Je mi teprve ...náct, ale o životě už něco vím

Tak za mnou jednou přišla sestra s prosbou o napsání slohové práce do školy...myšlenka dobrá, ale jak napsat něco, co by bylo z jejího pohledu? A tak jsem rozebrala svět a svůj život jak by to mohla vidět ona...

Když mi bylo zadáno toto téma na slohovou práci, v prvním okamžiku jsem přemýšlela, jestli se paní učitelka nezbláznila. Až po nějaké chvíli jsem si uvědomila, že téma zadané práce je vlastně výborné a že stojí za to, aspoň trochu popřemýšlet o svém - celkem krátkém životě.

            Mám o čtyři roky starší sestru, která si prochází různými situacemi. Občas z nich vyjde jako vítěz, jindy jako poražený. Jelikož ona, jako nejstarší dítě rodičů, si musela o životě zjišťovat své, rozhodla se mě informovat o různých věcech, o kterých bych podle ní měla vědět. I když hlavní důvod je ten, že nechce, abych dělala stejné chyby jako ona.

            Nemůžu tedy říct, že o životě už něco vím, ale každopádně v něm některé věci a situace chápu. Není jich sice mnoho, ale pár se jich najde.

            Například rozvody. Mně tehdy bylo asi 7 let, když se rodiče rozhodli rozvést se. Mé sestře bylo tedy už 11. Každá z nás na to má dodnes jiný pohled, ale v něčem se shodujeme. Rozvody rodičů poznamenají každého. Ať si říká kdo chce ,co chce, tohle je holý fakt. Jenom si vezměte, kolik budoucích manželů a rodičů z rozvráceného manželství vstupuje bezhlavě do manželství? V dnešní době snad nikdo. Navíc děti z těchto rodin mají kolikrát problém začít žít normální vztah, bojí se milovat, bojí se věřit. Dávno už totiž neplatí slova slibujících si lidí - věrnost až za hrob, lásku v bohatství a v chudobě, v nemoci i ve zdraví atd… Dnes je to spíše o majetku a hlavně…dnes se rozvody neřeší tolik jako v minulosti. Dnes se lidé rozvádějí jako na běžícím páse.

            Jenže by se taky občas měli ohlédnout zpátky, nebo se podívat na své děti. Ty tím totiž trpí nejvíce. Pokud jsou malé, nechápou, proč maminka bydlí jinde než tatínek, proč musí jezdit jeden víkend k mámě a druhý k tátovi. Ať je to jak chce, děti potřebují rodiče – a to oba. Je lež, že jeden rodič dokáže nahradit druhého. V dnešní době už tuplem ne. Mají spoustu starostí se zajištěním domácnosti po finanční stránce a na děti už jim tak nějak nezbývá čas. Ty začínají citově strádat a hledají pocit bezpečí a pocit, že někam patří, například v partách, sektách a jiných spolcích.

            A sami víme, jak takovýto spolek může vypadat.

            Starší děti v tomto mají výhodu, leccos snáz pochopí, a čím později se jejich rodiče rozvedou, tím míň je to zasáhne. Ovšem, i oni, stejně jako mladí, hledají útěchu, pocit bezpečí, hledají si místo, kam patří a občas přehlédnou fakt, že to mají nadosah ruky.

            S tímto také souvisí dnešní pohled na lásku. Moje sestra strašně ráda čte romány, když se jí zeptám na otázku, zda láska existuje, vždy se zamyslí a řekne:

 

„Víš, s láskou je to asi takhle:

Díky lásce můžeme být silní, ale i slabí, šťastní ,ale též i smutní.

Láska nám může mnoho dát, ale i vzít.

Láska v nás ukazuje to nejlepší z nás, ale též může ukázat i nejhorší stránky našich povah.

Láska nám dává sílu dokázat to, čeho bychom se dříve neodvážili.

Avšak díky lásce si můžeme sáhnout i na samé dno.

Láska svazuje, ale i osvobozuje.“

 

            Když se jí ale zeptám, zda ona na lásku věří a zda ji někdy zažila, její pohled dostane nepřítomný výraz a tentokrát prohodí něco úplně jiného:

 

„Víš, Verčo, láska je sice nádherný cit, ale v dnešní době je spíš vzácnost. Daleko častěji se setkáš s nenávistí, šikanou, znásilňováním, či domácím násilím. Láska jako taková, která je popisována v knihách, ta snad ani neexistuje. Přitom, jak je dnešní doba uspěchaná, to snad ani není možné. Ovšem tím nechci říct, že bych na lásku nevěřila. Věřím, věřím na ní stejně silně, jako Petr Pan věřil na víly. Doufám ale, že nikdy tak silný cit nepocítím, protože svazuje a působí bolest. Kdo miluje - odkrývá svoji duši nejen partnerovi, ale i okolí. Najednou je takřka “nahý“ a v tento okamžik mu jiní lidé mohou zasadit nůž do zad. V tu chvíli se ti zhroutí život. V jednom okamžiku máš všechno a v druhém nic.“

 

„A co se týče toho, jestli jsem někdy milovala, myslím si, že ano. Možná si na to vzpomínáš. Byla jsem veselá, plná energie, optimismu, svět jsem milovala. Když  nastal rozchod, vše se změnilo. Náhle jsem měla spoustu času. Už tu nebyl někdo, komu jsem mohla říct vše. Kdo by mě vyslechl bez předsudků a pak mi poradil. Už tu nebyl nikdo, na koho bych se celý týden těšila, kvůli komu bych měla důvod žít.“

 

            S odstupem času si sestra uvědomila, že pro jedno kvítí slunce nesvítí. Ale do dalších vztahů se nehrne. Když se nad tím zamyslím, vlastně je to s ní teď tak, že kdykoliv se jí někdo zeptá, zda by s ním chodila, řekne mu: „Sbohem!“ A ten dotyčný už ji v životě neuvidí.

            Ona tvrdí, že je to tak lepší. Já tvrdím, že žije život poustevníka, i když na něj zrovna nevypadá. Ale ono je něco jiného projevovat se na veřejnosti a v soukromí. Sestra třeba na veřejnosti skoro vůbec nebrečí, protože tvrdí, že by tím ukázala slabost a ostatní by věděli, že jí tím ublížili a pak by toho mohli využít. Hraje si na někoho, koho nic nerozhodí, kdo nepotřebuje milovat, být milován. Kdo je téměř za všech okolností veselý a svými problémy se nenechá převálcovat. Ale když je pak doma, všechno na ní padá.

            Nemyslím si, že dělá dobře. Vždyť jsme lidé nejen proto, že máme rozum a jsme inteligentnější než jiná zvířata, ale i proto, že cítíme, milujeme, nenávidíme.

            Mnoho lidí si stěžuje, že je život těžký, ale spousta z nich to bere jako něco, bez čeho se nedá žít. Chtějí být šťastní, ale sami postupem času začínají být otupělí a štěstí nedosáhnou. V seriálu Ally McBealová bylo jednou řečeno: „Být šťastný neznamená mít peníze, moc, zdraví…ale schopnost radovat se z maličkostí.“

Řekla bych, že mají pravdu, mít neustále všechno, byli bychom vážně šťastní?

Víte, my si celý život pravděpodobně budeme stěžovat na různé nedostatky v našem každodenním životě, ale… jak poupravila sestra jeden citát:

 

„Život je pes!

Ale největší ironií osudu je,

že pes je největším přítelem člověka!“

 

A tak nám nezbývá než náš život žít dál, radovat se z maličkostí, věřit třeba i na víly a možná… konečně i my budeme šťastní.

 

 

---