Záhada červeného mercedesu

Jo, sem tam to stojí za nic a kde ne, tak je to ještě horší. Ale co byste chtěli? Aby se to dalo číst? Haha, to je dobrý fór. Omlouvám se za formátování, ale toť není to, za co bych se měl asi omluvit :-).

„Tak, to byli Mike a jeho Mechanici a teď bude chladná Madonna se žhavým Frozen.“

„Obráceně, Carle.“

„Co obráceně, Carol?“

„Hmm.“

„Á, jo, už vím. Žhavá Madonna a chladné Frozen. Něco řekni, než to naláduji.“

„Hmm, všichni jste už slyšeli o sérii tří vražd, co se stala tento týden. Včera večer však došlo k čtvrté. Sledujte, kdy mrknu. Policie, mrk, policie tvrdí, že ty vraždy nemají souvislost, mrk mrk. Teda, abych nekřivdila, mrk, nechce se k případu vyjadřovat, kromě toho, že vydala obšírné záznamy o všem až na ty vraždy.“

„Mrky mrk.“

„Jo.“

„Ale z našich zdrojů vyplývá, že…“

„To nesmíš říkat, Carle, jinak se nás policie, mrk, bude vyptávat, odkud jsme se to dozvěděli.“

„Hmm, tak jinak. Jednoduše jsem vydedukoval…“

„Hmm, dlouhé cizí slovo, dobrý.“

„Nepřerušuj. Vydedukoval jsem, že všechny tři vraždy byly na osoby, které spolu měli leccos společné, možná víc než přiznaly, měli to rozházené s mafií, měli menší i větší dluhy a byly v politické funkci.“

„Carle, všichni politicky činní lidé mají to všechno, co jsi řekl. Možná až na jednoho nebo dva.“

„Koho si potom volila, Carol?“

„Toho jednoho či druhého.“

„No, dobře, tak jinak. Celou noc jsem pracoval na obšírných policejných záznamech, které vykazovaly: účty za parkování, rozpočet na dalších tak sto let,  dlouhé účty za koblihy a na závěr snad úplně všechno, a dozvěděl jsem se, že všechny vraždy byly odborné, tedy po zavírací hodině úřadu, jednou kulkou do hlavy z pistole s tlumičem stejné ráže a bezpečnostní kamery nějak selhaly.“

„Teda, nechci polemizovat nad tím, cos dělal večer, ale čteš to z novin před sebou. Ukaž je, hmm, ty čtu taky, těm můžeme věřit.“

„Ale nepíšou tam, co jsem slyšel v hospodě. Prý při všech případech byl spatřen červený mercedes.“

„Že by se vrah vozil limuzínou?“

„Ne, prý to byl obyčejný červený mercedes.“

„Už jsi někdy viděl obyčejný červený mercedes?“

„Ne, myslím sériový typ.“

„Tak to v novinách nebude, chtějí být seriozní. Červený sériový mercedes, mrk.“

„Snad si nemyslíš, že byli opilí?“

„U nich je opilost normální stav, takže to není nic divného.“

„Cože?“

„Ne, promiň, Carle, dělala jsem si srandu, mrk.“

„No, že tak.“

„Zchlaď to tím Frozenem.“

„Jo, už jede.“

 

         Bill poslouchal rádio, když si dělal večeři. Bylo sedm hodin a Bill teprve přijel z práce. Hráli jeho oblíbené písničky, sice trochu staré, ale pěkné. Billovi si prostě líbily. Asi to zdědil po rodičích. Bydlel teď sám a vařit moc neuměl. Jeho jídlo nedosahovalo kvalit jídel jeho předchozí přítelkyně, ale hlady neumíral. Vlastně si ani moc velkou večeři nedělal, nají se až v hospodě.

         Bill teď žil sám. Vlastně občas sám. Bill měl kočku, která k němu zašla několikrát do měsíce. Byla to naprosto obyčejná kočka. Byla černá s typickýma smaragdovýma očima a na rozdíl od ostatních černých nenosila Billovi smůlu. Chystal večeři i pro ni. Měl vždy po ruce pár konzerv kočičího žrádla. Bill měl tu kočku rád, ale nedal ji jméno, to proto, že k němu chodila tak málo. Ani se nedivil, jak mohla ve městě přežít, vždyť bylo plné masitých krys. Hlad mít prostě nemohla. A nemoc taky ne. Bill ji bral pravidelně každého půl roku k veterináři na prohlídku.

         Vlastně jeho minulá přítelkyně se s ním rozešla hlavně kvůli té kočce. I když byla inteligentní, byla i nadmíru pověrčivá a tak nedokázala pochopit, proč se Bill o ni staral. Bill tu kočku znal již od výšky a proto ji nechtěl opustit, a navíc mu ta přítelkyně poněkud zhořkla.

         Přesněji ji Bill znal od té doby, co si sehnal byt. Prvního půl roku na výšce žil na kolejích, ale hned jak se tenhle mrakodrap dostavil, dostal byt se štěstím mezi prvníma, a tak si mohl vybrat byt. Vybral si poměrně velký, ale jak si začal zvykat, tak se byt zmenšil. Ale co, tehdy si nemohl stěžovat a teď si radši nestěžuje. Prostě si zvykl.

         Bill dovařil večeři a nachystal si jídlo na talíř. Nachystal i jídlo po kočku a pak si servíroval. Spěchal, těšil se do hospody a již teď má zpoždění. Jídlo opravdu nebylo vynikající, snad jen kočka si libovala nad svým kusem žvance.

         Dojedli skoro současně. Bill sklidil nádobí a hnal se ke dveřím, ale hned se otočil. Nevzal si peníze. Vrátil se do pokoje a začal hledat peněženku. Byla to Billova slabost, nikdy si nezapamatoval, co, kde a občas kdy položil. Peněženka nebyla ani pod polštáři na gauči, ani ve vedlejším pokoji. Hledal, ale marně. Zkusil i koupelnu. Nic.

         Byla v jeho kapse. Někdy se to stane, no co. Bill se trochu uklidnil a hledal kočku. Asi byla zmatená z toho, jak tady pobíhával. Vzpomněl jsi, že kolem ní proběhl. Nebo ona kolem něho. Utekla dveřmi, vybavilo se mu. Ale co, přežije. Měl už dobře půl hodiny zpoždění. Radši zavolá do hospody. Šáhl do kapsy pro mobil, ale ten tam nebyl. Zas něco, pomyslel si Bill. Prohodil pár slov s Bohem a Štěstěnou, s Nemesis a s ostatními, kdo to mohl mít za lubem, když si vzpomněl, že ho nechal v práci. Ne, nebude se pro něj vracet. Nebo snad jo. Stále ještě seděl na křesle, když ho přepadlo toto dilema. Každý skoro normální člověk jako Bill, by si toho nevšímal, ale Bill nebyl jako Bill, on byl Bill a možná, že ne až tak skoro normální. Ovšem, kdo je normální, že. Jenže u Billa jste si byli jisti, že, když už teda nikdo, tak alespoň on není normální.

         Ani vracející se kočka nevyrušila Billa od jeho „usilovného“ přemýšlení. Jet, či nejet, toť bylo to, oč tu jelo. Nakonec se rozhodl. Vzal si bundu a jak odcházel, chtěl si jen tak ležérně vzít klíče od automobilu, ale minul. Teď už to nebyly jenom pěkná slova.

         Vyjel z podzemní garáže, nervózní z toho, jak to bude v hospodě vysvětlovat, a z toho, jak se tady mohlo vzít tolik aut, i když jich v tuhle dobu zas tolik nebylo, byly to pouze Billovy nervy.. Bude to nejméně čtvrt hodina do práce, no když to vezme zkratkou, tak možná deset minut.

 

         Je čas udělat další zakázku, pomyslel si jeden člověk, říkejme mu třeba Bob, zhruba v tentýž dobu. Předešlé tři vraždy mu vyšly a není důvod, proč by mu neměla vyjít i tato. Pro jistotu zkontroloval vše, co by měl mít. Hlavně teď ty klíče. Nastoupil do svého červeného mercedesku a zkontroloval hodinky. Byl čas. Nastartoval a už si to frčel k ambasádě.

         Tento „Bob“ vypadal celkem elegantně. Měl černé boty, drahé sako, pěknou kravatu a vůbec vše, co k tomu patřilo. Tedy i chování, i když myšlenky se mu teď soustředily na něco jiného. Měl zavraždit jistého politika. Na rozdíl od těch minulých, tento byl obzvláště silné kafe. Ale dlouho už nebude.

         Bob jel postraními uličkami, snad proto, aby se vyhnul zácpě, nebo aby nebyl nápadný. Avšak červený mercedes je nápadný jako pěst na oko. Přejel před ambasádou a zastavil se o kousek dál. Zamkl a s kufrem v ruce vyšel.

         Dovnitř ho díky jeho vzhledu pustili snadno a navíc byl objednaný. Samozřejmě pod jiným jménem. Přece se nebude zbavovat své anonymity. I když jít tam pod pravým jménem a zajistit si pořádné alibi by taky nemuselo být špatné. Ale alibi jsou jenom práce navíc, tak proč se zdržovat.

         Přijel navíc „trochu“ později, aby měl jistotu, že se tady zdrží co nejmíň lidí. To víte, uklizečky a různé kancelářské krysy jsou jen práce navíc. A on se rozhodně zdržovat nechtěl.

         Požadovanou kancelář našel snadno. Vlastně ji ani hledat nemusel, šel na jistotu. Připravoval se, to víte nechtěl se zdržovat. A při méně činnostech se toho míň pokazí. Kancelář byla poměrně velká a on znal přesně snad všechno, třeba jak daleko je stůl, koš na odpadky, popelník a jiné více či méně potřebné věci. Bez problémů.

         „Vítejte v mé kanceláři,“ řekl s významným zdůrazněním „v mé“ mírně tlustý chlap za stolem „posaďte se, prosím.“ Ty už dlouho prosit nebudeš, pomyslel si nově příchozí.

         „Dobrý den, jen si vytáhnu papíry z kufru.“

         „Ach, to papírovaní, toho máme všichni až nad hlavu, že?“

         „Ano, ano.“ přikývl Bob, ale místo papírů se v jeho ruce objevila zbraň. Zazněl tichý výstřel a mírně tlustý chlap se svalil na zem.

         A je to, pomyslel si vrah, teď ven. Vracel se zpátky stejnou cestou. U východu ho zastavila sekretářka.

         „To bylo nějak rychlé.“

         „Ano, přeskočili jsme papírování.“

         Sekretářce ta odpověď zřejmě stačila a Bob vyšel z budovy. Ušel nějakých deset kroků a nepozorovaně si strhl svoji masku. Strašný pocit, mít tu umělou sračku na obličeji.

Pomalu se vracel ke svému autu. Za dalším rohem už tam bude. Dneska to byla zase jedná čistá práce, pomyslel si, to bude… a zasekl se. Kde mám svoje auto? Ozvalo se pár sprostých slov, které však okolo procházející lidi nechávalo klidným. Dnes to nebude dobrý den.

 

         Zatracený mobil. Kvůli němu bych měl dostat přidáno, pomyslel si Bill, když trčel na křižovatce. Normální člověk by řekl, že Bill má zase špatný den, ale to by určitě neznal Billovy dobré i špatné dny. Zasvítila zelená a Bill vyrazil.

V práci bude tak za minutku. Bože, cos to zas proved, pomyslel si Bill, když zastavil před budovou firmy, kde pracoval a kde už nesvítila žádná světla. Vypadalo to, že tam nikdo není a Billovi vrtalo hlavou, jak se dostane dovnitř.

Zaparkoval na svém místě a vyrazil k vchodu pro zaměstnance. Ten byl samozřejmě zavřený. Kupodivu v téhle chvíli byl už Bill klidný. Nebo možná tak naštvaný, že už ho nic nemohlo rozházet, to už by se snad rozpadl. Vyrazil bezděky k vchodu zásobování, který byl poblíž. Taky nic. Kdo by taky vozil něco do firmy o čtvrt na osm, že? Bill chvíli přemýšlel a nenapadl ho už žádný jiný vchod než hlavní.

Ten byl taky zavřený. Billa opouštěli všechny naděje, když zahlédl rozsvícenou lampičku nad policejním stolkem. A mám to, pomyslel si Bill, ale ještě neměl. Za stolkem chyběl policajt. Kde ten chlap může být, řekl si Bill tak sám pro sebe a mrkl na hodinky. Sedm dvacet. Ten chlap byl na obchůzce, ovšem o tom Bill neměl, jak se říká ani páru. Bill se posadil před skleněné dveře a čekal. Náhodnému kolemjdoucímu by se mohlo zdát, že až medituje.

Bill čekal celou věčnost, tedy deset minut, než policista přišel. Bill zbystřil tak jako nikdy. Co teď? Bill zaklepal na dveře. Nic. Zaklepal tedy trochu silněji. Zase nic. Ještě silněji. Nic. Tak Bill trošku přidal, až málem rozbil sklko. To zabralo. Kromě policisty se za ním otočilo i pár lidí z ulice. Policista doběhl k dveřím, vytáhl klíče a možná trochu se štěstím našel ten pravý hned napoprvé. Odemkl.

Odemkl a vzal Billa pod krkem a když si všiml kolemjdoucích lidí, vtáhl Billa dovnitř a opět zamkl. Dotáhl ho ke stolu, než si vlastně všiml, kdo to je. To víte, Bill neměl zas tak špatné postavení a ty nahoře si policajt pomatoval.

„Ach promiňte, že jsem vás hned nepoznal.“ začal se policista omlouvat.  „To víte, venku před hlavními dveřmi je osvětlení špatné, mnohokrát jsem říkal, aby se nějak vylepšilo. Co jste to tam venku, proboha, dělal za randál? Aha, vy vlastně nemáte klíč od budovy. Tak to jste měl zavolat. A vidím, že jste si sebou nevzal mobil, avšak měl byste ho nosit, i když vám nerad říkám, co máte a nemáte dělat. Jdete jistě do své kanceláře, od té už klíče jistě máte. Mám vám rozsvítit na chodbách?“

Bill zavrtěl hlavou a šel k výtahům. V podstatě byl v šoku a stejně i bez něj byl nevěděl co říct. Dobrý večer by se asi nehodilo, nadávat by taky nebylo vhodné.

Vyvezl se až nahoru a zabočil do leva. Jak se ten policajt pěkně omlouval, pomyslel si polichocený Bill, když otvíral dveře své kanceláře. Mobil svítil na stole a když ho Bill popadl, vzpomněl si zas na hospodu a na to jak přijde pozdě. Vrátila se mu jeho naštvanost a tak si pomyslel, jaký je to ten policajt podlézavec.

Vyšel kolem podlézavce z budovy a zamířil ke svému autu. Nastoupil, nastartoval a zamířil zpátky domů.

 

„Do prdele, moje auto?!“ zařval asi už po desáté náš Bob, který zapomněl na svou slušnost. Měl toho dost. Nervy mu prostě nevydržely. Jeho krásná milované auto, které štípl jednomu mafiánovi, který už mluvit nebude, protože ho chvíli před tím sejmul, mu bylo ukradeno. Na polici jít nechtěl a dost možná by stejně nemohl.

Bob nechal nadávání a šel na nedalekou zastávku autobusu. Nemá teď už svoje autíčko, chudák. Pro někoho by se zbořil svět, ale pro Boba to byla pouze větší trhlina. Vždyť ho mohl někdo, nedej Bože, zabít, nebo, hmm hmm, zmrzačit, namísto toho mu jenom šlohli auto. No, vyšel z toho dobře. Nasedl do autobusu, samozřejmě že bez lístku, ale teď a tady už stejně žádný revizoři nejezdili.

Sedl si a vypadal smutně, sklesle, zachmuřeně, no prostě tak, jako by vám ukradli auto, z kterým jste toho hodně zažil. Jak kdysi v něm zabil… no, prostě samí krásný věci. Nebo ty holky, jak na jeho krásného červeného mercedeska letěly. Jako mouchy na med. A teď je pryč. Boba ani nezajímalo, kdo ho ukrad, ale jestli ho někdy ještě uvidí. Na vraha to bylo trochu moc sentimentální, ale co, všichni máme duši, i když někteří trochu zvláštní, no, řekněme si to otevřeně, jinou.

Jel autobusem a chvilku se díval z okna. Na jeho sítnici dopadla jakási červená skvrna. Automaticky se ohlédl. Jeho mercedesek, co tu dělá? Opravdu tam stojí?, pomyslel si Bob. Jo, byl tam. Jeho mercedes tam stál v celé své kráse v jedné postraní uličce. Bob vystoupil na nejbližší stanici a hned se klusem vracel zpět.

Hned jak přiběhl k autu si Bob pomyslel, že to museli být zatracení profíci, auto totiž nemělo žádné škrábnutí. Pak si klíčem odemkl dveře, nastartoval a odjel. Zloději budou mít těžkou hlavu z toho, že je někdo lepší než oni. Ale kdo má klíč, ten umí.

Bob se vracel domů a se svým autem. Co před pěti minutami byl jen sen, byla teď skutečnost. Zasněný a radostí oslepený, tedy pokud je to vůbec možné, si Bob vůbec nevšiml, že jede v protisměru. Pak ho potkali už jen dvě věci: rána a smrt.

 

         Bill se celý nervózní vracel autem domů. Přemýšlel, jak tohle vysvětlí. A jak usilovně přemýšlel, nějak mu nedocházelo, že to auto v protisměru jede proti němu. A pak mu to došlo, řekne pravdu. Jakmile jeho myšlení ztratilo prioritu v tom vysvětlování, obrátili se Billovy nervové vzruchy k nejbližšímu podmětu, a to tomu bláznovi, co jel, proboha, proti nim.

         Bill se snažil zabrzdit, co o to, ale Billova snaha nebyla podepřena nutným myšlením a instinkty, natožpak reflexy, ty taky nebyly Billovou silnou stránkou.

         Byl to pěkný náraz, byl tak ukázkový jako ten, jaký se dělá při crash testech. Asi proto Billa zachránily bezpečnostní pásy a trochu pocuchal airbag. Ale druhý účastník nehody tolik štěstí neměl. Vyletěl skrz přední okno a zastavil se až na Billově autě.

         Bill se záhadným způsobem osvobodil a vystoupil z dost hodně poškrábaného a zdeformovaného auta, vytáhl mobil a zavolal policii. Byl tak rozčilený nad tím, co se mu dneska stalo, že nebyl ani trochu nervózní nebo snad, že by měl mít strach, zatímco ostatní kolem pobíhali kolem s křikem, no nebylo to moc klidné místo.

         Policie přijela za pět minut, pro Billa za dalších pět minut, o které přijde pozdě. Zdržel se ještě dvacet minut a pak už mohl odejít. Odmítl policejní odvoz, do hospody to byl jenom kousek. Dneska se musí pořádně zchladit, pomyslel si Bill.

 

         „Hej, Carle, právě jsem dostala zprávu od policie. Ten chlap měl, co vraždil měl před chvílí autonehodu. Dosvědčovaly ho důkazy v autě a ještě tam našly informace o další objednané a už odčiněné vraždě.“

         „Kdo to byl?“

         „Někdo, koho jsem volila, takže to přeskočíme. A víš, v čem ten vrah jezdil? Fakticky měl červený mercedes.“

„No vidíš, Carol, jako bych to neříkal, kluci zase nejsou takový chlastouni, jak si myslíš.“

         „Co si myslím, si radši nechám pro sebe.“

         „Ne, pověz, pověz.“

         „Radši ne.“

         „Proč radši ne, myslíš, že bys mě mohla urazit?“

         „Možná.“

         „Tak, prr, jestli si myslíš, že kámoši jsou chlastouni a …“, a z rádia zazněla hudba.

---