Strýček (7)

Sedím ve vyhřáté kanceláři majora Bulejka a popíjím silný černý čaj s medem. Pošilhávám po tabulce čokolády, kterou mi major Bulejko přinesl, ale nějak nedokážu sebrat odvahu, abych jí rozbalil a pustil se do ní. Zatím jsem jedl čokoládu jen dvakrát. Poprvé od mámy, z balíčku, který dostala od nějaké dobročinné organizace, ale ta byla tenká a malinká a měla divnou, nahořklou příchuť. Skoro jako kdyby v ní byly nějaké léky. Nebyla jako tahle, pěkně zabalená do tmavomodrého, hebkého papíru s potiskem zobrazujícím rytířský hrad na pozadí velehor a s nápisem Alpenburg Milchschokolade 250 g made in Schweiz. Podruhé jsem ochutnal čokoládu od strýčka Borise. To byla, jak sám řekl, ruská luxusní čokoláda a bylo to znát. Vypadala a také chutnala docela jinak než ta od mámy. Byl to proutěný košíček a čokoládky, které vypadaly trochu jako homolky, byly baleny zvlášť. Uvnitř byla kakaová náplň. Chutnala po rumu. Byla skvělá, jenomže když to strýček zjistil, čokoládu mi sebral se slovy, že na chlast mám dost času. Stačil jsem sníst jen dvě, ale slíbil mi, že mi sežene nějakou jinou, bez alkoholu. Bát jsem se přestal už dávno. Sice si pořád myslím, že strýček je špion, ale teď už vím, že určitě ne americký. Je ruský špion. Když strýček ve stodole rozsvítil, ani mě moc nepřekvapilo, když jsem uviděl tank. Každý špion má přece tank. On to vlastně ani tank nebyl, protože tomu scházel kanón a bylo to trochu menší, ale mělo to pásy a bylo to celé pancéřové. Nacpal mě i s Donem dovnitř, sedl za páky, nastartoval a vyjel. Ani se nenamáhal otevřít vrata. Ripkin stál kousek od stodoly a střílel na nás, pcha, ale my jsme ho jen objeli, zmuchlali jsme gaz, který nám stál v cestě, a upalovali až sem. „Ne, ne, ne a ne!“ křičí strýček a kroutí při tom hlavou. „Vyber si. Buď on také nebo nic!“ Stojí s majorem Bulejkem, to je ten s pěknou bradkou, za sklem ve vedlejší kanceláři. Zase se hádají. „Dlužíš to svému lidu,“ namítá major. „Pokud odmítneš, dřív nebo později je najdou. Poneseš odpovědnost za to, co se potom stane?“ „Chceš, aby se to provalilo?“ říká výhružně strýček. „Domorodci nemají ani potuchy, co se děje, ale Ripkin a ti jeho kumpáni už větří. Jestli se to dostane ven, začnou padat hlavy. Naše taky, Voloďo. Nezapomeň jak jsou pomstychtiví.“ Bulejko sedí na hraně stolu a kouří doutník. Vypadá uvolněný, ale je to voják. Vojáci vždycky vypadají jako že nic. Strýček Boris pochoduje sem a tam a nepřestává se vztekat. Vypadá jako rozdrážděný nosorožec, takový, jakého jsem jednou viděl v moskevské zoologické zahradě. Dupe a pohazuje hlavou, rozhazuje rukama a je celý zpocený. Věřím, že kdyby měl jen o trochu větší uši, určitě by jimi stříhal. „O Ripkina se nestrachuj. Už jsem k tobě poslal své lidi, aby tam trochu uklidili.“ Strýček se zastavuje a přimhouřenýma očima si majora změří. „Co znamená uklidili?“ ptá se. „To nechej na nich,“ říká vyhýbavě Bulejko. Sáhne do zásuvky pro láhev kořalky. „Prostě uklidili. Dáš si?“ Najednou se stane něco, co nedokáži pochopit. Strýček odmítne! Vrtí hlavou a tváří se nazlobeně. „Nechal jsi to tam srovnat se zemí?“ ptá se, a je vidět, že je smutný."Nechal jsi vypálit můj dům. Zničit vše, co jsem měl rád. Co jsi použil? Napalm? Plastickou trhavinu? Fúzní články?" „Ano,“ řekne prostě major, nalije si čirou tekutinu do veliké sklenice z tlustého, hladkého skla a na ex jí vyprázdní. „Máš pravdu, nemůžeme si dovolit, aby se to zdejší lidé dověděli právě v této fázi. Lepší bude nezanechat žádné stopy.“ Bulejko do sebe obrátí druhého panáka a láhev zase schová. "Nechali jsme tam vybuchnout miniaturní termojaderný článek." Když uvidí, jak strýček třeští oči, rychle dodá: "Ale neboj, bylo to řízené. Jakinovi i ostatní sousedé jsou v pořádku. Možná je bude pár dnů trápit otázka, jestli na tvůj dům nespadl meteorit, ale za čas na všechno zapomenou." „Chceš říct, žes nechal Ripkina zabít?“ Strýček najednou vypadá docela jinak. Celý zbledne. Kouká na majora napjatým pohledem. "Tys toho pitomýho policajta odkrágloval? Jen tak?" Major Bulejko vytahuje láhev znovu. „Byla to moje akce, Borisi Vasiljeviči. Všechno beru na sebe. A Ripkin nebyl jen pitomý policajt. Byl to velmi nebezpečný člověk. Kdyby se soudruzi dozvěděli, kam emigrujeme, odnesla by to spousta nevinných lidí. Nakonec by naši techniku zase použili do nějaké války. Jako Němci zneužili naše rakety, jako Američané zneužili naší jadernou energii v Japonsku. Tihle lidé jsou… trochu jiní než my. Nebylo dobré, zabydlovat se tu. A pokud jde o ostatní, časem se dostane na každého. Chce to jen trpělivost.“ Nalije vodku, načež jí strýček spolkne málem i se skleničkou. „Dobře víš, jakou tady máme reputaci. Začalo to už tou hloupou báchorkou o obrech na Zemi!“ Major Bulejko vypustí mrak kouře. Zle se mračí. „Prý satanáši, padlí andělé, vyvrhelové nebes… ach jo. Ty lidské báchorky…“ Don se vyškrábe z pod stolu a položí mně svou velikou černou hlavu na kolena. Hrozitánsky slintá, ale to mi moc nevadí. Drbu ho mezi ušima a přitom napínám ty své, abych se konečně dozvěděl, o čem ti dva vedle vlastně mluví. „Jak jsem viděl,“ pokračuje major, „máš všechno potřebné sebou. Můžete se rovnou pustit do práce.“ „Jak moc to spěchá?“ „Obě naše lodě už stojí. Asi tři sta padesát kilometrů severně odsud. Musíme sebou pohnout, Borisi Vasiljeviči, než je najdou. Tentokrát musíme být opatrnější. Nechci, aby se opakovalo to co tenkrát v Tunguzce. “ Strýček na okamžik ztuhne. Nahrbí se a vypadá jako socha. Potom smutně pokývá hlavou a řekne:„Za to my nemůžeme, Voloďo.“ „Ne,“ souhlasí Bulejko. „Konkrétně my dva ne. Ale ty životy nám už nikdo neodpáře. Přitom stačilo tak málo. Být jen o trošku opatrnější.“ „Tentokrát to docela určitě vyjde,“ tvrdí přesvědčivě strýček a má vlhké oči. "Tentokrát už to přece musí vyjít." Podívá se na Bulejka, jako by nevěřil vlastním slovům. Major ho poplácá po rameni. "Vyjde to, Borisi. Vím to. Tentokrát jsme byli dost opatrní." Přestanu si jich všímat a obezřetně sáhnu po čokoládě. Doník už asi čokoládu jedl. Teď už mu z mordy teče tolik slin, že by pod ní potřeboval vědro. Olizuje se a mlaská. Musím ho odstrčit, protože jsem docela poslintaný. Fujtajbl. Rozbalím čokoládu. …Jů, je plná oříšků! Koukají na mě jako malé, hnědé hlavičky. Jako kloboučky hříbků, jaké jsme s maminkou často sbírávali tam u nás doma. Rozlomím ji a kousnu. Je tak heboučká, že ani nekřupne. Mňam. Cucám jí pomaloučku jako bonbón. Doník zakňourá a pokusí se vlézt mi do klína. Málem mě převrátí i se židlí. „Fuj, Done. Počkej ty psisko, já ti dám.“ Kousek odlomím a Don mi ho vezme skoro i s prsty. Lotr jeden nenažraná. Cucám čokoládu a přemítám, co se asi stalo se všemi těmi hezkými věcmi, které měl strýček v chalupě. Copak se asi stalo s Rembrandtem? Možná, že si ho Ripkin odvezl… ne, neodvezl. Ripkin je přeci mrtvý. Bulejko to řekl. Je mrtvý …jako moje maminka. Doufám, že se tolik netrápil. Možná, že ho strýček vzal sebou. Možná byl proto tak dlouho nahoře, když nám Ripkin bouchal na dveře. Vyjmul ho z rámu, stočil a propašoval ven pod košilí. Budu se ho na to muset zeptat. To by byla moc veliká škoda, přijít o tak pěkný obraz. Drahý obraz. No a co ty hodiny? Ty legrační? Doufám, že je tam nezapomněl. Don chce další čokoládu, ale já jen ukážu pod stůl a on poslechne. Čokoláda není pro psy. Strýček vchází do místnosti a otevírá náš veliký kufr. Potměšile na mě zamrká. V rukou se mu objevuje docela malý, černý kufříček, se kterým odchází zpátky za Bulejkem. Don vyběhne z pod stolu a tlačí se za ním do dveří. Strýček ho rázně vystrčí ven. „Hlídej ho, kluku.“ „Hlídám.“ Zabouchne dveře a já vidím jak muži kufříček na stole otvírají a cosi na něm mačkají. Víko kufříčku se zevnitř rozzáří, jako by v něm hořel oheň. Nevidím, jestli tam doopravdy hoří, protože mně ve výhledu brání jak strýček Boris, tak major Bulejko. Strýček sedí na židli a major je skloněný za ním. Opírá se rukama o jeho ramena a přikyvuje. Potom natáhnou nějaký kabel a zapojí ho někde za rohem a do toho kufříčku. Chovají se divně. Inu, jako dva špioni. „Hotovo.“ Řekne strýček a všecko zase sbalí. „Můžete začít s přípravami.“ Major Bulejko má takovou radost, že strýčka obejme. „Díky, Borisi Vasiljeviči. Tvůj lid ti to nezapomene.“ „A co ostatní? Necháte je tady?“ „Nemůžeme letět všichni,“ zatváří se major provinile. „Nakonec si tady spousta našinců zvykla. Když budou dál předstírat, povede se jim dobře a za pár let snad postavíme další.“ Strýček kývá hlavou. Krátce se zadívá na mě a zpátky na majora. „Bez kluka nikam neletím.“ Bulejko si povzdychne. „Borisi Vasiljeviči, on je napůl člověk. Jsi ochotný se smířit s tím, že ho může potkat to samé co Annu?“ „Já ho prostě do ústavu nedám, Voloďo!“ zašeptá strýček, ale je to šepot obra, takže je dost hlasitý. „Jeho mámu jsem miloval víc než kohokoliv jiného. Přestože byla také jenom člověk! Dlužím jí to.“ „Já vím já vím,“ říká s předpaženýma rukama major. „Dobře, zařídím vám dvě místa. Ale jenom že jsi to ty, Borisi. Můžete se jít připravit.“ Co tím myslí, že byla jenom člověk? Každý jsme přece jen člověk. Bojuji s nutkavou potřebou se ho na to zeptat. Ale začíná mít dobrou náladu a já bych mu ji nerad zkazil. Strýček schová kufříček do kufru zasměje se na mě tím svým loupežnickým způsobem a zase zamrká. „Tak co, kluku, dobrá?“ Nemá dobrou náladu, má výbornou náladu a je to na něm vidět. S pusou umatlanou od čokolády se na něj směji. Horlivě přikyvuji.

---