MOST

            Když se řekne most, mnoha lidem se vybaví železná či betonová konstrukce spojující dva břehy jedné řeky, dvě místa oddělená jednou roklí nebo, dnes už i reálně, dva kontinenty rozdělené oceánem. Kolos, jež ulehčí život tisícům lidí, aniž by se museli jakkoli hodně snažit. Když se však takové monstrum trošku zanedbá a nikdo nevěnuje pozornost působení zubu času, dokáže pak spojit více než jen dva břehy…

            Lidé, stejně jako vždy, mířili před šestou hodinou ranní na denní směnu v železárnách. Dennodenně jim zkracoval cestu starý betonový  most, který si toho už opravdu hodně zažil. Válku, komunismus, revoluci, stoletou vodu – a přesto pořád stál. Každý den jím projelo nepřeberné množství aut, ještě více přes něj procházelo lidí. Šedesát let starý most nad nenápadnou říčkou se již ve svých počátcích stal neodmyslitelnou součástí města a hlavního silničního tahu, jež město protínal v jeho polovině. Vzhledem k ne moc širokému korytu říčky nebyl nijak moc dlouhý a široký byl tak akorát pro dva jízdní pruhy a chodníky po obou stranách, žádné megalomanství se tedy rozhodně nekonalo.

            Byl to úplně obyčejný, všední den, srovnatelný se stovkami předchozích. V nepřehlédnutelném davu mířil na svou pravidelnou směnu i hutní mistr František Křepelka. Nic netuše se ještě naposledy podíval do svého diáře, co vše jej toho dne po práci čekalo. V kolonce se dnem dvacátého prvního září se vyjímal tučně psaný červený text – maminka. Zahřálo jej u srdce, odpoledne měla po půlroce přijet na návštěvu Františkova maminka Vanda. Aby si zkrátil zdlouhavou cestu do zaměstnání, ponořil se  do myšlenek na své nejkrásnější období – dětství, kdy mu maminka prala oblečení, chystala svačinky, léčila ho, když byl nemocný, v zimě s ním chodila sáňkovat na kopec u louky za městem, kde už dnes stojí betonové bludiště zvané sídliště. Bodejť by ne, čtyřicet let je dlouhá doba, za niž vzniklo mnoho takových nevzhledných shromaždišť pracujícího lidu. 

            Těsně před vstupem na most se k Františkovi připojil jeho dlouholetý spolupracovník Aleš Smrdín, přicházející z napojující se silnice vedoucí  do malé osady na okraji města. Aleš s Františkem se znali už z dob studií na střední průmyslové škole, kde oba úspěšně odmaturovali a společně pak nastoupili k výkonu povolání do místních železáren. Za těch pětadvacet let, co se znají, se z nich stali velcí přátelé na život a na smrt. Dokonce už i chůzi měli synchronizovanou a když se Aleš připojoval k Františkovi, neustále šli dál jako jeden muž.

            „Dobré ráno,“ pozdravil usměvavý, drobný Aleš svého kolegu.
            „Práci zdar a volnu zvlášť,“ zvolal František optimisticky.
            „Jak se nám dneska chce, co?“, tázal se Aleš se skrytou myšlenkou, že je už pátek a čeká jej volný víkend.
            „No tož jak no. Jako vždycky při pátku,“ odpověděl statný muž s prořídlou hnědou kšticí. „Odpoledne se na nás přijede podívat maminka, už se fakt moc těším,“ pravil radostně.
            „Na nás, jakooo.. Na nás?“, zarazil se Aleš.
            „Ale houby. Na mě a moji rodinu,“ řekl František pobaveně.
            „Aha! Promiň, já ještě trochu spím,“ ospravedlňoval se Aleš.
            „Copak, měl jsi rušnou noc?“, tázal se svým barytonem František.
            „Che, kdyby jenom rušnou!“, zvolal Aleš s úsměvem.
            Oba se upřímně zasmáli. František dal Alešovi přátelskou herdu do zad, což jakoby odstartovalo nečekaný sled nadcházejících událostí. 

            Pod tlupou asi padesáti dělníků a dělnic se ozval nepříjemný praskavý zvuk a v mžiku se jich valná většina ocitla v místech, kde obvykle protékala voda a nikdo se zde nevyskytoval. I když byla polovina září, v říčce neteklo velké množství vody a tak zmokl jen zlomek těch, jenž se propadli do té téměř osmimetrové hloubky. Nejbližší okolí mostu a samotné místo neštěstí zahltilo množství nepříjemného, štiplavého a dusivého betonového prachu. Ti, jenž měli to štěstí, že v inkriminovanou dobu stáli za, před a na okrajích mostu a tudíž se jim nic nestalo, zpanikařili a v danou chvíli nevěděli, co dřív, jestli hledat své kamarády a známé dole, mezi sutinami, jenž z mostu zbyly, nebo běžet k nejbližším telefonům zavolat pomoc. 

            Naši přátelé, Aleš s Františkem, měli bohužel tu smůlu, že se v době zřícení nacházeli zhruba ve třetině mostu. František, jako jeden z mála, zřícení přežil a zůstal při vědomí. Díky husté mlze vytvořené prachem ze suti viděl nanejvýš půl metru před sebe. Jeho smysly však byly  šokem částečně otupené a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co se stalo a kde se nachází. O tom, že se zřítil most, jej přesvědčovalo neutišitelné sténání přeživších, ležících poblíž něj a chaos, který zavládl nahoře na silnici.

            Aby František mohl začít cokoli dělat, potřeboval mít zajištěné dostatečné zorné pole. Tomu se mu dostalo asi po dvou minutách, až většina prachu usedla k zemi, troškám a tělům. František si i přes nesnesitelnou bolest krku, zad a pravé ruky vytáhl zpod suti zaklíněnou levou nohu. Pak už mu kromě bolesti nic nebránilo v hledání a pomoci ostatním. První, na koho padl Františkův pohled, byl Aleš. Ležel asi dva metry před ním, přičemž nejevil známky vědomí. Dolní polovina Alešova těla byla zcela pohřbena pod úlomky mostní konstrukce, některé mohly vážit i patnáct kilogramů. František zmobilizoval všechny své síly a hlemýždím tempem se za pomoci zdravé levé ruky a pravé nohy doplazil k Alešovi, jehož horní polovina těla ležela v dosti nepřirozené poloze. Trup byl hodně vytočený doleva a nepředstavitelně zakloněný, přičemž hlava se uchylovala na pravou stranu. Alešovy zavřené oči a otevřená ústa nevěstily vůbec nic dobrého. Aleš byl navíc celý pokrytý vrstvou usazeného prachu, což na nepříjemnosti celé události jen přidávalo.

            „Aleši?“, zkoušel František komunikovat s kamarádem, fackuje jej po tváři. „No tak, Aleši, už se sakra prober!“, mluvil na něj netrpělivě. „Do prdele, Aleši, vstaň!“, křičel už téměř hystericky, snaživ se vyhrabat kamarádovo tělo zpod sutin. „Aleši, sakra, to mi nesmíš udělat! Rozumíš? Nesmíš! Tak už se prober!“, žadonil František, zvedaje Alešovu hlavu a poslouchaje, zda dýchá. Ani nepostřehl, že se mu z rány na hlavě řine krev. Prioritou byl teď život jeho dlouholetého kamaráda.

Vtom se zhora k Alešovi a Františkovi přiřítil jakýsi dvacetiletý, slovensky hovořící mladík.
            „Dobrý deň,“ pravil vyděšeně. „To je ozaj perfektný prvý deň v novej robote. Čo je s ním?“, tázal se zvídavě mladý Slovák.
            „Já nevím. Vůbec nevím, co s ním je,“ odpověděl plačící František.
            „Jako sa volá?“
            „Aleš.“
            „Halo, Aleš, počuješ ma? Otvor oči,“ zkoušel komunikovat s bezvládným tělem. „Nedýcha,“ konstatoval po přiložení ucha k Alešovým ústům a nosu. „A ani puls nemá,“ dodal, když přiložil dva prsty na jeho krkavici.

            „Ne! To není pravda! Ne!“, křičel František s neutichajícím pláčem, jako by si ani v nejmenším nehodlal připustit kamarádovu smrt.
            „No však si to skúste sám, veď ja vážne neklamem,“ hájil se Slovák. „A jako sa voláte vy?“
            „František,“ odpověděl bezduše.
            „Vážne? Ja som tiež Fero. Poďte, sú tu aj ďalší, čo ešte prežili. Tam shora to je perfektne vidieť, ukazoval směrem k silnici na náspu.“
            „Já nemůžu, promiň,“ omlouval se František.
            „Bolí vás dačo?“, tázal se starostlivě.
            „Jo. Záda, pravá ruka a levá noha,“ informoval jej František.
            „Dobre. Vydŕžte, pôjdem po pomoc, ostaňte tu.“
            Sotva Fero dořekl poslední větu, zmizel mezi keři na svahu. František jen bezmocně sledoval tělo svého přítele, jehož život vyhasl v místě, kudy procházel téměř dennodenně po celých pětadvacet let.

            Za několik okamžiků byl Fero zpátky, se třemi svými krajany, aby pomohli jak Františkovi, tak  i dalším, jimž dal osud ještě jednu šanci.
            „Poďte, odnesiem vás hore,“ pobízel dobře stavěný černovlasý muž Františka, který ale rázně odmítal.
            „Nikam nepůjdu, chci zůstat s Alešem,“ pravil rozhodně.
            „To nejde, vážne, poďte preč,“ snažil se jej neustále onen muž přesvědčit.
            „Nechajte ho,“ pokynul Fero ostatním, když pochopil, že se šokovaným Františkem nemají šanci hnout.
            „Laco, ty bež tam k tej pani, Vilo tam k tomu chalanovi, Peter za tým ďalším a ja obzriem zvyšok,“ chopil se Fero organizace první pomoci a ostatním průběžně podával další instrukce.

            František, objímaje mrtvého Aleše, se zatím ponořil do vzpomínek na všechny možné chvíle, jenž společně prožili. Na své svatby, kterých se vzájemně zúčastnili, jak si pomáhali při opravách svých domů, jak občas spolu zašli na fotbal, hokej nebo městské slavnosti, jak ještě jako studenti naschvál házeli kamínky do oken protivné paní Coufalové, která měla vždy přehled o všech nekalých úmyslech veškeré tamní zkažené mládeže a mnoho dalšího. Na to všechno se František Aleše ptal, jako by jej měl zákonitě před svou poslední cestou vyslechnout.

            Rázem však Františkovo vzpomínání přerušilo houkání hasičských a záchranářských vozidel, blížících se k místu neštěstí. Do tří minut už propadlinu nasvětlovaly halogenové reflektory a záchranáři spěchali  k raněným. Jeden z nich zamířil i k Františkovi s Alešem.

            „Dobrý den, jsem lékař, pomůžu vám,“ snažil se Františka dobrou zprávou uklidnit muž středního věku v oranžových kalhotách a bundě.
            „Pomozte hlavně jemu,“ žadonil František zoufale.
            Lékař provedl úkony shodné s těmi, jenž udělal i Fero a neměl pro Františka žádné dobré zprávy.
            „Je mi to moc líto, ale mohu pouze konstatovat smrt,“ sdělil lékař vážně.
            „Opravdu  ho nedokážete oživit?“, ptal se s poslední kapkou naděje.
            „Bohužel, sám vidíte, že utrpěl hodně vážných zranění neslučitelných se životem,“ vyřkl lékař ortel. „A jak jste na tom vy? Bolí vás něco?“
            „Hm, bolí. Krk, záda, pravá ruka a levá noha, tu skoro necítím.“
            „Krk vám zafixuju límcem, ruku a nohu dáme zatím do dlahy, tam mám podezření na komplikované zlomeniny,“ informoval lékař Františka, jakmile dokončil pohmatové vyšetření. „Na zbytek se podíváme v sanitce, teď vám dám něco na uklidnění a vyneseme vás nahoru.“

            František ještě naposledy, dosud nesmířen s Alešovým osudem, jej pohladil po zaprášených vlasech. Na rozloučenou.

            „Prosím dolů nosítka a jednu plachtu,“ poručil si lékař vysílačkou do sanitky. „Tělo přikryjeme, ať není vystavené na odiv ostatním. Zaslouží si soukromí,“ pravil lékař chlácholivě.

            František, částečně ovlivněn morfiem, byl vynesen do sanitky a následně urychleně převezen do nemocnice, kde bylo okamžitě rozhodnuto o operaci a záchraně jeho nohy. Nakonec z toho vyšly dvě titanové  destičky a osm šroubů.

            Následná základní léčba trvala necelé tři měsíce. Do práce se už nevrátil, musel odejít do invalidního důchodu.

            Dnes už jsou to tři roky, co k události došlo. František ji má stále v živé paměti, stejně jako palcový titulek prvních novin, které otevřel: „Po zřícení mostu třicet mrtvých a třináct zraněných!“ Přestože věděl, že měl jako jeden z mála ohromné štěstí, dodnes se nemůže smířit s faktem, že jeho kamaráda Aleše si vzala smrt. Jak František přesvědčeně říká: Přišla si pro toho nepravého.

            Vyšetřování neštěstí se vleklo docela dlouhou dobu. Zpočátku existovaly tři možnosti, proč k němu vůbec došlo. Stáří mostu, zanedbání péče o něj, nebo úmyslné zřícení zapřičiněné třetí osobou. Policie a specialisté na tyto případy dospěli k závěru, že člověk tento most, vzhledem k rozsahu a charakteru poškození, nezničil. Dlouhou dobu se spekulovalo mezi jeho stářím a podceňováním tohoto faktu kompetentními orgány, jenž měly na starost jeho údržbu a případnou potřebnou rekonstrukci. K ní mělo podle odborníků dojít už před osmi až deseti lety.

            Po celou dobu trvání této kauzy se nikdo k neštěstí nevyjadřoval. Obvinění nakonec padlo na nekteré zastupitele města, kteří v době před osmi až dvanácti lety seděli na radnici a místo dvoumilionové investice se rozhodli riskovat životy nevinných lidí, jenž nakonec doplatili na skrblení těch, které sami zvolili, svým zraněním nebo daní nejvyšší – svým životem. Soud udělil šest trestů odnětí svobody v rozmezí od dvou do osmi let, bez možnosti odvolání. Rodinám pozůstalých to už však jejich blízké nikdy nevrátí a sebevyšší trest jim může vrátit jen minimální klid do srdcí. Prázdné místo po někom, koho milovali a přišli o něj v důsledku lidské nespolehlivosti a pohrdání jinými, už zůstane navždy nevyplněno.