Kašny v dešti

Překlad z angličtiny (jazyk šikmookých spoluobčanů zatím žel bohu neovládám).

YUKIO MISHIMA

 

Kašny v dešti

 

         Chlapec už byl otráven chůzí v dešti i vytrvale plačící dívkou, kterou vláčel všude s sebou, těžkou jako pytel písku.

         Chviličku předtím jí v čajovně v budově Marunouchi oznámil, že ji opouští.

         Poprvé v životě co se rozešel se ženou!

         O tomhle snil už hodně dlouho; a nakonec se to stalo skutečností.

         Jen kvůli tomu ji miloval nebo aspoň předstíral, že ji miluje; jen kvůli tomu pilně nahlodával její zdráhání; jen kvůli tomu zuřivě hledal příležitost vyspat se s ní, vyspal se s ní – až hle, přípravy byly vykonány a zbývalo už jen pronést tu větu, kterou dychtil vyslovit svými vlastními rty aspoň jedenkrát, s patřičnou autoritou jako královský výnos:

         „Je načase to skončit!“

         Ta slova, jejichž pouhé vyslovení bylo schopno roztrhnout nebesa vedví…Ta slova, která tak zaníceně hýčkal, dokonce i když napůl rezignoval tváří tvář skutečnosti…Ta fráze, hrdinštější, úžasnější než jakákoli jiná na světě, věta která by přímou čarou letěla skrz oblohu jako šíp vystřelený z luku…To zaříkávadlo, které jedině ten nejlidštější z lidí, ten nejmužnější z mužů mohl… Zkrátka:

         „Je načase to skončit!“

         Přese všechno cítil Akio přetrvávající lítost, že byl nucen říct to s tak ohavným nedostatkem srozumitelnosti, s chrapotem v hrdle, jako astmatik s krkem plným hlenu, jenž by ani doušek limonády nasátý brčkem nedokázal odplavit.   

         V tu chvíli se nejvíc bál, že jeho slova nemusela slyšet. Raději dřív zemřít, než být dotázán, co že to řekl, a muset to opakovat. Koneckonců, kdyby husa, která celé roky toužila snést zlaté vejce, je rozbila dřív, než je kdokoli mohl vidět, snesla by ihned nato další?

         Nicméně ho naštěstí zaslechla. Zaslechla ho a on nemusel nic opakovat, což bylo velké štěstí. Jen svým vlastním přičiněním pokořil Akio průsmyk v horách, na které po takovou dobu pouze hleděl z dálky.

         Zaručený důkaz, že ho slyšela, milostivě obdržel okamžitě nato, jako žvýkačku vypuzenou prodejním automatem.

         Kvůli dešti byla okna zavřená, takže hlasy zákazníků hovořících kolem nich, řinčení nádobí a cinkání pokladny se střetávaly čím dál divočeji, odrážely se od vlhkého orosení na vnitřku okenních tabulek a vytvářely jedinou opile znějící bouři.  

         Akiova zamumlaná slova pronikla ohlušujícím lomozem dříve k očím Masako, ne k jejím uším – k širokým zírajícím očím, které se snažily jakoby upozadit všechny její hubené, nepřitažlivé rysy, očím rozevírajícím se stále šířeji. Už to dále nebyly oči, ale spíše ztělesnění neštěstí, neodčinitelného neštěstí. A pak, zničehonic, je zaplavily slzy.

         Nezačalo se vzlykat; ani neodvrátila hlavu: slzy jednoduše prýštily, nic nevyjadřující a přitom s největší možnou působivostí.

         Akio přirozeně předpokládal, že slzavé potůčky se při podobném tlaku a proudu brzo ztenčí. A žasnul nad až peprmintovou svěžestí svého uvažování, s kterým nad tímto úkazem hloubal. Tohle bylo přesně to, co plánoval, co propracoval do nejmenších detailů a co taky uskutečnil: skvělý úspěch, i když ovšem trochu mechanický.

         Jen aby mohl tohle vidět, řekl si znovu, jen kvůli tomu se s Masako miloval, on, který byl vždy prost jakéhokoli ovládnutí touhou.

         A uslzená tvář ženy před ním – to byla skutečnost! Nefalšovaná zavržená žena – zavržená jím, Akiem!

         Ovšem slzy Masako tekly tak dlouho, bez jakékoli známky ztišení se, že se chlapec začal znepokojovat kvůli lidem okolo nich.

         Masako, pořád ještě oblečená ve svém světle zbarveném pršiplášti, seděla vzpřímeně na své židli. Límeček rudé blůzky jí vyčuhoval zpoza výstřihu pláště. Dívala se, jakoby neměnná ve své současné pozici, s rukama přitisknutýma dolů na okraj stolu, s ohromující silou v každé z nich.

         Zírala přímo před sebe a nechávala slzy nezakrytě stékat. Neučinila jediný pohyb, kterým by vytáhla kapesník, aby by si je otřela. Dech jí drhnul ve štíhlém hrdle a vydával pravidelný sípot jako nové boty a koutky jejích úst, která si se školáckou neústupností odmítala malovat, zdrceně poklesly a nepřetržitě se chvěly.

         Starší zákazníci se po nich zvědavě ohlíželi, pohledy snad přímo určenými k tomu, aby vytrhly Akia z jeho nově objeveného pocitu dospělosti. 

         Hojnost slz Masako vzbuzovala ryzí úžas. Ani na chvilku se jejich množství neumenšilo. Unavený tou podívanou, odvrátil Akio zrak a pohlédl na špičku deštníku, která stál naproti židli. Dešťové kapky, které z něj stékaly, vytvořily na staromódní mozaikové podlaze z dlaždic malou temnou loužičku. Dokonce i ta loužička mu začala připomínat slzy Masako.

         Náhle chňapnul účet a vstal.

         Červnový déšť padal bez ustání už po tři dny. Jakmile Akio opustil budovu Marunouchi a roztáhl deštník, vydala se dívka tiše za ním. Jelikož neměla svůj vlastní deštník, neměl jinou možnost než se s ní podělit o svůj. Připomenulo mu to způsoby starších lidí, kteří kvůli okolnímu světu pokračovali v předstírání, dokonce i poté co k sobě přestali cokoli cítit. Nyní si také osvojil ten zvyk; sdílet deštník s dívkou, s kterou ses právě rozešel, to bylo jen gesto kvůli ostatním lidem. Šlo jednoduše o to mít věci provedeny přesně podle plánu. Ano: přesně podle plánu se hodilo k Akiově povaze (i když to nabíralo takovou delikátní podobu).

         Jak tak brázdili široký chodník směrem k Císařskému paláci, problém, v Akiově mysli do té doby nejpřednější, si hledal, kde by se uhnízdil u toho slzavého údolí, které Akia zatěžovalo.  

         Zajímalo by mě – myslel si neurčitě -, jestli z kašen tryská voda, i když prší?

         Kde se vzal ten nápad s kašnami? Několik dalších kroků a uvědomil si hříčku ve svém sledu myšlenek.

         Dívčin mokrý pršiplášť, kterého se dotýkal – samozřejmě vzdáleně a bez citů – se v přecpaném prostoru pod deštníkem podobal kůži plaza. Ale Akio se přes to přenesl a přinutil svou mysl dovést slovní hříčku k logickému závěru.

         Ano: kašny v dešti. Postavil kašny a slzy Masako naproti sobě. I Masako by v kašnách určitě našla svého konkurenta. Aspoň kvůli tomu, že byly toho typu, který používal tu samou vodu pořád a pořád dokola, takže dívka, která svými slzami nenávratně plýtvala, by s nimi jen těžko mohla soupeřit. Lidská bytost mohla být stěží odrazem kašny; téměř jistě by se Masako vzdala a přestala plakat. Pak by byl Akio schopen nějak se toho nechtěného zavazadla zbavit.          

         Jediná otázka spočívala v tom, zda budou kašny fungovat jako obvykle i v dešti.

         Akio kráčel beze slova. Masako ho pod společným deštníkem následovala jako pes, stále v slzách. Proto, i když bylo těžké ji takto setřást, nebyl problém vést ji s sebou tam, kam si přál.

         Kvůli dešti i slzám Akio cítil, jak celé jeho tělo mokne. Pro Masako to nebyl s jejími bílými botami problém, ale jeho ponožky se kolem jeho chodidel v mokasínech obepínaly jako tlusté mokré chaluhy.

         Ještě chvilku bude na ulicích klid, než úředníci vyjdou z kanceláří, a chodník byl proto opuštěný. Přešli přes přechod pro chodce a zamířili k mostu Wadakura, který přemosťoval palácový příkop. Když došli na konec mostu ohraničeného staromódním dřevěným zábradlím se špičatými ozdobami na vršku, uviděli po své levici labuť, jak za deště pluje v příkopě, a po pravici, na druhé straně příkopu, bílé ubrusy a červené židle hotelové jídelny, skrz deštěm zalité sklo jen matně viditelné. Přešli přes most. Minuli vysoké kamenné hradby, otočili se doleva a pokračovali do malé zahrady s kašnami.

         Masako celou dobu bezhlesně plakala.

         Přímo uprostřed zahrady stál velký letní dům postavený v západním stylu. Lavičky pod střechou, která byla spletena z nějaké odrůdy velice kvalitního rákosu, byly chráněny před deštěm, takže Akio si se stále ještě roztaženým deštníkem sedl. Masako usedla na roh vedle něj, takže jediné, co viděl, bylo rameno jejího bílého pršipláště a její mokré vlasy přímo před svým nosem. Déšť na vlasech perlil, kvůli olejíčku, jímž byly potřeny, a vypadal jako hrstka svěží rosy. Stále plačíc, s očima doširoka rozevřenýma, mohla se téměř nacházet v jakémsi druhu kómatu a Akio pocítil nutkání za vlasy škubnout, aby ji z něho probral.

         Nepřestávala plakat, nebralo to konce. Bylo dokonale jasné, že čekala, až Akio něco řekne, ovšem pro něj to bylo zhola nemožné. Šlo o otázku pýchy. Uvědomil si, že od té závažné věty nepronesl jediné slovo.

         Nedaleko od nich chrlily kašny záplavy vody, ale Masako se nezdála, že by se jí chtělo si jich všímat.

         Přímo před nimi stály tři kašny, dvě malé a jedna větší, seřazeny jedna za druhou, a jejich zvuk, tlumený deštěm, byl vzdálený a slabý, a skutečnost, že jemnou vodní tříšť nebylo na tu vzdálenost vidět, dávala proudům vody, stříkajícím různými směry, jasně identifikovatelný vzhled zahnutých skleněných trubek. 

         Nikde živé duše. Trávník na straně kašen a nízký živý plot měly v dešti krásně zelenou barvu.

         Nicméně za branou zahrady projíždělo nepřerušené procesí mokrých plachet nákladních automobilů a střech autobusů zbarvených červeně, bíle nebo žlutě; červené světlo semaforu na přechodu ostře zářilo, ale jakmile změnilo barvu na světle zelenou, jeho zář zmizela v oblacích tříště z kašen. 

         Že si jen tak sedli a zůstávali potichu a bez hnutí, vzbouzelo v chlapci nepopsatelný vztek. Kvůli tomu se požitek z jeho žertíku už před hezkou chvilkou vytratil.

         Nemohl vysvětlit, kvůli čemu se zlobil. Ještě před chvílí se vznášel na vlně opojení, ale teď ho najednou trápil zvláštní pocit nespokojenosti. Nepřidávala mu ani jeho neschopnost nasměrovat smutek Masako tím správným směrem. Masako, jež zjevně chtěla plakat navždy. 

         Ona? S ní bych se dokázal vždycky vypořádat, kdybych o to stál, řekl si. Mohl bych ji prostě jen strčit do kašny a utéct – a tím by to haslo. Ta myšlenka vytlačila jeho předchozí radost. Ne, jediná potíž spočívala v té naprosté marnosti, kterou cítil v dešti, slzách, olověné obloze, která nad ním visela jako zeď. Vše na něj tlačilo, snižovalo jeho svobodu na úroveň promočeného hadru.

         Celého zuřivého ovládla chlapce prostá touha ublížit. Nic ho nemohlo ukonejšit, teď když měl u sebe deštěm zmáčenou Masako a když ji nechal pořádně si prohlédnout kašny.

         Náhle vstal, a aniž by se nějak zvlášť ohlížel, dal se do běhu,; zrychlil na cestičce ze štěrku, která po vnější straně obkružovala kašny, kousek od nich zpomalil na rychlost ne vyšší než rychlost chůze, a když dosáhl místa, odkud měl na všechny kašny úplný výhled, zastavil se.

         Děvče přiběhlo za ním. Zůstala stát, teprve když do něj už málem vrazila, a pevně popadla deštník, který držel nad hlavou. Její obličej byl bledý, zmáčený slzami a deštěm.

         „Kam jdeš?“ řekla, zatímco lapala po dechu.

         Akio neměl v úmyslu odpovědět, a přesto se slyšel mluvit tak snadno, jako by jen čekal, až se ho na to zeptá.  

         „Jen se podívej na ty kašny! Podívej se! Můžeš brečet, jak chceš, ale pro ně nejsi nic.“

         Sklopili deštník a osvobozeni od nutnosti dívat se jeden na druhého zírali na tři kašny: prostřední impozantní, ostatní dvě drobnější, jako strážci po obou stranách obklopující svého pána. 

         Uprostřed zurčící vřavy kašen a louží okolo nich byly proužky deště padající do vody takřka k nerozeznání. Paradoxně jediný zvuk, který tloukl do uší, byl trhaný hukot vzdálených aut; zvuk kašen se proplétal s okolním vzduchem, takže pokud jste se přímo nepokoušeli naslouchat, obklopovalo vás pouze dokonalé ticho.

         Voda se nejprve odrážela v jednotlivých kapkách do velké mělké nádrže z černé žuly, poté padala ve vytrvalém mžení přes černou obrubu.

         Dalších šest proudů vody opisovalo ve vzduchu doširoka se rozbíhající oblouky a drželo stráž okolo hlavního sloupce, který vyrážel vzhůru ze středu každé nádrže.

         Tento sloupec, pokud jste ho sledovali pozorně, nedosahoval pokaždé té samé výšky. Při téměř naprosté absenci větru prýštěla voda kolmo a nepřerušovaně vstříc šedé deštivé obloze, čas od času měníc výšku dosahu. Příležitostně byly nestejnoměrné pásy vody vystřikovány do ohromující výšky, než se konečně rozptýlily a v kapičkách se snesly zase k zemi.

         Voda poblíž vrcholu, zastíněná mraky, které skrz ni bylo vidět, byla šedá s příměsí křídově bílé, na skutečnou vodu měla takřka barvu prášku, a poblíž se držela mlhavá tříšť, zatímco okolo sloupce si hrála masa pěny ve velkých bílých vločkách, mísící se s ním jako sníh s deštěm.

         Ale Akia neupoutaly tolik tři hlavní sloupce vody, jako spíš prameny, které tryskaly v paprskovitých křivkách všude kolem.

         Proudy z velké středové kašny vyrážely obzvláště vysoko, vrhaly své bílé hřívy nad mramorovou obrubu a poté se elegantně řítily zpět vstříc povrchu kaluže. Pohled na jejich neúnavné víření ve čtyřech čtvrtkách hrozilo cele si přisvojit Akiovu pozornost. Takřka ještě než si to uvědomil, jeho myšlenky, které s ním byly přítomny až doteď, převzala voda a svým prouděním je odnesla daleko pryč.    

         Stejné to bylo, když pozoroval hlavní sloupec.

         Na první pohled se zdál jako precizní nehybná socha vytesaná z vody. Ale když se podíval blíž, viděl Akio průhledný náznak pohybu vzhůru ode dna až na vrchol. Se zurčivou rychlostí stoupal, zespoda nahoru, klidně plnil úzký válec, nahrazoval každý okamžik, který se ztratil, proces nekonečného doplňování. Bylo zřejmé, že ve výšce nebes by se sloupec nakonec rozpadl; a přece neslábnoucí síla, která nedokázala zabránit opakujícím se selháním, působila velkolepě.

         Kašny, ke kterým dívku přivedl, aby si je prohlédla, nakonec uhranuly hocha samotného. Pořád ještě dlel u jejich krás, když se jeho pohled zvedl výše a setkal se s oblohou, z které padal vše zahalující déšť.

         Na řasy mu dopadly dešťové kapky.

         Obloha, obroubená hustými mračny, visela nízko nad jeho hlavou; déšť padal vydatně a bez přestání. Celou scénu naplňoval déšť. Déšť snášející se na jeho tvář byl stejný jako ten dopadající na střechy budov z červených cihel a hotelu v dálce. Jeho vlastní téměř bezvousý obličej, jemný a zářivý, a drsný beton, který pokrýval podlahu opuštěné místnosti v jedné z těch budov, nebyly pro déšť nic víc než jen dvěma povrchy, nekryté a nebránící se. Z pohledu deště nebyl mezi Akiovými tvářemi a špinavými betonovými střechami pražádný rozdíl.

         Okamžitě nato byl obrázek kašen před jeho očima vymazán z jeho mysli. Najednou nepředstavovaly kašny v dešti nic víc než jen nekončící opakování hloupého a nesmyslného procesu.

         Zanedlouho zapomněl jak na svůj žert, tak na vztek, který po něm následoval, a Akio cítil, jak se jeho hlava pozvolna vyprazdňuje.

         Vyprazdňuje, dárek padajícímu dešti…

         Aniž by měl nějaký cíl, dal se hoch do chůze.

         „Kam jdeš?“ Šla vedle něj, zatímco mluvila, a držela se té písničky se svíráním rukojeti deštníku.

         „Kam? To je moje věc, nemyslíš? Před chvíli jsem ti to snad jasně řekl, nebo ne?“

         „Co jsi mi řekl?“

         V hrůze se na ni zahleděl, ale déšť z jejího promočeného obličeje smyl všechny stopy slz, a ačkoli smáčené červenající se oči pořád ještě vykazovaly známky pláče, hlas, kterým promluvila, se už netřásl.

         „Co tím myslíš, ‘co‘? Řekl jsem ti to před chvilkou, ne? – že bychom se měli raději rozejít.“

         V ten okamžik si chlapec všiml, že za její tváří, zasaženou jako beranidlem, roste na trávníku tu a tam několik karmínových azalkových keřů, na nichž, jakoby neochotně, rašily malé kvítky. 

         „Vážně? To jsi řekl? Neslyšela jsem tě.“ Její hlas byl normální.

         Vyveden z míry poznáním, udělal chlapec ještě několik kroků, než konečně přišla odpověď, a zakoktal:

         „Ale – proč jsi teda brečela? To nechápu.“

         Neodpověděla ihned. Její mokré drobné ručky stále pevně svíraly rukojeť deštníku.

         „Prostě to přišlo. Neměla jsem k tomu žádný zvláštní důvod.“

         Celý zuřivý na ni chtěl něco zakřičet, ale v rozhodující chvíli ze sebe vydal jen ohromné kýchnutí.

         Když si nedám pozor, ještě se nachladím, pomyslel si.            

                                                                                                                                               (1963)

---