Strýček (8)

Je druhý den ráno. Noc jsme prospali u majora v kanceláři. Má tam takovou malou místnost, které říká kutloch, a v ní ošuntělý otoman, kam nás oba uložil. Ale se strýčkem se spí tuze špatně. Jednak je hrozně veliký a roztahuje se a jednak ukrutně chrápe. Pořád jsem se budil. Teď sedíme v majorově černé limuzíně. Já s Doníkem vzadu, strýček vedle majora, který řídí. Don se asi bojí jezdit autem, protože má stažené uši a pořád po mně vyděšeně pokukuje. Strýček se také co chvíli ohlédne a také vypadá trochu vyděšeně. Major Bujejko ne. Sedí za velikánským volantem jako zařezaný, civí před sebe. V autě je hrozná zima. Major říkal, že u těchhle ruských křápů co chvíli vybouchne topení, ale já si myslím, že lže. Když jednou u nás v Pemněnsku Kuzněnkům vedle v ulici vybouchlo topení v sauně, spadl jim celý přístřešek, a to byl z cihel. Takže si myslím, že kdyby tady vybouchlo topení, tohle auto už by asi nikdy nejelo. Spíš si myslím, že major chce šetřit, tak jako jsme šetřili se dřevem my doma. No já vím, v tomhle autě se asi netopí dřevem, zase tak hloupý nejsem. Topení ale určitě nevybouchlo. Tohle mi později bude muset vysvětlit. Taky mi vadí, že řídí v čepici. Maminka mi vždycky říkávala, že pod střechou se má čepice sundat. Že je to slušnost. Vždycky mě pohlavkovala, když jsem na to zapomněl. No a asi je jedno, jestli je to střecha od domu nebo od auta, ne? Zpočátku jsme všichni zticha. Chtěl bych se zeptat, jestli opravdu jedeme k panu Jakinovi, ale bojím se. Vlastně ani nevím čeho. Strýčka už ne, protože teď už vím, že je to opravdový strýček. Asi se bojím toho, čeho se bojí on. Vím, že se bojí. Pokaždé, když se na mě ohlédne, vidím v jeho očích obavy. To mě děsí, protože to u něj není obvyklé. Když vyjíždíme z města, major promluví: „Startovací sekvenci a trajektorii bychom měli. Teď už chybí jen pasažéři.“ „Víme, kdo bude mít přednost před ostatními?“ zeptá se strýček tónem, který se mi moc nelíbí. „Ano, v podstatě ano. Teď se rozhoduje o posledních dvou místech.“ Strýček Boris si povzdychne. „Je to jako plivat do požáru, Voloďo. Kolik nás uteče? Pět set? Tisíc? A co ti ostatní. Většina? Zůstanou tady a budou snášet všechny ty útrapy za nás? Jenom proto, že pro ně už nebylo místo?“ „Lodě pojmou přesně osmnáct set padesát pasažérů včetně posádky,“ řekne odměřeně Bulejko. „Tím jsi mě chtěl ohromit?“ odsekne strýček. Už zase vypadá nasupeně. To mě mrzí, protože já mám rád, když je veselý. Ne že by nebyl hodný, když je naštvaný, ale tak nějak s ním není řeč. Když je naštvaný, jako třeba když jsem tehdy odvázal psa a on utekl a vrátil se až druhý den ráno, tak se chová jako pařez. Vážně. Mlčí, ani se na mě nepodívá. Když se ho na něco zeptám, vždycky odpoví, ale takovým tónem, že už nemám chuť se dál na něco ptát. Vlastně, když tak o tom přemýšlím, je skoro jako maminka. Ta se mnou také nemluvila, když jsem ji zlobil. Ale maminka mi kromě toho ještě nařezala. To strýček nedělá. Strýček si odfrkne, zatřese hlavou a řekne: „Promiň, Voloďo. Je to prostě moc rychlé. Pořád mám strach, že jsme něco zanedbali, že jsme na něco zapomněli.“ „Nezapomněli,“ odvětí tvrdě major Bulejko. „Teď zajedeme za Jakinem, ty mu dáš psa a frčíme směr sever, jasné? Už žádné pochyby. Všechno dobře dopadne.“ „Všechno dobře dopadne,“ zopakuje po něm trochu nepřesvědčivě strýček. „Stejně si myslím, že s tím psem zbytečně riskujeme...“ „Pssst!“ napomene ho strýček, jako by se bál, že major řekne to hrozné slovo. Vím jaké, protože jsem je slyšel, když se o tom bavili. Major Bulejko řekl, že psa utratí a myslel si, že asi nevím, co to znamená. Ale já nejsem žádný pitomeček. Vím, co znamená někoho utratit. Vím to, protože jsme doma v Pemněnsku měli slepice. Totiž ne my s maminkou, ale babička je měla. A ty slepice dostaly mor. Maminka tehdy říkala, že je budeme muset utratit a potom vzala sekyru a všem jim usekala hlavy. Potom s babičkou rozdělaly na zahradě veliký oheň a mrtvoly tam naházely. Byl z toho hrozný puch. A já nechci, aby Donovi usekli hlavu a potom ho spálili. Když to Bulejko řekl, začal jsem hrozně vřískat a vyvádět, takže mi strýček musel zase jednu střelit, prý abych se uklidnil. Pomohlo to. Ale slíbil mi, že se nikdo utrácet nebude a že psa zavezeme k Jakinům a ti že se o něho prý postarají. To už se mi líbilo o moc víc. Takže jsme jeli k panu Jakinovi – tedy asi, i když major celou cestu k autu prskal a nadával, že si zahráváme. Hm, to by mě teda zajímalo, s čím asi. Cesta uběhla dobře. Za pár minut jsme už uháněli hrbolatou, neudržovanou silnicí, která vedla kolem strýčkova domu, nebo spíše kolem toho, co z domu zůstalo, a já věděl, že skutečně jedeme k Jakinům.

---