Breptalky

Seděly v první lavici dvě malé breptalky,

a špitali si bez přestání,

pusu si zakrývaly dlaní.

Jako by byli schované,

za zástěrou neprůhlednou.

Však měla jsem už toho dost,

a dostala jsem na ně zlost!

A tak jsem je přesadila!

Ať sedí každá vedle jiné žačky,

však jejich smutek člověk těžko přestál,

jak spolu loučily se plačky,

jako by měla  každá odjet do jiného města.

 Neuplinul však týden ani

a slyším zas v nových lavicích samé nové šepotání,

nejprv slabé čím dál větší

jazyky mají tolik řečí,

že je snad nelze zastavit.

Přesadila jsem zase k sobě

první dvě breptalky.

Však teď nepláčí jen obě,

teď pláčí čtyři již.

Ach mám to kříž.

až člověka to bolí.

 Jako by museli odjet,

na čtyři různé póly.