"Představ si, že jsi divoké zvíře, jehož způsob života je ohrožen změnou životního prostředí."

Říše zvířat a jejich způsob života mě vždycky fascinoval. Jako malá jsem poslouchala máminy příběhy o Lvím králi, Tarzanovi či Mauglím.

Máma byla skvělá vyprávěčka. A ještě lepší zoolog.

Bývala.

Ráno jsem jí byla na pohřbu a teď sedím tady – v pavilonu šelem a v ruce držím deník. Její deník. Dnes mi ho předal právník zařizující poslední vůli.

Sotva jsem ho otevřela, vypadl z něj papír.

 

„Až ho přečteš, mnohé pochopíš.“

 

Potřebovala jsem klid. Být na hony vzdálená tomu ruchu a smutku kolem.

A tak jsem tady.  

V místě, které pomáhala vybudovat. Které se pro ni stalo druhým domovem. A nejen pro ni.

Dokázali jsem prosedět celé hodiny před teráriem a sledovat zvíře, které nás tolik uchvátilo.

Jenže dnes tu jsem z jiného důvodu. A tak… pomalu otevírám deník a začínám číst…

 

 

                                                                                  3.10.1976

„Už několik dní se svojí výpravou hledáme jednoho z posledních tygrů bílých. Jednoho z mnoha ohrožených druhů zvířat, která jsme téměř vyhubili.

Přišli o své domoviny. Prostředí, jehož je potřeba, aby přežili.

Jenže stále se nám nedaří najít stopu.

Tedy aspoň tu zvířecí…“

 

                                                                                  8.10.1976

„Z usrkávání ranní kávy nás probralo šílené zavití poraněného zvířete.

Okamžitě jsem věděla, co se stalo.

Několik dní jsme nacházeli stopy lovců, které měl v patách tygr. Ale on jim byl rovnocenným soupeřem a včas zahazoval své stopy. Až doteď.

Zvuk se ozýval z leva. Aniž bych předem něco promýšlela, rozběhla jsem se tím směrem. Nezajímalo mě, že nemám zbraň. Moje jediné myšlenky patřily tomu umírajícímu zvířeti, kousek opodál.

Prodírala jsem se mezi křovinami a mnoha jinými travinami.

Nezajímal mě povyk džungle. Vřískot paviánů a plachtění křídel ptáků, kteří se slétli na podívanou, která se mi záhy naskytla.

A uprostřed louky ležela nehybná šelma. Z pravého boku jí vytékala krev ze střelné rány.

Jakmile jsem zdolala vzdálenost mezi námi, poklekla jsem k tomu nádhernému zvířeti. A všimla si, že ještě dýchá.

Slabě, ale aspoň něco.

A to nebylo to jediné,co jsem zjistila.

Byla to tygřice s obrovským břichem. A pravděpodobně se pokoušela dostat do míst, kde by v klidu a bezpečí mohla porodit své potomky.

Zadívala jsem se jí do očí a začala jí zpívat ukolébavku.

Vím, že to bylo bláhové, ale potřebovala jsem uklidnit nejen ji, nýbrž i sebe.

Tak nádherné zvíře a pro pár korun ho někdo zabije.

Jenže na tyhle úvahy nebyl čas. Tygřice ho neměla. Její pulz se stále ztrácel, byl čím dál slabší. Bylo potřeba jednat.

Naposledy jsem ji pohladila po hlavě a zadívala se jí do očí.

„Slibuji, že se o to malé postarám, budu mu matkou a ochránkyní. Asi mi nevěříš, viď? Jsem člověk. Takový, který tě dostal. Ale víš, já jsem jiná. Pomáhám zvířatům jako jsi ty – nezabíjím je. Slibuji, že mu najdu domov a nikdy nebude strádat.“

Myslela jsem, že mě neslyší, ale přesto nepatrně pohnula hlavou a její oči jako by mi dávali souhlas.

Pak se prohnula a naposledy vydechla.

Musela jsem jednat. Chtěla-li jsem zachránit aspoň kotě, nešlo to jinak.

Z pouzdra u opasku jsem vytáhla nůž a přímými, dobře cílenými řezy otevřela tygřici břicho.

Ruce jsem měla potřísněné krví. Oči zalité slzami nad zmařeným životem zvířete, které nic neprovedlo a přesto muselo trpět.

Ve chvílích, kdy jsem se laicky pokoušela o císařský řez, jsem se styděla za to, že jsem člověk. Pohrdala jsem lidskou rasou. Zvířata zabíjejí proto, že musí. Ale jen my – lidé zabíjíme pro požitek.

Všechny tyto moje úvahy však bledly před krásou právě narozeného kotěte.“

 

                                                                                  9.10.1976

„Tělo tygřice jsme zabalili do deky a v brzkých hodinách ranních uspořádali pohřeb.

Stála jsem tam a pozorovala východ slunce s kotětem v náručí.

Nevím, co se hodilo hlavou jemu, ale já přísahala, že zbytek života strávím v boji na záchranu tohoto druhu.“

 

                                                                                  10.10.1976

„Chvíli nám to trvalo, ale nakonec jsme na místní letiště dorazili.

Naložili svá zavazadla, připravili si pasy a o dvě hodiny později vzlétli do oblak – vstříc domovu.“

 

Dál už nebylo potřeba číst.

Vlastně jsem ani nemohla. Celý život se učím, že člověk je nejdokonalejší žijící bytost, která vládne všem. Která je na vrcholu řetězce.

Ale po přečtení maminky deníku jsem cítila opak.

Už jsem nechtěla být lidským tvorem, který si neváží přírody. Který neustále pro své vlastní potřeby nehledí napravo, nalevo, či kolik zvířat kvůli němu zemře, protože zničí jeho přirozené prostředí.

Zavřela jsem oči. A v duchu si opakovala slova z poslední stránky deníku.

 

„Chceš-li jiným být, musíš srdce čisté mít. Hledět pravdě do očí a něco tebou proskočí. Náhle budeš zcela jiný – jako tygr bílý.“

 

 

Ano.

Tygr bílý.

Majestátní kočka, před níž by se jistě klaněl i lev - pán zvířat.

Ladná chůze. Bohatá, na dálku třpytící se srst. Stejné hrdé držení hlavy, jako těla. A ty pomněnkové oči, ve kterých jsem spatřila sama sebe…

---