, proběhla rychle kolem pultu, za kterým stála ta žena.

   ,,Kde si se zase courala? Co to máš na sobě? Koukej se převlíknout.“

   Ona nic neodpověděla, zaběhla do těch známých dveří, a zamkla se. Mohla by se svalit na postel, přikrýt hlavu polštářem a začít plakat. Mohla by. Ovšem tahle holka ztratila veškeré emoce. Zvykla si na to, že si s ní každý den hrálo několik mužů jako s panenkou. Proto s ní nadávky od téhle ženy nic nedělaly. Otevřela skříň a všechno dělala tak jistě, vždyť stejný rituál probíhá každý den. Vyhrabala z ní tolik nenáviděné kousky oblečení v rudě červené barvě. Shodila ze sebe kalhoty a tričko, a vyměnila za podvazky. Dvě tváře, dvě osobnosti, dva životy.

  ----

   Bylo úterý, odpoledne jako každé jiné. On se procházel po náměstí. Celý den se pral s nudou, přišel o zaměstnání. V ruce držel sako. Jelikož byl parný den, nechal si na sobě jen bílou košili a kravatu, kterou nosil v zaměstnání. Byl naštvaný na sebe, jak mohl dopustit takové ponížení od svého nadřízeného. Byl naštvaný na svojí práci. Vše se v něm bouřilo, takový pocit nikdy neměl. Ponořil ruku do chladivé vody v kašně, a v tu chvílí jím prolítla energie. Nepředstavitelná síla, která se v něm začala mlít. Něco chtěl udělat, nějakou věc, kterou by to dostal ven. Třeba začít křičet, tancovat, zpívat, prát se s někým. Automaticky ovšem zamířil do té ulice. V té ulici nikdy nebyl, vždycky si myslel, že to není pro něho.

   Běžel tak rychle, že se divil kde se to v něm bere. Nechoval se jako dřív. Choval se jako chlap, co touží po násilí a po nechutnostech. Částečně se za to styděl, částečně si to chtěl užít.

Zamířil do toho domu. Hned za dveřmi ovšem nevěděl, co zde vůbec dělá. Ale jakoby se za ním zabouchly. Zamkly. Nebylo cesty zpátky, jenom to před ním. Tohle všechno byl jiný svět. Ani nevěděl proč přišel.

   ,,Dobrý den, můžeme posloužit?“ Pravil hlas té obtloustlé navoněné ženy za pultem.§

   ,,Ano…Tedy..Víte,já…“ snažil se dokončit větu, avšak slova se mu žádná nezjevovala.

Žena se mile usmála, ačkoliv celkový dojem z ní působil spíše přísně. Zřejmě byla na podobné návštěvníky připravena. Otočila se tedy, a vybídla ho aby šel za ní.

   Šel. Šel dlouhou chodbou, a po straně bylo mnoho dveří. Vypadalo to jako v příjemném hotelu, ale na něj rozhodně příjemně nepůsobil. Bylo mu tam těsno, teď si uvědomil, že udělal chybu. Nejraději by se otočil a šel zase zpátky. Ta žena se zastavila asi u třetích dveří a otevřela je. Pohybem ruky naznačila, že může vstoupit. Pomalu vešel dovnitř a dveře se zavřely. Světlo bylo ztlumeno, na oknech závěsy a uprostřed postel. Na ní ležela slečna drobnější postavy, s dlouhými zrzavými vlasy. Působila svůdně, její dokonalé křivky ho dráždily. Nemohl ale udělat ani krok. Byla pro něj moc křehká, moc krásná, moc dokonalá. Navíc nemohl dopustit, aby jí nějak využil.

   ,,Co bude?“ ozval se ten hlas. Byl slabý, skoro se sem ani nehodil. Její hlas se nehodil pro věty typu:Co bude? Ležela dál svůdně na posteli, její oči hovořili za vše. Říkali : Nechci tady být. Nelíbí se mi to. Ale budu trpět..

   ,,Abych řekl pravdu, nevím co bude.“ A bylo ticho. Ani jeden z nich nevěděl, co bude.

   ,,Jak se jmenuješ?“ řekl po chvíli.

   ,,Co prosím?“ odpověděla, jako by nerozuměla otázce. ,,Nikdo se mě nikdy neptal, jak se jmenuju. Většinou jdeme hned na věc.“

   ,,Mě to zajímá. Dneska to bude možná od konce.“ Řekl a ona se rozpačitě usmála a sklopila hlavu. Nikdy jí nepřivedli do rozpaků ostatní muži, svými řečmi, které slyšela každý den. On jí přivedl do rozpaků tím, že o ní chtěl něco vědět.

   ,,Jsem Cindy.“

   Sedl si na postel vedle ní. Cindy se mu posadila na klín. Ovšem nic se nedělo, jak ona myslela.

   ,,Stydíš se? Uvolni se.“ Řekla mu.

   ,,Vůbec se nestydím. S tebou jsem uvolněný jako nikdy jindy. Ale nechci tě využít.“

   Působila tak zesláble. Zklamaně sklopila hlavu dolů ale stále mu seděla na klíně.

,,Víš, nevím jestli mám být zklamaná, nebo šťastná.Nikdo si se mnou nepovídal.“