Umět se radovat...

Tak je to tady. Pomalu se nám blíží maturity a my začínáme jednu z posledních slohových prací. Tentokrát s tématy, které se objevily u loňských maturitních zkoušek.

            Závidím jim. Objevil se tu totiž citát od Oty Pavla – bratra onoho Huga Pavla, se kterým jsem v době, kdy mi připadalo vše kolem ponuré, strávila nádherné odpoledne. Chvíle absolutní radosti. Naplněna vzpomínkami z dětství. Obklopena nádhernou krajinou, která brala dech. Kdykoliv si to vybavím, objeví se mi úsměv na rtech a oči dostanou skelný pohled.

            Víte, oba tito muži si vytrpěli své. Něco dokázali. Mnohdy prožili hrůzné situace, dohánějící nás v dnešní době k sebevraždám, k úniku do psychiatrických léčeben, či k odcizení se od světa kolem.

            Ota viděl odcházet své dva bratry do koncentračních táborů. Hugo si to prožil. Ota sice umřel „jen“ na chatrné zdraví, ale zanechal po sobě několik úžasných knih mapujících život jeho rodiny a blízkých. Hugo se povznesl nad utrpením prožité ve svém mladém věku. Je to elánem a vtipem sršící člověk. Osoba, která si uvědomila, že daleko lépe prožije svůj život, bude-li se radovat z maličkostí. Než se zaobírat minulostí a křivdami, které mu někdo způsobil.

            Kdybych uvažovala nad vzorem – ideálem, kterému bych se chtěla podobat, byl by jím právě Hugo Pavel.

            Vzpomínám, co tehdy řekl o trávení času. „Vyjedu si na týden až měsíc k sobě na chatu a raduji se z každého nového východu slunce. Z jakéhokoliv úlovku. Či pouze z toho, že je zde ničím nerušená krása přírody.“

            Často si ostatní kolem nás neuvědomují, že jsou šťastní, protože směřují k určitému cíli. Teprve ten je naplní štěstím. Mnohdy si připadají nešťastní, i když mají milující rodinu, skvělé přátele a práci snů. Jen kvůli tomu, že jim zrovna vyrašily vrásky nebo první šediny.

            Jak bláznivé. My – lidé, jsme nevděčná stvoření. Stále čekáme na něco lepšího, hezčího, nádhernějšího. Pro tyhle přídavná jména si nevšimneme maličkostí.

            Kdo z vás se zaraduje z každého nového východu slunce? Komu stačí k radosti, že kamarádky rozpadající vztah se zachránil? Či dokonce, že domácí mazlíček před vámi neutíká, nýbrž nadšený přiběhne až k noze?

            I když ono ani tak nejde o ty maličkosti. My nedokážeme být vděční za to, co máme. Můžeme mít partnera, se kterým nám je dobře. Ale stejně doufáme, že potkáme vysněného prince na bílém koni. Jenže…třeba zrovna on je ten vyvolený.

            Víte, kdysi jsem na tom byla stejně. Čekala jsem na zázraky. Měla vytyčené cíle štěstí. No, rozpadly se.

            ….

            Ale teď se snažím žít okamžikem. Prožít ho naplno.

            Protože, kdo stoprocentně ví, že ho čeká zítřek? Copak má někdo jistotu, že zrovna teď nezažívá ty nejkrásnější chvíle? To nejlepší ve svém životě?

            Nikdo. A v tom je ta síla.