Memento mori

Z povídky Memento mori vycházel autorův bratr Christopher Nolan při psaní scénáře k filmu Memento. Povídku v původním jazyce lze nalézt na posledních stranách scénáře, který je na internetu volně dostupný (což jsem btw píšu nejen jako uvedení zdroje, ale především páč neskonale toužím po kritice svého překladu).

 

MEMENTO MORI

Jonathan Nolan

 

“Co může osvobodit mysl lépe než kulka!”

- Herman Melville

 

Tvoje žena vždycky říkala, že bys přišel pozdě i na svůj vlastní pohřeb. Vzpomínáš? Její malej vtípek, protože jsi bejval takovej lajdák – vždycky pozdě, vždycky jsi zapomínal věci, dokonce i před tou událostí.

 

Zrovna teď tě asi nejvíc zajímá, jestli jsi náhodou nepřišel pozdě na ten její.

 

Byls tam, tím si můžeš bejt jistej. Kvůli tomu je tu ta fotka – ta, co je připíchnutá na zdi u dveří. Není to zvykem, fotit na pohřbech, ale někdo (myslím, že tvoji doktoři), věděl, že jinak by sis to nepamatoval. Hezky tu fotku zvětšili a práskli přímo tam, vedle dvěří, aby to nešlo jinak, než že ji uvidíš pokaždý, jakmile vstaneš, abys zjistil, kde máš ženu.

 

A ten chlápek na fotce, ten s těma kytkama? To jsi ty. A co děláš? Čteš si nápis na náhrobku a zkoušíš přijít na to, na čím pohřbu to vlastně jsi, úplně stejně jako si ho čteš teď, když chceš rozlousknout, proč někdo připíchnul tu fotku hned vedle tvejch dveří. Ale proč se obtěžovat čtením něčeho, co si nebudeš pamatovat?

 

Je pryč, navždycky pryč a tebe to zrovna teď musí asi dost bolet, když ses tu novinku právě dozvěděl. Věř mi, vím, jak se cítíš. Nejspíš si připadáš jako troska. Ale dej tomu pět minut, možná deset. Možná tu dokonce strávíš i celou půlhodinu, než zapomeneš.

 

Ale zapomeneš – to ti garantuju. Ještě pár minut a už budeš courat u dveří, znova Ji hledat a nakonec se zas složíš, jakmile najdeš tu fotku. Kolikrát se ještě musíš tu novinku dozvědět, než si ji nějaká část tvýho těla, jiná než tvůj mozek na hadry, začne pamatovat?

 

Nikdy nekončící zármutek, nikdy nekončící vztek. Bez cíle jsou k ničemu. Asi ani nedokážeš pochopit, co se stalo. Ale ani já nemůžu říct, že bych tomu zrovna rozuměl. Anterográdní amnézie.To říká cedulka. Onemocnění centrální nervové soustavy. Tvůj úsudek je stejně tak dobrej jako můj.

 

Třeba nechápeš, co se ti stalo. Ale vzpomínáš si, co se stalo Jí, že? Doktoři o tom nechtěj mluvit. Neodpovídaj na moje otázky. Nemyslí si, že pro člověka v tvým stavu je dobrý, aby slyšel o takovejch věcech. Ale ty si pamatuješ dost, ne? Pamatuješ si jeho obličej.

 

Proto ti taky píšu. Možná, že bezvýsledně. Nevím, kolikrát si tohle budeš muset přečíst, než mě začneš poslouchat. Dokonce ani netuším, jak dlouho už jsi v tomhle pokoji zavřenej. Nevíš to ani ty. Ale výhoda zapomínání spočívá v tom, že si zapomeneš odepisovat coby ztracenej případ.

 

Dřív nebo později s tím budeš chtít něco udělat. A když už se k tomu poznání dopracuješ, budeš mi muset věřit, protože já jsem jedinej, kdo ti může pomoct.

 

 

EARL UPŘE JEDNO OKO po druhém na pás bílých stropních kachlíků počmáraných ručně psaným nápisem táhnoucím se přímo nad jeho hlavou, nápisem dost velkým na to, aby ho dokázal přečíst vleže z postele. Někde zvoní budík. Earl si přečte nápis, zamrká, přečte si ho znovu, pak se rozhlédne po pokoji.

 

Je to bílý pokoj, dočista bílý, od stěn a záclon přes ústavní nábytek až po povlečení. Budík zvoní na bílém stole pod oknem s bílými záclonami. V tuhle chvíli si Earl nejspíš uvědomí, že leží na své bílé pokrývce. Župan a pantofle má ještě na sobě.

 

Leží na zádech a čte si nápis na stropě ještě jednou. Hrubá tiskací písmena říkají: TOHLE JE TVŮJ POKOJ. JE TO NEMOCNIČNÍ POKOJ. TADY TEĎ ŽIJEŠ.

 

Earl vstane a podívá se kolem. Na nemocniční pokoj je ta místnost dost velká – nezastavěné linoleum se táhne od postele ve třech směrech. Dvoje dveře a okno. Ani výhled není zrovna nápomocný -  pár stromů uprostřed úzkostlivě udržovaného trávníku, který končí asfaltem o dvou pruzích. Stromy, až na ty neopadavé, jsou holé – je buď rané jaro nebo pozdní podzim, jedno nebo druhé.

 

Každičký kousek stolu je pokryt poznámkami, právnickými notesy, potištěnými papíry, učebnicemi psychologie, zarámovanými fotkami. Na vršku toho nepořádku je napůl vyplněná křížovka. Budík poskakuje na hromadě poskládaných novin. Earl ho zamáčkne a vytáhne cigaretu z balíčku připevněného k rukávu svého županu. Proklepe prázdné kapsy pyžama, zda v nich není zapalovač. Prohrábne papíry na stole, rychle prolétne zásuvky. Nakonec najde krabičku kuchyňských zápalek upevněnou na zdi vedle okna. Nad krabičkou je další nápis. Velkými žlutými písmeny hlásá: CIGARETU? NEJDŘÍV NAJDI TY, CO JEŠTĚ HOŘEJ, BLBE.  

 

Earl se nápisu zasměje, zapálí si cigaretu a dlouze z ní potáhne. Připevněn k oknu před ním je další kousek papíru s nadpisem TVŮJ PROGRAM.

 

Řadí hodiny, každou jednotlivou hodinu, do bloků: 10 večer – 8 ráno nese nálepku ZPÁTKY DO POSTELE. Earl porovná čas na budíku: 8:15. Podle světla venku musí být ráno. Zkontroluje hodinky: 10:30. Přitiskne si hodinky k uchu a poslouchá. Jednou nebo dvakrát hodinky natáhne a seřídí je tak, aby souhlasily s časem na budíku.  

 

Podle rozpisu je celý blok od 8:00 do 8:30 vyhrazen ČIŠTĚNÍ ZUBŮ. Earl se znovu zasměje a přejde do koupelny.

 

Okno v koupelně je otevřené. Ve chvíli, kdy si Earl začne mnout ruce, aby se udržel v teple, si všimne popelníku na okenním parapetu. Trůní v něm cigareta, vytrvale hořící přes prsť popela. Earl se zamračí, uhasí starý špaček a nahradí ho novým.

 

Zubní kartáček je zamazán bílou pastou. Kohoutek je z druhu těch dávkovacích – dávka vody s každým stlačením. Earl si strčí kartáček do úst a štrachá s ním dozadu a dopředu, zatímco otevírá lékárničku. Poličky jsou přeplněny balíčky vitaminů, aspirinů a antidiuretik na jedno použití. Ústní voda je také na jedno použití, asi po jedné skleničce modré tekutiny v uzavřených plastových lahvičkách. Jedině balení zubní pasty má správnou velikost. Earl vyplivne pastu z pusy a nahradí ji ústní vodou. Zatímco pokládá kartáček vedle pasty, postřehne kousíček papíru zastrčený mezi skleněnou poličkou a ocelovou výztuží lékárničky. Vyplivne zpěněnou kapalinu a klepne do kohoutku pro trochu vody, aby opláchl umyvadlo. Zavře lékárničku a usměje na odraz v zrcadle.  

 

„Kdo potřebuje půlhodinu na čištění zubů?“  

 

Papír byl složen do miniaturní velikostí s veškerým uměním šesťáka píšícího milostné psaníčko. Earl ho rozbalí a uhladí proti zrcadlu. Je tam-

 

JESTLI POŘÁD JEŠTĚ MŮŽEŠ TOHLE PŘEČÍST, TAK JSI ZKURVENEJ ZBABĚLEC.

 

Earl slepě zírá na papír, pak si ho přečte znovu. Otočí ho na druhou stranu. Na rubu čte-

 

P.S: AŽ SI TO PŘEČTEŠ, ZAS TO SCHOVEJ.

 

Earl si naposled přečte obě strany, pak lístek znovu poskládá do jeho původní velikosti a vsune jej pod zubní pastu.

 

Patrně tehdy si všimne té jizvy. Začíná zrovna za uchem, klikatá a hubená, přerušovaná mizí na hranici vlasů. Earl otočí hlavou a dívá se koutkem oka, aby viděl, kam jizva pokračuje. Nahmatá ji konečkem prstu, pak shlédne zpátky dolů na cigaretu doutnající v popelníku. Myšlenka mu bleskne hlavou a on vystřelí z koupelny.

 

Zarazí se u dveří do svého pokoje, jednu ruku na klice. Na zdi u dveří jsou pověšeny dva obrázky. Earlovu pozornost nejprve upoutá rentgenový snímek, zářivý černý rámeček okolo čtyř okének do něčí lebky. Je nadepsán TVŮJ MOZEK. Earl na něj zírá. Soustředné kruhy v různých barvách. Dokáže dokonce rozpoznat velké důlky očí a za nimi dva totožné laloky mozku. Jemné záhyby, kružnice, polokružnice. Ale zrovna tady, ve středu hlavy, obkrouženo fixou, prokousáno dovnitř zpoza krku jako červ, je něco jiného. Deformovaného, rozbitého, ale nezaměnitelného. Tmavá skvrna tvaru květiny, přímo uprostřed mozku.

 

Sehne se, aby si prohlédl druhý obrázek. Je to fotografie muže držícího květiny, jak stojí nad právě zasypaným hrobem. Muž je sehnutý, čte nápis na náhrobku. Na chvíli to vypadá jako v zrcadlové síni nebo jako začátek nástinu nekonečna: jeden muž je sehnutý a shlíží na menšího muže, také sehnutého, čtoucího nápis na náhrobním kameni. Earl obrázek dlouho studuje. Třeba začne plakat. Patrně na něj jen tiše zírá. Nakonec dojde zpátky k posteli, praští sebou na ni, zavře oči a pokusí se usnout.

 

________________________________________

Nemůžeš už dál žít normální život. To si musíš uvědomit. Jak můžeš mít holku, když si nedokážeš zapamatovat její jméno? Nemůžeš mít děti, leda bys chtěl, aby vyrůstaly s otcem, kterej je nepoznává. Nemůžeš si ani udržet práci, to je jasný jako facka. Tam venku není moc profesí, který si cení zapomnětlivosti. Snad prostituce. Samozřejmě politika.

 

Ne. Tvůj život je pryč. Jsi mrtvej muž. Jediná věc, kterou doktoři doufaj, že tě naučej, je bejt zdravotníkům co nejmenší přítěží. A nejspíš tě ani nikdy nenechají odejít domů, ať už je to kdekoli.

 

Takže otázka nestojí „být či nebýt“, protože ty nejsi. Otázka je, jestli s tím chceš něco udělat. Jestli pro tebe pomsta něco znamená.

 

Pro spoustu lidí jo. Několik týdnů si ji promejšlej, plánujou, připravujou se, aby se jim dostalo zadostiučinění. Ale daní času je, že jim bere jejich počáteční impuls. Čas jsou peníze, není to to, co se říká? A čas nakonec většinu z nás přesvědčí, že zapomnětlivost je ctnost. Z určitýho úhlu pohledu vypadají zbabělost a zapomnětlivost prakticky totožně. Čas ti bere odvahu.

 

Pokud to není čas a strach, co odradí lidi od pomsty, pak je tu vždycky nějaká ta autorita, která lehce potřásá hlavou a říká „My tě chápeme, ale bude pro tebe lepší, když to necháš plavat. Povzneseš se nad to. Abys neklesl na jejich úroveň. A kromě toho,“ říká autorita, „jestli zkusíš nějakou blbost, hezky tě zamknem v takovým malým pokoji.“

 

Ale tebe přece už do toho pokoje dali, ne? Jen ho doopravdy nezamykaj nebo dokonce nehlídaj, ale to jen proto že jsi mrzák. Mrtvola. Vegeťák, kterej by si nejspíš ani nevzpomněl, že se má najíst nebo vysrat, kdyby neměl někoho, kdo by mu to včas připomenul.

 

A ještě zpátky k vlivu času, no, tak ten na tebe vlastně už víc neplatí, nebo jo? Je to pořád stejnejch deset minut, pořád a pořád dokola. Takže jak můžeš odpustit, když si nemůžeš zapamatovat, že máš zapomenout?

 

Nejspíš jsi bejval ten typ, co by to nechal plavat, viď že jo? Dřív. Ale už nejsi ten člověk, cos bejval. Ani z poloviny. Jsi jeho střípek: člověk na deset minut.  

 

Jasně, slabost je silná. Je to prvotní impuls. Asi by sis radši sedl někde ve svým pokoji a brečel. Žil ve svý konečný sbírce vzpomínek, pečlivě ji každou oprašoval. Strávil půlku života za sklem, připíchnutej na karton jako nějakej vzácnej hmyz. Radši bys žil za tím sklem, co? Jak naloženej v láku.

 

Rád bys, ale nemůžeš, nebo jo? Nemůžeš, kvůli tomu poslednímu přírůstku do tvý sbírky. Poslední věc, kterou si pamatuješ. Jeho obličej. Jeho obličej a svoji ženu, jak k tobě vzhlíží s prosbou o pomoc.

 

A možná tohle je to, u čeho si můžeš odpočinout, až bude po všem. Tvoje malá sbírka. Můžou tě zas zamknout v nějakým pokoji a ty prožiješ zbytek svýho života v minulosti. Ale jen pokud budeš mít v ruce kousek papíru, aby ti potvrdil, žes Ho dostal.

 

Víš, že mám pravdu. Víš, že zbývá spousta práce. Může se to zdát nemožný, ale jsem si jistej, že jestli všechno klapne, na něco přijdem. Ale nemáš moc času. Vlastně ti zbývá něco okolo deseti minut. Pak to celý začne znova od začátku. Takže udělej něco s časem, co máš.  

 

 

EARL OTEVŘE OČI a zamrká do tmy. Budík zvoní. Ukazuje 3:20 a podle měsíčního svitu pronikajícího oknem musí být brzo ráno. Earl zašmátrá po lampě a skoro ji převrhne. Pokoj naplní ostré světlo, zbarví nábytek do žluta, zdi do žluta, i povlečení. Earl leží na zádech a vzhlíží k pásu žlutých stropních kachlíků nad sebou, počmáraných ručně psaným nápisem. Dvakrát, možná třikrát si ho přečte, pak zamrká po pokoji, v němž se nachází.

                                    

Je to prázdný pokoj. Možná ústavní. U okna stojí stůl. Je prázdný, až na vřeštící budík. V tu chvíli si Earl nejspíš všimne, že spal úplně oblečený. Leží v posteli, a přesto má na nohou boty. Vymotá se z lůžka a přejde ke stolu. Nic v pokoji nenaznačuje, že tu někdo žije nebo vůbec kdy žil, až na kousíčky lepící pásky přilepené ke zdi. Žádné obrázky, žádné knihy, nic. Skrz okno vidí Earl měsíc v úplňku svítit na pečlivě udržovaný trávník.  

 

Zamáčkne budík a chvíli zírá na dva klíče, které má připevněny na hřbetu ruky. Zírá na pásku, zatímco prochází prázdné zásuvky. V levé kapse bundy najde roličku stodolarových bankovek a dopis zalepený v obálce. Prohledá zbytek pokoje a koupelnu. Kousky pásky, špačky cigaret. Nic víc.

 

Earl si roztržitě hraje s hrudkou jizvy na svém krku a pohne se zpět směrem k posteli. Lehne si na záda a zírá na strop a nápis, co je na něm. Nápis křičí VSTAŇ, OKAMŽITĚ VYPADNI. TIHLE LIDI SE TĚ POKOUŠEJ ZABÍT.

 

Earl zavře oči.

 

 

Na základce se tě pokoušeli navyknout na to, aby sis psal seznamy, vzpomínáš? Šupajdy domů, jakmile byl tvůj denní plán vytetovanej na hřbetu ruky. A když se čísla domácích úkolů ve sprše smyly, dobře, paks úkoly nedělal. Žádný cíl, říkali ti. Žádná disciplína. Snažili se tě přimět, aby sis všechno poznamenával na něco poněkud trvanlivějšího.

 

Jasně, tvoji učitelé ze základky by si asi smíchy promočili spodky, kdyby tě teď mohli vidět. To proto že sis jejich lekce organizace vzal fakt k srdci. Protože teď se dokonce nemůžeš jít ani vychcat, aniž bys to nezkonzultoval s nějakým ze svejch seznamů.  

 

Měli pravdu. Seznamy jsou jedinou cestou z tohohle bordela.

 

Pravda je taková: lidi, dokonce i běžní lidi, nejsou prostě jen jednou osobou s jedinou sadou vlastností. Není to tak jednoduchý. Smiloval se nad náma náš limbickej systém, mraky elektřiny lítající naším mozkem. Každej člověk je rozloženej na dvacet čtyři hodinovejch úlomků a každej z nich zas znova na dalších dvacet čtyři hodin. Je to denní pantomima, jeden člověk přenechává kontrolu dalšímu: zákulisí přeplněný nýmandama, který se dožadujou svejch pěti minut slávy. Každej tejden, každej den. Vztekloun předá kolík nabručenci a ten po řadě nadrženýmu, introvertovi a kecálkovi. Každej člověk je lůza, řetěz idiotů.

 

Tohle je tragédie života. Protože každej den se každej člověk na pár minut stává géniem. Okamžiky bystrosti, vhledu, jakkoli tomu chceš říkat. Mraky se seskupěj, planety se seřaděj do jedný řady a všechno je najednou jasný. Možná bych měl přestat kouřit nebo jsem zjistil, jak rychle přijít k milionu, nebo že to a to je klíčem k věčnýmu štěstí. To je ubohá pravda. Na několik momentů se nám otvíraj tajemství vesmíru. Život je směšný živoření v předsálí.

 

Ale pak musí génius, učenec, předat vládu dalšímu chlápkovi v řadě, úplně nejspíš chlápkovi, co se chce jednoduše jen cpát chipsama, a vhled a genialita a spasení jsou všechny svěřeny troubovi nebo požitkáři nebo narkoleptikovi.

 

Jedinou cestou z tohohle bordela je samozřejmě podniknout kroky k tomu, aby ses ujistil, že budeš ovládat všechny ty idioty, kterýma se staneš. Abys vzal ten řetěz, ruku v ruce, a vedl ho. A nejlepší způsob, jak to udělat, je napsat si seznam.

 

Je to jako dopis, kterej píšeš sám sobě. Mistrovskej plán načrtnutej chlápkem, kterej vidí světlo, tvořenej bodama dostatečně jednoduchýma na to, aby jim ten zbytek idiotů mohl porozumět. Projdi si všechny body od jedný do sta. Opakování je nutný.

 

Tvůj problém je možná o trošku víc akutní, ale v podstatě je to jedno a to samý.

 

Je to jako ta hra s čínským pokojem. Pamatuješ si ji? Jeden chlápek sedí v pokoji a vykládá karty s písmenama psanýma v jazyce, kterýmu on nerozumí, vytahuje vždycky jedno písmeno přesně podle pořadí, jaký udávají pokyny někoho druhýho. Karty mají dát dohromady vtip v čínštině. Jasně, že ten chlápek nemluví čínsky. Prostě jen poslouchá pokyny.

 

Tvoje situace s sebou samozřejmě nese jistý očividný rozdíly: z pokoje, v kterým tě měli, ses dostal, takže celá úřadovna musí bejt přenosná. A ten chlápek, co dává pokyny – tak to jsi ty, jen tvoje dřívější verze. A vtip, co vyprávíš, no, tak ten má výbornou pointu. Jen si zkrátka nemyslím, že by lidem přišla zrovna vtipná.

 

Takže tohle je můj nápad. Všechno, co musíš udělat, je následovat svoje pokyny. Jako když slejzáš žebřík nebo schodiště. Jeden krůček po druhým. Přesně podle seznamu. Jednoduchý.

 

A tajemství každýho seznamu jistěže spočívá v tom, že ho musíš mít někde, kde ho jednoduše nemůžeš přehlídnout.   

 

 

PŘI ZAVŘENÝCH VÍČKÁCH slyší bzukot. Neutuchá. Earl se pokusí natáhnout pro budík, ale nemůže pohnout rukou.

 

Otevře oči a uvidí velkého muže, jak se nad ním sklání. Muž k němu celý otrávený vzhlédne a pak se vrátí k práci. Earl se rozhlédne okolo sebe. Na lékařskou ordinaci je tu moc tma.

 

Pak zaplaví jeho mozek bolest, vymaže veškeré další otázky. Zkroutí se, zkouší předloktí odtáhnout, to předloktí, které by mu jakoby hořelo. Ruka se ani nepohne, ale muž po něm střelí dalším zamračeným šklebem. Earl se v křesle zavrtí, aby viděl přes temeno mužovy hlavy.

 

Hluk a bolest obě vychází ze zbraně v mužově ruce – ze zbraně s jehlou na místě, kde by měla být hlaveň. Jehla se zabodává do masa na spodní straně Earlova předloktí a zanechává za sebou cestičku napuchlých písmen.

 

Earl se pokusí poposednout si tak, aby lépe viděl, aby dokázal písmena na ruce přečíst, ale nemůže. Lehne si na záda a zírá do stropu.

 

Nakonec tatér zastaví hluk, ováže Earlovo předloktí kouskem gázy a přejde do zadní části salonu, aby vyhrabal leták s popisem, co dělat při možné vzniklé infekci. Možná, že později poví manželce o tomhle chlapíkovi a jeho lístku s poznámkou. Možná, že ho manželka přesvědčí, aby zavolal policii.

 

Earl shlédne dolů na ruku. Z kůže vystupují písmena, trošku mokvají. Vybíhají zrovna zpoza pásku Earlových hodinek až k vnitřku jeho lokte. Earl zamrká na vzkaz a přečte si ho znovu. Drobná písmenka říkají ZNÁSILNIL JSEM A ZABIL TVOJI ŽENU.   

 

 

Dneska jsou tvý narozeniny, tak pro tebe mám malej dárek. Klidně bych tě prostě jen mohl vzít ven na pivo, ale kdo ví, jak by skončilo?

 

Takže namísto toho ti dám zvonek. Myslím, že jsem musel nechat tvý hodinky v zastavárně, abych ti ho mohl koupit, ale k čemu ty vůbec sakra potřebuješ hodinky?

 

Nejspíš se sám sebe ptáš, proč zvonek? Vlastně bych řekl, že si tu otázku budeš klást pokaždý, když ho najdeš v kapse. Těch písmen je až moc. Až moc na to, aby ses jima mohl zpětně prohrabávat vždycky, když budeš chtít znát odpověď na nějakou svoji otázečičku.

 

Vlastně je to vtip. Kanadskej žertík. Ale uvažuj o tom takhle: nesměju se ani tak tobě, jako spíš s tebou.

 

Rád bych věřil, že pokaždý, když si sáhneš do kapsy a budeš se divit „Proč tam mám tenhle zvonek?“, malá část tebe, částečka tvýho rozbitýho mozku si vzpomene a bude se smát stejně, jako se teď směju já.

 

Kromě toho ty odpověď znáš. Je to něco, co ses naučil už dávno. Takže když o tom budeš přemýšlet, budeš vědět.  

 

Za starejch časů byli lidi posedlí strachem, že by mohli bejt pohřbený zaživa. Už si vzpomínáš? Medicína tehdy nebyla zrovna to co dnes, takže nebylo nic neobvyklýho, když se člověk najednou probral v rakvi. No a tak bohatý lidičky vybavovali svý rakve rourama na dejchání. Malá trubka vybíhající až k drnu na povrchu, takže když se někdo probudil, přestože neměl, nedošel mu kyslík. Tak to vyzkoušeli a uvědomili si, že by si klidně mohli vyřvat plíce, ale ta trubka byla moc úzká na to, aby přenesla dostatek hluku. Přinejmenším to nebylo dost na to, aby to upoutalo pozornost. Takže trubkou protáhli provázek a přivázali ho ke zvonku na náhrobním kameni. Když mrtvej člověk přišel zpátky k sobě, všechno, co musel udělat, bylo zvonit zvonkem, dokud někdo nepřišel a nevykopal ho.

 

Teď se musím smát, když si tě představím v autobusu nebo třeba v restauraci, jak si saháš do kapsy, najdeš svůj malej zvoneček a strašně se divíš, kde se tam vzal, proč ho máš. Možná na něj dokonce i zazvoníš.

 

Všechno nejlepší, kámo.

 

Netuším, kdo přišel s řešením našeho společnýho problému, takže nevím, jestli mám blahopřát tobě nebo mně. Uznávám, tak trochu změna životního stylu, ale každopádně elegantní řešení.

 

Nahlédni do sebe, abys našel odpověď.

 

Nevím, kdys to vymyslel, ale smekám před tebou. I když nevíš, o čem to zpropadeně mluvím. Ale čestně, parádní nápad. Ostatně, všichni ostatní potřebujou zrcadla, aby jim připomněly, kdo vlastně jsou. S tebou to není jiný.  

___________________________________________

 

NEOSOBNÍ HLAS UTICHNE, pak znovu opakuje. Říká „Je 8:00 ráno. Toto je bezplatné volání“. Earl otevře oči a vyvěsí sluchátko. Telefon je usazený na lacině obložené hlavě postele, která se táhne za Earlovým lůžkem, stáčí se a potkává roh a končí u minibaru. Televize stále běží, hrudky měkkých barev narážejí jedna do druhé. Earl se položí zpátky na záda a je překvapen, když vidí sám sebe, staršího, opáleného, s vlasy trčícími z hlavy jako jazyky slunečních erupcí. Zrcadlo na stropě je prasklé, násobí stříbrnou záři. Earl na sebe pořád ještě zírá, ustrnut tím, co vidí. Je plně oblečen, ale jeho šaty jsou staré, na několika místech odřené.

 

Earl si osahá známé místo na zápěstí, kde bývaly hodinky, ale ty jsou pryč. Skloní hlavu od zrcadla ke své ruce. Je holá a kůže dokonce opálená, jako kdyby na tom místě nikdy hodinky nenosil. Pokožka je ke všemu barevná, až na velkou černou šipku na vnitřní straně Earlova zápěstí, ukazující nahoru k rukávu jeho košile. Chvilku na šipku zírá. Pravděpodobně už si ji nezkouší setřít. Vyhrne si rukáv.

 

Šipka ukazuje na větu vytetovanou podél vnitřku Earlovy paže. Earl si větu přečte jednou, možná dvakrát. Na začátku věty se zvedá další šipka, směřuje dál po Earlově paži, mizí pod srolovaným rukávem. Earl si rozepne košili.

 

Shlíží na svůj hrudník, dokáže rozpoznat rysy, ale nemůže zaostřit, takže vzhlédne nahoru k zrcadlu nad ním.

 

Šipka vede vzhůru po Earlově paži, přes rameno, sestupuje k vrchní části jeho trupu a končí u vyobrazení mužské tváře, která zabírá většinu Earlova hrudníku. Obličej patří velkému muži, plešatějícímu, s knírkem a bradkou. Je to nezaměnitelná tvář, ale stejně jako policejní náčrtky se vyznačuje nepřílišnou realističností.

 

Zbytek vrchní části hrudníku je pokryt slovy, frázemi, střípky informací a pokynů, vše napsáno zrcadlově, aby to Earl mohl v zrcadle přečíst.  

 

Nakonec se Earl posadí, zapne si košili a přejde ke stolu. Ze zásuvky vytáhne pero a kousek papíru, sedne si a začne psát.

 

 

Nevím, kde budeš, až tohle budeš číst. Dokonce ani nevím, jestli se budeš se čtením vůbec obtěžovat. Řekl bych, že to nepotřebuješ.

 

Je to vážně hanba, že se ty a já nikdy nesetkáme. Ale jako se to zpívá v tý písničce „Až tohle budeš číst, já budu pryč“.

 

Jsme už tak blízko. Tak se to aspoň jeví. Tolik kousků skládačky složeno, tolik věcí vyjasněno. Řekl bych, že je to jen otázka času, než ho najdeš.

 

Kdo ví, co jsme museli udělat, abysme se sem dostali? To by musel bejt sakra příběh, jen kdyby sis z něj něco dokázal zapamatovat. Myslím, že je lepší, že to nedokážeš.

 

Zrovna teď mě něco napadlo. Možná že ti to přijde k ruce.

 

Každej čeká, až přijde konec světa, ale co když nás už minul? Co když pointa Soudnýho dne spočívá v tom, že Soudnej den už přišel a odešel a my nepatřili mezi ty spasený? Apokalypsa přichází potichu; vyvolení jsou vyneseni do nebe a zbytek, ti, kteří neprošli zkouškou, prostě žijou dál a nic netušej. Jsou už mrtví, putujou dlouho potom, co bohové ukončili zápas, pořád jsou ještě optimističtí ohledně budoucnosti.

 

Myslím, že jestli je to pravda, pak nezáleží na tom, co děláš. Žádný očekávání. Když Ho nemůžeš najít, pak je to jedno, protože na ničem nezáleží. A jestli Ho najdeš, pak Ho můžeš zabít, aniž by ses staral o následky. Protože žádný následky nebudou.

 

Na to teď zrovna myslím, v tomhle nikam nezapadajícím pokoji. Zarámovaný obrázky lodí na zdi. Očividně o ničem nemám páru, ale musím se aspoň domejšlet. Řekl bych, že jsme někde na pobřeží. Jestli tě zajímá, proč je tvoje levačka o pět odstínů tmavší než tvoje pravačka, pak nevím, co ti říct. Myslím, že jsme chvilku museli řídit. A ne, nevím, co se stalo s tvejma hodinkama.  

 

A všechny ty klíče: nemám tuchu. Nepoznávám ani jeden. Klíčky od auta a klíče od domu a těžkopádný klíče k visacím zámkům. Co jsme to chtěli dělat?  

 

Zajímalo by mě, jestli si bude připadat jako blbec, až Ho najdeš. Vystopovanej chlapem na deset minut. Zavražděnej vegeťákem.

 

Za chvilku budu pryč. Položím pero, zavřu oči a pak si tohle celý můžeš pročíst, jestli chceš.

 

Jen bych chtěl, abys věděl, že jsem na tebe hrdej. Nikdo, na kom záleží, tu není, aby to řekl. Nikdo, kdo by to chtěl říct, nezbyl.  

 

EARLOVY OČI JSOU ŠIROCE OTEVŘENÉ, zírají skrz okno na auto. Usmívající se oči. Usmívající se skrz okno na dav shromažďující se přes ulici. Dav shromažďující se okolo těla u dveří. Tělo natažené přes chodník až do odvodňovacího kanálu.

 

 

Podsaditý chlap, obličej dolů, oči otevřené. Plešatějící hlava, bradka. Ve smrti, stejně jako na policejních nákresech, vypadají všechny tváře stejně. Tohle je určitě někdo. Ale vlastně to docela dobře může být nikdo.

 

Earl se stále ještě usmívá na tělo u auta odstaveného u obrubníku. Auto? Kdo může říct? Možná je to policejní hlídka. Možná jenom taxík.

 

Jak doprava pohlcuje auto, Earlovy oči pořád září do noci, sledují tělo, dokud nezmizí v kruhu zaujatých chodců. Sám pro sebe se uchechtává, jak auto zvětšuje vzdálenost mezi ním a rostoucím davem. 

 

Earlův úsměv mírně povadne. Něco se stalo. Začne si procházet kapsy: nejprve zvolna, jako člověk hledající klíčky, pak lehce naléhavěji. Možná že mu trochu překáží pouta na rukou. Začne vyprazdňovat obsah kapes na sedadlo vedle sebe. Hrozen klíčů. Útržky papíru.

 

Z kapsy se vykutálí kovová kulička a sklouzne na sedadlo z vinylu. Teď už Earl hledá přímo zběsile. Tluče na plastovou přepážku, která ho odděluje od řidiče, prosí muže o pero. Taxikář asi nemluví moc dobře anglicky. A třeba není policajt zrovna zvyklý mluvit s podezřelými. Ať tak nebo tak, přepážka mezi mužem vpředu a mužem vzadu zůstává zavřená. Pero není k dispozici.  

 

Auto narazí na výmol a Earl zamrká na svůj odraz ve zpětném zrcátku. Je klidný. Řidič zahne za další roh a kovová kulička se zazvoněním sklouzne přes zbytek věcí k Earlově noze. Zvedne ji a zvědavě se na ni podívá. Je to malý zvonek. Malý kovový zvonek. Je na něm vyryto jeho jméno a několik dat. Rozpoznává první z nich: rok, kdy se narodil. Ale druhé datum mu nic neříká. Vůbec nic.

 

Jak převrací zvonek v ruce, všimne si holého místa na zápěstí, kde dřív nosíval hodinky. Teď je tam malá šipka ukazující vzhůru po jeho paži. Earl se na šipku podívá, pak si začne vyhrnovat rukáv.  

 

 

“Přišel bys pozdě i na svůj vlastní pohřeb,” říkávala. Vzpomínáš? Čím víc o tom přemejšlím, tím blbější mi to připadá. Co by to muselo bejt za vola, kterej je v takovým presu, že nestihne konec svýho vlastního příběhu?

 

A jak bych vůbec věděl, že jsem přišel pozdě? Vždyť už nemám hodinky. Netuším, co jsme s nima udělali.

 

A k čemu vůbec ksakru potřebuješ hodinky? Byla to starožitnost. Nicnevážící zátěž na tvým zápěstí. Symbol tvýho starýho já. Toho já, který věřilo času.

 

Ne. Vykašli se na to. Není to zas až tak zlý, že jsi ztratil svou víru v čas a že čas ztratil svou víru v tebe. A kdo to vlastně potřebuje? Kdo chce bejt jedním z těch troubů žijících v bezpečí budoucnosti, v bezpečí chvíle následující za chvílí, chvil, v kterejch lidi cítí něco mocnýho? Žít v dalším okamžiku, v kterým zas necejtěj nic. Vztahovat ruce k hodinám, pryč od těch, co dělají věci pro ně nevyslovitelný. Věřit tý lži, že čas zahojí všechny rány – což je jen hezčíma slovama řečeno, že čas nás umrtvuje.  

 

Ale ty jsi jinej. Jsi dokonalejší. Čas pro většinu lidí představuje tři věci, ale pro tebe, pro nás, jen jednu. Jedinečnost. Jedna chvíle. Tahle chvíle. Jako když jsi ve středu hodin, osa, okolo který se ručičky točej. Čas se točí okolo tebe, ale nikdy neotáčí tebou. Ztratil svoji schopnost tě ovlivňovat. Co že to říkaj? Že čas jsou peníze? Ale ne pro tebe. Zavři oči a můžeš to začít celý znova od začátku. Vybav si ten nepostradatelnej pocit, svěží jako růže.

 

Čas je absurdní. Abstrakce. Jediný, na čem záleží, je tahle chvíle. Tahle chvíle milionkrát zopakovaná. Musíš mi věřit. Jestli se tahle chvíle bude dostatečně opakovat, jestli to budeš zkoušet – a musíš to zkoušet – nakonec přejdeš k další položce na svým seznamu. 

 

Konec.

 

 

---